Článek
Pak Petra uvidí světlý obdélník na zdi. „Kde je skříň?“ Věra sedí u jídelního stolu a luští sudoku. „Jaká?“ „Skříň.“ „Jaká skříň?“ Petra položí zákusky na linku. „Mami, ta obrovská skříň, co tady byla asi od narození Krista.“
Věra se podívá směrem ke zdi. „Pryč.“ „Vidím.“ Vrátí se k sudoku. Petra čeká. „A kde je?“ „U nějakého pána v Chrudimi.“ „Cože?“ „Přijel si pro ni.“
„Kdo?“ „Ten pán.“ „Jaký pán?“ Věra položí tužku. „Petro, nevím, co chceš slyšet. Jmenoval se asi Jarda. Měl dodávku.“ „Tys ji prodala?“ „Ano.“ „Tu skříň po babičce?“ „Nebyla po babičce.“
„Byla.“ „Nebyla.“ „Mami, pamatuju si ji u babičky.“ „Protože jsme jí ji půjčili.“ Petra se zarazí. „Jak můžeš někomu půjčit skříň na dvacet let?“ „Normálně. Neměla kam dávat nádobí.“ Věra znovu vezme tužku. „Kolik jsi za ni dostala?“
„Dva tisíce.“ „Dva tisíce?“ „Chtěla jsem tři. Nabídl patnáct set. Tak jsme skončili na dvou.“ „To byla starožitnost.“ „Nebyla.“ „Byla z masivu.“ „Byla těžká. To není totéž.“ Petra se podívá na světlý obdélník. Na spodním okraji jsou dvě dírky po hřebících.
Jako oči. „A co bylo uvnitř?“ „Věci.“ „To je mi jasný.“ „Tak proč se ptáš?“ Petra se nadechne. „Servis.“ „Jaký servis?“ „Ten s těma kytičkama.“
„Ten jsem dala paní Hrubešové.“ „Cože?“ „Její vnučka se stěhovala.“ „Mami!“ Věra odloží sudoku. „Co je?“ „To byl náš servis.“ „Můj.“ „Babiččin.“
„Nebyl babiččin.“ „Tak čí teda byl?“ „Můj.“ Věra na ni chvíli hledí. „Dostala jsem ho ke svatbě.“ Petra se zarazí. „Od babičky.“ „Ano. Ale dala ho mně.“ „To je snad jedno.“
„Mně ne.“
Petra ten servis nikdy nechtěla. To si uvědomí až cestou domů. Byl bílý s modrými kvítky a zlatým proužkem na okraji. Šest hlubokých talířů. Šest mělkých. Šest dezertních. Mísa. Omáčník. Polévková mísa s víkem, která se používala jen o Vánocích, a to ještě ne vždy.
Jako dítě měla Petra servis ráda. Ne kvůli kvítkům. Protože znamenal návštěvu. Když matka vyndala modrobílé talíře, někdo přijde. Babička. Teta Milada. Strejda Pavel. Jednou dokonce otcův vedoucí s manželkou, kvůli čemuž Věra půl dne vysávala a otec večer řekl, že ten člověk je kretén.
Petra si pamatuje i ten večer. Seděla na zemi v pokoji a slyšela rodiče přes dveře. „Tak proč ho zveš domů?“ „Protože je to můj šéf.“ „To neznamená, že musí žrát moje chlebíčky.“ „Věro.“ „Co Věro?“ Tohle si pamatuje. Talíře ne.
Kdyby se jí matka před týdnem zeptala, jestli chce servis, řekla by ne. Má doma porcelán z IKEA. Bílý. Může se dát do myčky. Když se jeden talíř rozbije, koupí se nový a nikdo kvůli tomu nevolá sestře. Přesto ji celý večer štve, že modré kvítky teď používá nějaká cizí vnučka paní Hrubešové.
Za dva týdny chybí křeslo. Tentokrát si toho Petra všimne okamžitě. „Ne.“ Věra vyjde z kuchyně. „Co ne?“ Petra ukáže do rohu. „Křeslo.“ „Co s ním?“ „Kde je?“
„Pryč.“ „Zase?“ „Jak zase? Skříň se nevrátila.“ „Mami.“ „Co?“ „Komu jsi dala křeslo?“ „Nikomu.“ „Tak kde je?“ „Ve sběrném dvoře.“
Petra se na ni podívá. „Tys ho vyhodila?“ „Bylo rozbitý.“ „Nebylo.“ „Sedák byl prosezený.“ „Dalo se přečalounit.“ „Tak proč jsi ho nepřečalounila?“ „Já?“ „No.“
Petra otevře ústa. Zavře je. „Bylo tvoje.“ „Právě.“ Věra jde do kuchyně. „Dáš si kafe?“ „Jo.“ „Tak si sedni.“ Petra se dívá na prázdný roh.
Křeslo tam stálo celý její život. Otec v něm sledoval fotbal. Babička v něm jednou usnula s brýlemi v ruce. Když bylo Petře sedmnáct, seděla v něm celou noc po prvním rozchodu a snažila se plakat potichu, protože se styděla.
Její matka ráno přišla do obýváku, podívala se na ni a řekla: „Tak co udělal?“ Petra tehdy řekla: „Nic.“ Věra odpověděla: „Tak to je nejhorší.“ Dnes Petra netuší, co tím myslela. Možná ani tehdy. „Mami.“
„Hm?“ „Proč to všechno vyhazuješ?“ Věra sype kávu do filtru. „Protože to nechci.“ „Ale proč teď?“ „A kdy?“ „Nevím.“ „Tak vidíš.“
Za měsíc zmizí polovina knih. To už Petra nepředstírá klid. „Kde jsou?“ „Co?“ „Knihy.“ „Který?“ „Všechny.“ „Všechny ne.“ Věra ukáže na dvě police.
„Tady jsou.“ „Byly jich tři stě.“ „Možná.“ „Teď je jich padesát.“ „To mi stačí.“ „Kam jsi je dala?“ „Do knihobudky. Něco do antikvariátu. Něco papír.“ Petra se otočí. „Do papíru?“
„Starý slovníky.“ „Jaký?“ „Německý.“ „Ten velký červený?“ „Jo.“ Petra zavře oči. „Ten byl táty.“ „A?“ „Měl ho na škole.“
„Vím.“ „Tak proč jsi ho vyhodila?“ Věra se opře o stůl. „Protože tvůj otec je mrtvý devatenáct let a nikdo z nás se podle slovníku z roku 1974 německy učit nebude.“ „Mně jde o princip.“ „Jaký?“ Petra neví. Tohle slovo používá často právě tehdy.
„Prostě…“ Věra čeká. Petra projede prstem prázdnou polici. Prach je jen tam, kde stály knihy. „To jsou naše věci.“ Věra se zamračí. „Jak naše?“ „Rodinný.“ „Když jsem ti je nabízela po tátovi, nechtěla jsi je.“
„Kam bych je dala?“ „Tak vidíš.“ „To neznamená, že se musí vyhodit.“ „A co se s nima má dělat?“ Petra se rozhlédne. „Být tady.“ Věra se zasměje. Ne posměšně. To Petru rozčílí víc.
„Aha.“ „Co aha?“ „Nic.“ „Neříkej nic.“ „Tak dobře.“ Věra vezme utěrku a začne otírat stůl. „Takže můj byt má fungovat jako sklad věcí, které ty nechceš, ale nechceš, abych je vyhodila.“ „To jsem neřekla.“ „Ale přesně to říkáš.“
Petra mlčí. Věra pokračuje. „Chceš ten slovník?“ „Teď už neexistuje.“ „Před měsícem existoval.“ „Nevěděla jsem, že ho vyhodíš.“ „Tak co bys s ním dělala?“ Petra má před očima svůj byt. Dvě knihovny už přeplněné.
Martinovy odborné knihy. Dětské knížky po Elišce, které pořád nevyhodili, přestože Elišce je osmnáct. Červený slovník by se nevešel nikam. „To není pointa.“ Věra se zase usměje. „Petro, ty máš strašně ráda pointy.“
Když zemřela Věřina matka, vyklízely její byt devět víkendů. Petře bylo tehdy dvacet devět. Byla těhotná s Eliškou. Byt byl malý. Dva pokoje a kuchyň. Přesto se zdálo, že obsahuje množství věcí, které by se nevešlo ani do rodinného domu.
Babička nic nevyhazovala. Provázky. Sklenice. Knoflíky. Igelitové tašky. Krabice od bot. Prázdné lahvičky od parfémů. Časopisy. Účtenky.
Staré kalendáře. Dopisní papíry. V první zásuvce kuchyňské linky našly sedmdesát tři gumiček. Petra je počítala. Neví proč. „Tyhle jsou ještě dobrý,“ řekla tehdy Věra. Petra se na ni podívala. „Mami.“ „Co?“
„Je jich sedmdesát.“ Věra je vyhodila. O dvě hodiny později vytáhla jednu zpátky. „Na kabel.“ Petra se smála. Třetí víkend už se nesmál nikdo. Byly unavené. Všechno páchlo prachem a starými skříněmi. Každá věc vyžadovala rozhodnutí.
Nechat. Vyhodit. Darovat. Prodat. Komu. Proč. Petra si tehdy poprvé uvědomila, že smrt člověka není jedna událost. Je to tisíc malých rozhodnutí, která po něm musí udělat někdo jiný. Vyhodit jeho kartáček.
Rozdat kabáty. Rozhodnout, jestli smí do popelnice hrnek, ze kterého pil třicet let. V ložnici našly krabici pohlednic. Všechny, které Petra babičce poslala z dětských táborů. Ahoj babi, máme se dobře. Vaří hnusně. Petra.
Věra si krabici nechala. Petra nechtěla. „Vždyť jsem je psala já.“ „Tak si je vezmi.“ „K čemu?“ Věra krabici odnesla. Možná je ještě někde má. Petru to napadne až teď.
Při další návštěvě se zeptá: „Máš ještě ty pohledy od babičky?“ Věra zvedne oči od telefonu. „Jaký?“ „Co jsme našly u babičky. Z táborů.“ „Ne.“ „Tys je vyhodila?“ „Ano.“ Petra se posadí.
„Kdy?“ „Nevím. Loni.“ „Proč?“ „Co bych s nima dělala?“ „Mohla jsi je dát mně.“ Věra položí telefon. „Chtěla jsi je?“ „Teď jo.“ „Před dvaceti lety ne.“
„To je něco jiného.“ „Proč?“ Petra si uvědomí, že nemá odpověď. Protože tehdy byla její babička čerstvě mrtvá a pohledy byly jen pohledy. Teď je mrtvý i otec. Teta Milada. Dva lidé ze starých fotografií, jejichž jména si Petra už nepamatuje.
Eliška odešla na vysokou. Martin začal mluvit o tom, že by jednou mohli prodat jejich velký byt a koupit něco menšího. Poslední dobou všichni pořád něco zmenšují. „Prostě bych je teď chtěla.“ Věra přikývne. „No. A já je nemám.“
Není v tom výčitka. To je skoro nesnesitelné.
Petra začne matčin byt kontrolovat. Ne vědomě. Alespoň zpočátku. Přijde a očima projede místnost. Skleněná váza. Je. Obraz s lodí. Je. Stojací lampa.
Je. Hodiny po dědovi. Je. Příborník. Je. Příště chybí lampa. „Kde je?“ „Petro.“ „Jen se ptám.“
„Na Marketplace.“ „Prodala jsi ji přes Facebook?“ „Ano.“ „Ty neumíš ani změnit profilovku.“ „Ale prodala jsem lampu.“ „Komu?“ „Paní.“ „Jaký?“ „Bože.“
Věra se začne smát. „Co si myslíš, že s těma lidma dělám? Sepisuju rodokmen?“ „A nebylo ti divný pustit cizího člověka domů?“ „Byl tady Martin.“ „Jaký Martin?“ „Od sousedů.“ Petra se uklidní jen trochu. „Kolik?“ „Osm set.“
„Mohlas dostat víc.“ Věra se na ni podívá. „Tak teď nevím, jestli chceš, abych věci neprodávala, nebo je aspoň prodávala draze.“ „Jen říkám.“ „To je přesně problém.“
Martin, Petřin manžel, má na celou věc jiný názor. „Je to její byt.“ „Já vím.“ „Tak ať si ho vyklidí.“ „Ona ho nevyklízí. Ona ho likviduje.“ Martin jí podá sklenici vína. „To je trochu dramatický.“ „Ty tam nechodíš.“ „Byl jsem tam minulý měsíc.“
„Tak sis nevšiml?“ „Čeho?“ Petra na něj zírá. „Vidíš.“ „Co?“ „Právě.“ Martin si sedne. „Petro, tvoje máma měla vždycky byt nacpanej.“ „Neměla.“
„Měla.“ „Normální.“ „Měla tři sady skleniček na víno a skoro nepije.“ „Jedny byly po babičce.“ „Samozřejmě.“ „A jedny dostali s tátou.“ „Samozřejmě.“ „Co tím myslíš?“ „Nic.“
„Neříkej nic.“ Martin se usměje. „Tohle máš po ní.“ Petra ví, že má. „Mně přijde dobrý, že se toho zbavuje sama.“ „Proč?“ „Protože pak to nebudeme dělat my.“ Petra položí sklenici. „Co tím chceš říct?“
Martin se zarazí. „Nic. Jednou.“ „Jednou co?“ „Petro.“ „Ona neumírá.“ „To jsem neřekl.“ „Tak proč mluvíš o tom, co budeme dělat potom?“ Martin si promne čelo. „Protože všichni jednou umřeme.“
„Výborně.“ „To je snad fakt.“ „Teď se o tom nechci bavit.“ „Ty ses o tom začala bavit.“ „Nezačala.“ Martin zvedne ruce. „Dobře.“ Petra ho nenávidí asi tři minuty. Pak se napije vína.
„Co když je nemocná?“ Martin se na ni podívá. „Řekla ti něco?“ „Ne.“ „Tak proč by měla být?“ „Nevím.“ „Tak jí zavolej.“ „Nechci se jí ptát do telefonu, jestli umírá.“ „To bych taky nedoporučoval.“
Petra po něm hodí polštář.
Na další návštěvě chybí vánoční ozdoby. Ne že by byly vystavené. Krabice bývala nahoře ve skříni v ložnici. Petra ji jde hledat schválně. Tentokrát už se za to ani nestydí. „Co děláš?“ zavolá Věra z chodby. „Hledám něco.“
„Co?“ Petra otevře horní skříňku. Prázdná. „Ozdoby.“ Věra se objeví ve dveřích. „Proč?“ „Jen tak.“ „V červnu?“ „Kde jsou?“
Věra se opře o futra. „Něco má Eliška.“ „Cože?“ „Ty dřevěný.“ „A ostatní?“ „Něco jsem dala do školky.“ Petra se otočí. „Do jaký školky?“ „Kde dělá Hrubešové dcera.“
„Ty jsi rozdala naše vánoční ozdoby dětem ve školce?“ „Ano.“ Petra stáhne židli ke skříni. „A ten skleněný ptáček?“ Věra chvíli přemýšlí. „Jaký?“ „Po babičce.“ „Asi pryč.“ Petra sleze ze židle.
„Asi?“ „Nevím.“ „Mami.“ „Byla tam krabice rozbitých ozdob.“ „Ten nebyl rozbitý.“ „Možná ho má Eliška.“ Petra okamžitě vytáhne telefon. Eliška zvedne až napotřetí. „Co je?“
„Máš od babičky vánoční ozdoby?“ „Jo.“ „Jaký?“ „Nevím. Krabici.“ „Je tam skleněnej ptáček?“ „Mami, jsem v tramvaji.“ „Tak se podíváš doma.“ „Proč?“ „Jen se podívej.“
„Dobře.“ „Nezapomeň.“ „Nezapomenu.“ Eliška zapomene. Petra jí napíše večer. Pak ráno. Nakonec pošle fotografii. Skleněný pták je tam. Červené tělo.
Zlatá křídla. Jeden kus ocasu chybí. Petra cítí takovou úlevu, až se za sebe stydí. Napíše: Schovej ho prosím. Eliška: Proč? Petra chvíli přemýšlí. Je po prababičce.
Eliška: Ok. Za minutu: Chceš ho? Petra začne psát ano. Zastaví se. Nakonec: Ne. Jen ho neztrať.
Když se Věry přímo zeptá, jestli je nemocná, matka se urazí. Sedí na balkoně. Věra přesazuje muškáty. „Ne.“ „Jsi si jistá?“ Věra se na ni podívá. „Jak si můžu nebýt jistá, jestli jsem nemocná?“ „Můžeš něco tajit.“ „Co?“
„Já nevím.“ „Tak proč se ptáš?“ „Protože se chováš divně.“ „Jak?“ Petra má připravený seznam. Skříň. Křeslo. Knihy. Lampu.
Ozdoby. Místo toho řekne: „Vyklízíš byt.“ „Ano.“ „Proč?“ Věra utlačí hlínu kolem muškátu. „Protože v něm mám moc věcí.“ „Celý život ti to nevadilo.“ „Teď mi to vadí.“
„Proč teď?“ „Protože teď mám čas.“ „Na co?“ „Na vyhazování.“ Petra čeká. „A?“ „Co a?“ „Co pak?“ „Pak nic.“
„Tak proč?“ Věra položí lopatku. „Petro, musí mít všechno nějakou diagnózu?“ „Ne.“ „Tak proč hledáš rakovinu za prázdnou skříní?“ Petru to slovo bodne. „Tohle není vtipný.“ „Já nevtipkuju.“ „Tak mi řekni pravdu.“
Věra se na ni dlouho dívá. „Když umřela máma, devět víkendů jsme lezly po kolenou v jejích krámech.“ Petra nic neřekne. „Devět,“ pokračuje Věra. „Pamatuju.“ „Nepamatuješ všechno.“ „Byla jsem tam.“ „Byla jsi těhotná. Po třech hodinách jsem tě posílala domů.“
„Tak jsem se vracela.“ „Já tam byla každý den.“ Věra vezme další květináč. „A u každý blbosti jsem si říkala, jestli ji můžu vyhodit.“ Petra se dívá. „Krabička od bonbonů. Starý kapesníky. Účtenka. Věci, který máma sama třicet let nepotřebovala. Ale jakmile byla mrtvá, všechno bylo najednou posvátný.“
„To chápu.“ „Nechápeš.“ „Proč vždycky říkáš, že něco nechápu?“ „Protože pak přijdeš a děláš ze slovníku z roku sedmdesát čtyři rodinnou relikvii.“ Petra se urazí. „Byl táty.“ „Táta ho dvacet let před smrtí neotevřel.“ „To nevíš.“
„Vím. Byl v mé skříni.“ Věra se vrátí k muškátům. „Já nechci, abyste tohle jednou dělali vy.“ „Co?“ „Rozhodovali, jestli můžete vyhodit moje starý kalhotky.“ Petra vyprskne. „Mami!“ „No co? Ty myslíš, že po smrti zůstanou jen fotky a porcelán?“
Petra se směje navzdory sobě. „To je nechutný.“ „Přesně.“ Věra také. Chvíli je vše v pořádku. Pak Petra řekne: „Takže se připravuješ na smrt.“ Věra přestane smát. „Ne.“
„Právě jsi to řekla.“ „Řekla jsem, že nechci, abyste jednou vyklízeli bordel.“ „To je totéž.“ „Není.“ „Trochu.“ Věra zavrtí hlavou. „Já se připravuju na život bez tý skříně.“
Petra si tuto větu odnese domů. Připadá jí protivná. Příliš připravená. Jako něco, co by člověk napsal do časopisu. Řekne ji Martinovi. „Já se připravuju na život bez tý skříně.“ Martin kývne. „To je dobrý.“ „Je to strašný.“
„Proč?“ „Protože to zní jako citát.“ „Možná to myslela normálně.“ „Moje máma nikdy nic nemyslí normálně.“ „To máš po ní.“ Petra tentokrát polštář nehodí.
Věra začne prodávat oblečení. To už Petře nevadí. Až do chvíle, kdy mezi fotografiemi na Marketplace zahlédne otcův kabát. Je tmavě hnědý. Dlouhý. Petra si je jistá, že je otcův. Pošle Věře screenshot. Tohle byl tátův kabát?
Odpověď: Ano. Petra: Proč ho máš ještě po 19 letech? Věra: Právě. Petra telefon odloží. Za pět minut ho vezme. Kolik za něj chceš?
Věra: 500. Petra: To je málo. Věra: Chceš ho? Petra: Ne. Věra:
Tak mlč. Petra se začne smát.
O kabát si napíše muž z Kolína. Věra mu ho pošle přes Zásilkovnu. Petře to řekne až dodatečně. „Aspoň ho někdo unosí.“ „Třeba.“ „Táta by byl rád.“ Věra se na ni podívá. „Nevím.“ „Měl rád praktický věci.“
„Měl.“ „Tak vidíš.“ „Taky nesnášel, když někdo nosil jeho oblečení.“ Petra se zarazí. „Fakt?“ „Ani svetr ti nechtěl půjčit.“ „To si nepamatuju.“ „Já jo.“ Chvíli mlčí.
„Tak třeba by nasranej.“ Petra se rozesměje. „Chudák pán z Kolína.“ „Snad na něj nebude strašit.“
Pak přijde stůl. Nejdřív o něm Věra jen mluví. „Ten půjde taky.“ Petra sedí u něj. Doslova. Přestane jíst. „Jaký?“ „Tenhle.“ „Ne.“
Věra pokračuje v polévce. „Co ne?“ „Stůl ne.“ „Proč?“ „Protože.“ „Silný argument.“ „Mami, ten tady byl vždycky.“ „To křeslo taky.“ „Tohle je jiný.“
Věra položí lžíci. „Jak?“ Petra položí ruce na desku. Tmavé dřevo. Na pravém rohu je malá vypálená skvrna. Když bylo Petře deset, položila na stůl prskavku. Matka křičela. Otec se smál. „Je po dědovi.“
„Ano.“ Petra čeká na obvyklé tak si ho vezmi. Věra to neřekne. To ji znervózní ještě víc. „Kam ho chceš dát?“ „Pryč.“ „A co sem dáš?“ „Menší.“ „Proč?“
„Protože jsem jedna.“ „Ale chodíme sem.“ „Jednou týdně.“ „Někdy.“ „Právě.“ „A Vánoce?“ „Máte Vánoce u sebe.“ Petra se podívá na stůl. Je pro šest.
Po rozložení pro deset. Jednou u něj sedělo dvanáct lidí a Filip musel jíst na taburetu. „Nemůžeš ho prodat.“ Věra se opře. „Proč?“ „Protože ho chci.“ Ticho. Petra to řekla rychleji, než stačila přemýšlet. Věra přikývne.
„Dobře.“ Petra znejistí. „Co dobře?“ „Vezmi si ho.“ „Kam?“ „To nevím.“ „My máme stůl.“ „Tak ten prodej.“ „Martin ho má rád.“
„Tak dej tenhle Elišce.“ „Do koleje?“ „Jednou bude bydlet někde jinde.“ Petra se na matku dívá. Věra dojí polévku. „Takže?“ „Co?“ „Chceš ho?“ Petra položila ruku na vypálenou skvrnu.
Přesně ví, co bude doma. Martin se podívá na fotografii. Řekne: „Je obrovskej.“ Petra řekne: „Je po dědovi.“ Martin se zeptá: „A kam ho dáme?“ Petra nebude vědět.
„Já nechci, aby se prodal,“ řekne. Věra kývne. „To není totéž jako chtít ho.“ Petra nesnáší, když má matka pravdu.
Stůl nakonec zůstane další dva měsíce. Nikdo ho nechce. Tedy nikdo, kdo by za něj chtěl zaplatit částku, kterou Věra považuje za přijatelnou. „Nabízí mi tisíc.“ „To je směšný.“ „Tak si ho kup ty.“ „Mami.“ „Co?“ „Já jsem tvoje dcera.“
„Tak ti dám rodinnou slevu.“ Petra se směje. „Ty seš hrozná.“ „Patnáct set.“ „Debile.“ Věra se usměje.
Jednou přijde muž s manželkou. Je jim asi pětatřicet. Mají malé dítě. Petra je náhodou u matky, když zazvoní. „To jsou oni.“ „Kdo?“ „Na stůl.“ Petra ztuhne. „Dneska?“
„Ano.“ „Tys mi to neřekla.“ „Proč bych měla?“ „Já nevím.“ „Tak vidíš.“ Muž si stůl prohlíží. Zaklepe na desku. Petra ho okamžitě nesnáší. „Masiv?“ zeptá se.
Věra řekne: „Ano.“ Petra chce opravit matku, že jí přece u skříně tvrdila, že těžké není totéž co masiv. Neudělá to. Mužova žena přejede prstem po vypálené skvrně. „Co je tohle?“ Věra se podívá na Petru. „Dcera.“ Žena se usměje.
„Jak dcera?“ „Prskavka.“ Petra řekne: „Bylo mi deset.“ „Já bych ji zkusil přebrousit,“ řekne muž. Petra okamžitě: „Ne.“ Všichni se na ni podívají. „Teda…“
Petra cítí horko v obličeji. „Je to hluboký.“ Muž se nakloní. „To půjde.“ Věra nic neříká. Petra by ho nejraději vyhodila z bytu. Pak se objeví dítě. Holčička asi pětiletá. Běhá kolem stolu.
Matka ji napomene. „Nesahej na to.“ Holčička se opře oběma rukama o desku. „Mami, ten je velikej.“ Petra se dívá. Když bylo Elišce pět, seděla pod tím stolem a tvrdila, že je v domečku. Když bylo Petře pět, dělala pravděpodobně totéž.
Nevzpomíná si. Muž nabídne čtyři tisíce. Věra chtěla pět. „Čtyři a půl.“ „Čtyři dva.“ „Čtyři pět.“ „Tak dobře.“ Podají si ruce. Petra si pomyslí, že by neměli.
Ten stůl nepatří do podání ruky. Ale patří. Věra je jeho majitelka.
Odvezou ho v sobotu. Petra nepřijde. Věra jí večer pošle fotografii. Prázdná jídelna. Uprostřed na podlaze jsou čtyři světlejší čtverce po nohách stolu. Petra fotografii dlouho prohlíží. Pak napíše: Je to hrozný. Věra:
Je to prázdný. Petra: Právě. Věra: Zítra přivezou nový. Petra: Jaký? Věra pošle odkaz. Malý kulatý stůl.
Bílý. Pro čtyři. Petra napíše: Je hnusnej. Věra odpoví: Mně se líbí.
Nový stůl je opravdu hnusný. Petra to matce řekne. „Vypadá jak z čekárny.“ „Dobře.“ „A je malej.“ „To byl účel.“ „Když přijde víc lidí, nevejdeme se.“ „Tak budeme stát.“ „Mami.“
„Nebo půjdeme k vám.“ Petra si sedne. Stůl je překvapivě pohodlný. Nohy se pod něj vejdou lépe než pod starý. To ji zklame. „Kde teď děláš těsto?“ „Na lince.“ „A vánoční cukroví?“ „Na lince.“
„A když budeme dělat knedlíky?“ Věra se zamyslí. „Kdy jsme spolu naposledy dělaly knedlíky?“ Petra mlčí. „Asi před patnácti lety.“ „Tak vidíš.“ Zase.
V srpnu Věra oznámí, že maluje. Petra přijede druhý den. Obývák je skoro prázdný. Gauč uprostřed. Televize přikrytá. Obrazy sundané. Najednou místnost vypadá menší. A zároveň větší. „Kdo ti maluje?“
„Jirka.“ „Jaký Jirka?“ „Hrubešové syn.“ „Ten, co dělal koupelnu?“ „Ne. To byl Roman.“ „Kdo je Jirka?“ „Petro.“ „Já jen nevím, kolik lidí od Hrubešů existuje.“ Věra se směje.
„Hodně.“ Petra jde ke zdi, kde bývala skříň. Světlý obdélník zmizí pod novým nátěrem. Zastaví se. „Co je?“ „Nic.“ Věra ji pozoruje. „Místo po skříni.“ „Co s ním?“
„Už není.“ „To je účel malování.“ Petra se dotkne zdi. Je hladká. „Teď už ani není vidět, že tam byla.“ Věra pokrčí rameny. „Já vím, že tam byla.“ Petra se otočí. „A až nebudeš?“
Věra se zamračí. „Zase?“ „Jen se ptám.“ „Tak ji budeme muset namalovat zpátky.“ Petra se rozesměje. Nechce. Věra taky.
Pak přijde zásuvka. Jedna jediná zásuvka v ložnici. Petra ji objeví při hledání náhradního povlečení. Je úplně plná. To ji překvapí. Celý byt se vyprazdňuje, ale tahle zásuvka vypadá, jako kdyby do ní Věra nacpala všechno, co zachránila z ostatních místností.
Fotografie. Dopisy. Staré hodinky. Krabička se šperky. Dětský zub v krabičce od sirek. Petra ho pozná podle papírku. PETRA 6 LET „Ježiši.“ Vytáhne ho.
Je malý. Zažloutlý. Okamžitě odporný. A dojemný. Dál je tam otcova vojenská knížka. Věřin starý cestovní pas. Pohlednice. Petra začne procházet fotografie. „Co děláš?“
Věra stojí ve dveřích. Petra se lekne. „Hledám povlečení.“ „V mých fotkách?“ „Byla otevřená.“ „Nebyla.“ Petra ví, že lže špatně. „Tak jsem ji otevřela.“ Věra přijde blíž.
„Tohle všechno sis nechala.“ „Ano.“ „Proč?“ „Protože jsem chtěla.“ „Takže přece něco schováváš.“ Věra se podívá do zásuvky. „Samozřejmě.“ „Ale jak vybíráš co?“ „Normálně.“
„Jak normálně?“ Věra vezme zub. „Tohle jsem chtěla.“ „Proč?“ „Nevím.“ „Je to můj mléčný zub.“ „Vím.“ „To ti přijde normálnější než tátův slovník?“ Věra chvíli přemýšlí.
„Ano.“ Petra vyprskne. „Proč?“ „Je menší.“ Obě se smějí. Pak Petra vytáhne fotografii. Je na ní Věra asi ve třiceti. Sedí na kapotě auta. Má krátké šortky.
Kouří. „Ty jsi kouřila?“ „Chvíli.“ „Nikdy jsi mi to neřekla.“ „Proč bych ti měla vyprávět všechno?“ Petra fotografii prohlíží. „Kdo to fotil?“ Věra se podívá. „Nevím.“
Petra jí nevěří. „Táta?“ „Možná.“ „To není jeho auto.“ „Ne.“ „Tak čí?“ Věra vezme fotografii a vrátí ji. „Nevím.“ Petra se usměje.
„Ty něco tajíš.“ „Každý něco tají.“ „Co?“ „Kdybych ti to řekla, netajím to.“ „Mami.“ Věra zavře zásuvku. „Povlečení je nahoře.“
Petra začne o té fotografii přemýšlet. Ne proto, že by čekala milence. Možná trochu. Spíš jí vadí samotná existence matky, kterou nezná. Vždycky považovala Věřin život před svým narozením za předehru. Dětství. Škola. Práce.
Svatba. Pak už Petra. Jako kdyby skutečný příběh začínal až tehdy. Fotografie ženy na kapotě cizího auta říká něco jiného. Někdy byla Věra člověk, jehož Petra nebyla součástí. Je to samozřejmé. A podivně nepříjemné.
Na podzim Věra jede na týden do Slovinska. S Hrubešovou. Petra se o cestě dozví dva dny předem. „Do Slovinska?“ „Ano.“ „Proč?“ „Proč ne?“ „Vy dvě?“ „Ne. Zájezd.“
„Autobusem?“ „Ano.“ „Takovou dálku?“ „Petro, jedu do Slovinska, ne do Mongolska.“ Petra se zamračí. „Ty nesnášíš autobusy.“ „Tak budu týden trpět.“ „Kam přesně?“ „Bled. Bohinj. Lublaň.“
„Kdo to organizuje?“ Věra se začne smát. „Chceš telefon na řidiče?“ „Já jen—“ „Já vím.“ „Co víš?“ „Kontroluješ, jestli se nechystám umřít v zahraničí.“ „To není vtipný.“ „Trochu jo.“
Během týdne pošle Věra asi dvacet fotografií. Jezero. Hory. Dort. Hrubešová s červenou bundou. Věra před nějakým kostelem. Na jedné fotografii sedí obě ženy na lavičce a smějí se. Petra si ji uloží. Neví proč.
Pak si uvědomí, že už několik měsíců neudělala totéž s žádnou fotografií skříně, stolu ani servisu.
Po návratu přiveze Věra Petře sůl. „Co s tím?“ „Je slovinská.“ „A?“ „Tak ji používej slovinsky.“ „Jak?“ „Nevím.“ Petra se směje. Věra vypadá unaveně.
Ale dobře. Možná lépe než před půl rokem. Byt je mnohem prázdnější. Věra má nový koberec. Menší. Jednu polici s knihami. Kulový stůl. Pár obrazů. Petra si najednou uvědomí, že se jí to líbí.
Neřekne to.
V listopadu zazvoní Věřin telefon během oběda. „Ano?“ Chvíli poslouchá. „Ano, pořád platí.“ Petra zvedne oči. Věra pokračuje. „Dobře. Ve středu můžu.“ Zavěsí. „Kdo to byl?“
„Realitka.“ Petra ztuhne. „Jaká realitka?“ Věra si vezme bramboru. „Chci se podívat na jeden byt.“ „Cože?“ „Menší.“ „Ty se stěhuješ?“ „Možná.“
„Kam?“ „Do centra.“ „Proč?“ „Protože tady mám tři pokoje.“ „A?“ „Jsem jedna.“ „To jsi už říkala.“ „Pořád to platí.“ Petra položí vidličku.
„Takže tohle všechno bylo kvůli stěhování.“ „Ne.“ „Jak ne?“ „Nejdřív jsem jen vyhazovala.“ „A pak sis řekla, že vyhodíš i byt?“ Věra se usměje. „Asi.“ „Mami, tady bydlíš čtyřicet let.“ „Čtyřicet tři.“
„Tak vidíš.“ „Co mám vidět?“ „Nemůžeš se jen tak odstěhovat.“ Věra se na ni dívá. „Tohle už jsme někde měly.“ „Co?“ „Nemůžeš prodat skříň. Nemůžeš vyhodit křeslo. Nemůžeš prodat stůl.“ „Byt je něco jinýho.“ „Samozřejmě.“
„Je.“ Věra přikývne. „Chceš ho?“ Petra se zarazí. „Co?“ „Byt.“ „Mami.“ „Tak ti ho prodám.“ „My byt máme.“
„Tak vidíš.“ „Přestaň říkat tak vidíš.“ „Tak dobře.“ „A co když toho budeš litovat?“ Věra chvíli přemýšlí. „Tak budu litovat.“ Petra na ni hledí. „To ti stačí?“ „Co jinýho?“
Byt v centru je 2+kk. Novostavba. Petra jde na druhou prohlídku s matkou. „Je malej.“ „Ano.“ „Tady se nevejde skoro nic.“ Věra se usměje. „Právě.“ Petra ji probodne pohledem.
„To bylo schválně.“ „Trochu.“ Balkon směřuje do dvora. V přízemí je kavárna. Tramvaj dvě minuty. Lékárna naproti. Divadlo deset minut pěšky. „Je drahej.“ „Prodám starý.“
„A pak ti moc nezůstane.“ „Zůstane.“ „Kolik?“ „Dost.“ „Kolik je dost?“ „Petro.“ „Já jen—“ Realitní makléř se diskrétně vzdálí. Petra vejde do ložnice.
„Sem se nevejde tvoje skříň.“ „Jaká?“ Petra se otočí. Věra se směje. „To nebylo vtipný.“ „Bylo.“
Starý byt prodá v lednu. Petra se s tím smíří asi v prosinci. Ne úplně. Dost. Poslední týden před stěhováním přijde pomoct. Zůstalo jen pár krabic. Gauč jde novým majitelům. Postel se stěhuje. Kulatý stůl také.
„Vidíš,“ řekne Petra. „Ani ten ti dlouho nevydržel.“ „Stěhuje se se mnou.“ „Já vím.“ „Tak co?“ „Nic.“ „Neříkej nic.“ Petra se směje.
V ložnici otevře zásuvku. Tu poslední. Pořád je plná. „Tohle bereš všechno?“ „Ano.“ „Takže sis udělala jednu zásuvku relikvií.“ „Asi.“ Petra vytahuje věci. Zub.
Fotografie. Pas. Hodinky. Krabičku. Najde starou účtenku. „Tohle taky?“ Věra se podívá. „Co to je?“ „Tesco, 2008.“
„Tak vyhoď.“ Petra ji vyhodí. Pak najde malý kus dřeva. „Co je tohle?“ Věra se zamračí. Vezme ho. „Nevím.“ „Tak pryč?“ Věra ho otočí.
„Počkej.“ Na jedné straně je tmavá skvrna. Věra se začne smát. „Co?“ „To je ze stolu.“ „Jak ze stolu?“ „Když ho odváželi, uloupl se kousek zespoda.“ Petra se na ni podívá. „Tys ho schovala?“
„Asi.“ „Proč?“ Věra pokrčí rameny. „Nevím.“ Petra drží kus dřeva v dlani. „Takže mně tady půl roku vykládáš, jak se máme zbavovat věcí, a sama sis nechala kus stolu.“ „Ano.“ „To je úplně pokrytecký.“ „Asi.“
Petra se začne smát. „Ty seš fakt hrozná.“ „To už jsi říkala.“ „Chceš ho?“ Věra se zamyslí. „Nevím.“ Petra čeká. „Tak ho tam nech.“ Vrátí kus dřeva do zásuvky.
Poslední věc je zeď. Ta po skříni. Byt je prázdný. Noví majitelé přijdou za hodinu převzít klíče. Petra stojí s matkou v obýváku. Už tam není ani světlý obdélník. Jen bílá zeď. „Tak.“ Věra má kabát.
Kabelku. Jednu igelitovou tašku s čisticími prostředky, které ještě odveze. Petra se rozhlédne. Čeká, že bude plakat. Nepláče. Věra taky ne. „Tady stál stůl,“ řekne Petra. „Ano.“ „Tady křeslo.“
„Ano.“ „Skříň.“ „Ano.“ „A tady vánoční stromek.“ Věra přikývne. „Když byl velký.“ „Táta vždycky koupil moc velkej.“ „Protože neuměl odhadovat.“ „Říkal, že na place vypadal menší.“
„Každý rok.“ Petra se usměje. Chvíli mlčí. „Mami.“ „Hm.“ „Nebude ti to chybět?“ Věra se rozhlédne. Petra čeká nějakou odpověď. Místo toho Věra řekne:
„Tohle?“ „No.“ Věra si zapne kabát. „Něco jo.“ „Co?“ „Nevím.“ „Jak můžeš nevědět?“ „Uvidím.“ Petra pokývá hlavou.
Tohle je nová matčina odpověď. Nevím. Uvidím. Ještě před rokem by ji považovala za známku nebezpečného chaosu. Teď jí připadá téměř normální.
Nový byt se Petře nakonec líbí. Ne hned. Ale rychleji, než čekala. Věra má jednu stěnu knih. Ne padesát. Asi osmdesát. „Říkala jsi, že ti stačí padesát.“ „Tak jsem se přepočítala.“ „To se ti nestává.“
„Mlč.“ Na balkoně jsou muškáty. V kuchyni kulatý stůl. V ložnici jedna komoda. Zásuvka s relikviemi je v ní. Petra kontroluje. Věra ji při tom přistihne. „Ty seš nemocná.“ „Jen se dívám.“
„Na co?“ „Jestli je tam ten zub.“ „Je.“ „A kus stolu?“ „Taky.“ Petra přikývne. „Dobře.“ „Proč dobře?“ „Jen tak.“
V březnu se Eliška nastěhuje s přítelem do prvního vlastního pronájmu. Je malý. 2+kk. Starší dům. Nemají skoro žádný nábytek. Petra jim nabídne dvě židle ze sklepa. Eliška nechce. „Jsou hnusný.“ „Jsou normální.“
„Mami.“ „Co?“ „Ne.“ Petra se urazí asi na pět minut. Pak jí dojde, že zní jako Věra. Ne. Spíš jako člověk, kterým se celý život snaží nebýt. Zavolá matce. „Eliška nechce naše židle.“
„Tak je vyhoď.“ „Jsou dobrý.“ „Tak si je nech.“ „Nemám je kam dát.“ Na druhém konci je ticho. Petra ví, co přijde. „Ani to neříkej.“ Věra se směje. „Tak vidíš.“
„Říkala jsem, ať to neříkáš.“ „Nemohla jsem si pomoct.“
O týden později Petra začne uklízet sklep. Ne kvůli matce. Alespoň si to tvrdí. Najde tři krabice dětského oblečení po Elišce. Lyžáky velikost třicet pět. Starý mixér. Dvě lampy. Nafukovací matraci s dírou. A krabici vánočních ozdob.
Svoji. Otevře ji. Je tam tolik věcí, které nepoužila možná deset let. Papírový anděl. Plastové koule. Řetěz. Dřevěná hvězda bez špičky. Vezme pytel. Začne třídit.
Po deseti minutách najde malou figurku soba, kterou Eliška vyrobila ve školce. Jedna noha je z párátka. Druhá zřejmě chybí. Petra ho položí stranou. Pak se zarazí. Zvedne ho. „Do prdele.“ Martin, který stojí ve dveřích sklepa, se začne smát.
„Co?“ Petra mu ukáže soba. „Nic.“ „Tak proč nadáváš?“ Petra se dívá na figurku. „Protože přesně vím, co teď řekneš.“ „Co?“ „Že je to krám.“ Martin se přiblíží.
„Já bych to neřekl.“ „Řekl.“ „Neřekl.“ „Tak co bys řekl?“ Martin si soba prohlédne. „Že vypadá trochu postiženě.“ Petra se rozesměje. „Idiote.“ „Vyhodíš ho?“
Petra přemýšlí. „Ne.“ „Proč?“ „Nevím.“ Martin přikývne. „Tak jo.“ Dá ho do krabice, kterou si nechává.
V dubnu přijde za matkou. Věra sedí na balkoně. Na stole má kávu. Vedle ní leží katalog zájezdů. „Zase někam jedeš?“ „Možná.“ „Kam?“ „Portugalsko.“ Petra se posadí.
„Letadlem?“ „Ne, pojedu plavat.“ „Mami.“ Věra se směje. Petra si vezme katalog. „Kdy?“ „V září.“ „S Hrubešovou?“ „Ta nechce letět.“
„Tak s kým?“ „Nevím.“ Petra zvedne oči. „Sama?“ Věra pokrčí rameny. „Možná.“ Petra cítí starý impuls. Kdo to pořádá? Jaký hotel?
Jak daleko nemocnice? Co když se něco stane? Místo toho řekne: „Tak mi pošli odkaz.“ Věra se na ni podezřívavě podívá. „Proč?“ „Chci se podívat.“ „Nebudeš mi kontrolovat hotel.“ „Trochu.“
„Petro.“ „Dobře. Málo.“ Věra jí podá katalog.
Petra si všimne, že nad stolem visí nová fotografie. Ta ze Slovinska. Věra s Hrubešovou na lavičce. Obě se smějí. „Tohle sis nechala vytisknout?“ „Ano.“ Petra vstane a přijde blíž. „Já ji mám v telefonu.“ „Já vím.“
„Jak to víš?“ „Viděla jsem.“ „Kdy?“ „Když jsi mi něco ukazovala.“ Petra se vrátí na židli. „Mami.“ „Hm?“ „Co bylo na tý fotce s autem?“ Věra se usměje.
„Jaký?“ „Nedělej.“ „Už nevím.“ „Víš.“ Věra se napije kávy. „To byl jeden kluk.“ Petra se narovná. „Jaký kluk?“ „Jeden.“
„Před tátou?“ „Trochu před.“ „Co znamená trochu před?“ Věra se směje. „Teď už toho nech.“ „Mami!“ „Vidíš. Proto jsem ti to neříkala.“ „Co?“ „Protože potřebuješ všechno vědět.“
Petra otevře ústa. Pak je zavře. Věra má pravdu. Zase. „Tak aspoň jméno.“ „Ne.“ „Žije?“ „Nevím.“ „Tak vidíš.“
Věra se na ni podívá. Petra se začne smát. „Mám tě.“ „Blbče.“
Když odchází, Věra jí dá malou igelitovou tašku. „Co je to?“ „Něco pro tebe.“ Petra se podívá dovnitř. Skleněný ptáček. Červené tělo. Zlatá křídla. Chybějící kousek ocasu. Petra zůstane stát.
„Já myslela, že ho má Eliška.“ „Měla.“ „Tak proč je tady?“ „Řekla, že ho nechce.“ Petra cítí okamžité rozhořčení. „Jak nechce?“ „Normálně.“ „Vždyť je po prababičce.“ Věra ji pozoruje.
Petra se zarazí. „Co?“ „Nic.“ „Ne.“ Věra se usmívá. „Tak co s ním budeš dělat?“ Petra drží tašku. Má doma vlastní ozdoby. Krabice je plná.
Martin skleněné věci nesnáší, protože se každý rok nějaká rozbije. „Nevím.“ Věra přikývne. „Tak si ho nech.“ „A když nechci?“ „Tak ho vyhoď.“ Petra se zatváří zděšeně. Věra se rozesměje. „Já tě zabiju.“
„Tak budeš muset vyklidit byt.“ „Mami!“ Smějí se obě.
Doma Petra ptáčka nevloží k ozdobám. Položí ho na polici v pracovně. Jen do Vánoc. Tak si to řekne. V květnu je pořád tam. V červnu taky. Jednou při utírání prachu ho vezme do ruky. Je ošklivější, než si pamatovala. Barva na jednom boku popraskaná.
Křídlo přilepené. Ocas neúplný. Petra netuší, proč ho tolik chtěla zachránit. Možná právě proto. Položí ho zpátky.
V září jí Věra pošle fotografii z Portugalska. Stojí u oceánu. Vítr jí žene vlasy přes obličej. V ruce drží boty. Je rozmazaná. Petra si fotografii zvětší. Pak uloží. Napíše: Hezký.
Věra: Co? Já nebo moře? Petra: Moře. Věra: Krávo. Petra se směje. Za chvíli přijde ještě jedna zpráva. Tady by se ti líbilo.
Petra začne psát: Tak příště pojedeme spolu. Zastaví se. Smaže to. Neví, jestli by skutečně chtěla. Napíše: Tak si to užij. Věra pošle srdce.
Petra položí telefon. Sedí u svého stolu. Moderního. Martinova oblíbeného. Na kraji je malý škrábanec, který udělala Eliška, když stěhovali notebook. Petra ho vždycky chtěla přetřít. Nevypadá dobře. Přejede po něm prstem.
Napadne ji muž, který odvezl dědův stůl. Možná už vypálenou skvrnu po prskavce zbrousil. Možná ne. Možná na ní teď jeho dcera kreslí. Petra už se to nikdy nedozví. Překvapivě jí to nevadí. Podívá se na skleněného ptáčka na polici.
Ten jí trochu vadí. Ne protože je ošklivý. Protože neví, co s ním. Chvíli uvažuje, že ho odnese do krabice. Nakonec zůstane na polici. Ne protože tam musí být. Jen proto, že ho dnes nechce přemístit. Zítra možná ano. A to zatím stačí.
