Článek
Kino Svět stálo na náměstí od začátku šedesátých let.
Kdysi se před pokladnou tvořily fronty. Později přišla televize, videokazety, multiplexy a nakonec internet.
Poslední roky chodilo na některá představení sotva deset lidí.
Město proto rozhodlo, že provoz ukončí a budovu přestaví na kulturní centrum.
Petr Šimek tam pracoval jako promítač skoro třicet let.
Při posledním vyklízení dostal na starost promítací kabinu.
Bylo tam všechno možné.
Staré plakáty, krabice s náhradními součástkami, prázdné filmové cívky a několik plechových krabic, které nikdo roky neotevřel.
V jedné z nich našel malý filmový kotouč.
Nebyl na něm název.
Jen tužkou napsané:
Léto 1982.
Petr chvíli přemýšlel, jestli ho rovnou nevyhodit.
Nakonec ho položil stranou.
Poslední promítání
O dva dny později zůstal v kině sám.
Starý projektor ještě fungoval.
Petr založil film, zhasl světla a posadil se doprostřed prázdného sálu.
Na plátně se nejprve objevilo několik roztřesených záběrů.
Náměstí.
Autobusová zastávka.
Žena tlačící kočárek.
Děti jedoucí na kole.
Film neměl zvuk.
Po několika minutách Petr pochopil, že nesleduje žádný profesionální snímek.
Někdo prostě chodil po městě s kamerou a natáčel obyčejný den.
Na koupališti skákali kluci do vody. Před samoobsluhou stála řada lidí. Před cukrárnou seděly dvě ženy se zmrzlinou.
Lidé se někdy podívali přímo do kamery.
Někteří zamávali.
Jiní pokračovali dál.
Film trval asi jedenáct minut.
Na jeho konci stál před kinem mladý pár.
Žena měla letní šaty a muž světlou košili s krátkým rukávem.
Kameraman na ně zřejmě něco zavolal.
Muž se otočil, usmál se a zamával.
Pak položil ruku ženě kolem ramen.
Záběr skončil.
Petr film pustil ještě jednou.
Netušil, kdo ho natočil ani proč zůstal přes čtyřicet let v promítací kabině.
Ale byla mu líto ho znovu zavřít do krabice.
Poznáváte někoho?
Z filmu proto nechal udělat několik fotografií.
Městské kulturní centrum je zveřejnilo na internetu s jednoduchou otázkou:
Poznáváte někoho?
Odpovědi začaly přicházet ještě ten večer.
Lidé poznávali své rodiče, sousedy i sami sebe.
„Ten kluk na kole jsem já.“
„Žena před samoobsluhou je moje babička.“
„Pán v čepici pracoval na poště.“
Jedna fotografie vyvolala mnohem větší reakci než ostatní.
Byl na ní mladý pár před kinem.
Následující ráno zavolala Petrovi žena jménem Eva.
„Ten muž je můj táta.“
Petr se podíval na fotografii.
„Jste si jistá?“
„Úplně.“
Eva vyrůstala jen s matkou.
Její otec Josef zemřel při dopravní nehodě na podzim roku 1982.
Eva se narodila o několik měsíců později.
Nikdy ho nepoznala.
Doma měli několik fotografií. Svatební, jednu z dovolené a dvě malé černobílé fotografie z vojny.
Nic víc.
„Máte ten film ještě?“ zeptala se.
Dvanáct vteřin
Eva přijela následující sobotu.
Petr ji posadil do malého sálu, kam nechali přenést digitální kopii filmu.
„Je tam jen chvíli,“ upozornil ji.
Eva přikývla.
Film začal.
První minuty téměř nevnímala.
Pak se na plátně objevilo kino.
Před ním její rodiče.
Josef se otočil ke kameře.
Na fotografiích, které Eva znala celý život, byl vždy vážný.
Tady se smál.
Něco řekl kameramanovi, i když kvůli němému filmu nebylo slyšet co.
Pak zamával.
Objal Evinu matku a na okamžik se podíval přímo do objektivu.
Záběr trval dvanáct vteřin.
„Můžete to pustit ještě jednou?“ zeptala se Eva.
Petr vrátil záznam.
Pustil ho znovu.
A potom ještě jednou.
Eva se tentokrát usmála.
„Máma vždycky říkala, že se pořád smál.“
Chvíli se dívala na zastavený obraz.
„Já jsem jí to vlastně musela jen věřit.“
Kdo film natočil
Původ kotouče se podařilo objasnit o několik týdnů později.
Ozval se bývalý učitel místní základní školy.
Poznal rukopis na krabici.
Film natočil jeho někdejší kolega Ladislav Marek, učitel fyziky a nadšený amatérský filmař.
V osmdesátých letech vedl ve městě malý filmový kroužek.
Jednou dostal nápad natočit město bez oslav, průvodů a oficiálních akcí.
Prostě tak, jak vypadá v obyčejnou letní sobotu.
Film chtěl později sestříhat a veřejně promítnout.
Nikdy k tomu nedošlo.
Kroužek postupně skončil, Ladislav se odstěhoval a kotouč zůstal v kině.
Nikdo už nevěděl, že tam je.
Město nechalo celý záznam digitalizovat a uložilo ho do místního archivu.
Starý kotouč dostal novou krabici.
Tentokrát už na ní byl název.
Léto 1982.
Pro většinu obyvatel se z filmu stala zajímavá vzpomínka na město, které už dávno vypadá jinak.
Eva si odnesla domů jediný krátký úsek.
Dvanáct vteřin.
Později Petrovi napsala, že ho občas pustí své dceři.
Ne proto, aby jí ukázala staré náměstí nebo kino.
Ale aby viděla pradědečka, kterého také nikdy nepoznala.
A hlavně proto, aby věděla jednu věc.
Že když se smál, její maminka si to nevymyslela.
