Článek
Samota je nepříjemná věc. Tím jsem poslední dva roky vysvětlovala, proč nechávám přes den puštěné rádio a proč se mi nechce vracet z návštěv. Kamarádce Jarce jsem to řekla tolikrát, že se nedivím, co od mého inzerátu čekala. Vlastně jsem jí tu představu pomáhala vytvořit.
Po manželově smrti jsem zůstala ve třípokojovém bytě. Menší pokoj sloužil převážně k odkládání prádla a krabic, které jsem měla dávno probrat. Náklady na bydlení mezitím rostly. Platit jsem je zvládala, ale přestala jsem si odkládat peníze a každá rozbitá věc znamenala dlouhé přemýšlení, jestli ještě vydrží.
Pokoj jsem vyklidila během dvou týdnů. Dcera mi pomohla odvézt starý pracovní stůl a vyfotit postel, skříň a okno. Do inzerátu jsme napsaly, že hledám jednu pracující ženu. K dispozici kuchyň, společná koupelna, klidný byt. Tehdy mi to připadalo dostatečně výstižné.
Jarka se rozváděla a bydlela provizorně u sestry. Když jsem jí o pronájmu řekla, rozesmála se, že jsme obě hloupé, když nás to nenapadlo dřív. Známe se přes třicet let, víme, co která jí, a nebudu si do bytu pouštět někoho cizího. Na každý z těch důvodů jsem přikývla.
Přesto jsem ji požádala, abychom se nerozhodovaly hned. Ozvala se ještě jedna zájemkyně a chtěla jsem se s ní sejít. Jarka řekla, že samozřejmě, pokoj je můj. Pak se zeptala, jestli v něm může přespat od pátku do neděle, abychom zjistily, jaké to bude. To mi připadalo rozumné.
Bára přišla ve středu. Bylo jí osmadvacet, pracovala jako zdravotní sestra a stěhovala se z bytu, kde jich bydlelo pět. Nejdřív si prohlédla pokoj, potom se zeptala, zda je přes den slyšet televize od sousedů. Měla noční směny a potřebovala se po nich vyspat. Žádné velké vyprávění o sobě nenabídla.
Ukázala jsem jí koupelnu a místo v lednici. Ptala se na cenu, na návštěvy a jestli mi nebude vadit její ranní příchod. Řekla jsem, že potřebuji několik dní na rozhodnutí, protože uvažuji i o kamarádce. Bára přikývla. Pokoj by chtěla od příštího měsíce a na odpověď mohla počkat do pondělí.
Když odešla, měla jsem trochu rozpačitý pocit. Ani se nezeptala, jestli žiju dlouho sama. Probraly jsme dvacet minut společné bydlení a já o ní věděla jen to nejnutnější. Zavolala jsem Jarce a oznámila jí, že v pátek uvařím kuře. Ta se hned nabídla, že přinese moučník.
Přijela s cestovní taškou a bábovkou. Měla jsem radost, že ji vidím. Pomohla mi prostřít a při večeři vyprávěla, jak se se sestrou nemohou shodnout na větrání. Potom jsme zůstaly v kuchyni až do deseti. Nechtělo se mi ji posílat pryč, ostatně poprvé nemusela nikam jezdit.
V sobotu ráno mě slyšela v kuchyni a přišla za mnou v županu. Ještě jsem neměla hotovou kávu, když navázala na včerejší rozhovor. Potřebovala jsem si v klidu přečíst zprávu od dcery, ale Jarka se zrovna ptala, jestli si taky myslím, že se k ní sestra chová jako k návštěvě. Telefon jsem položila displejem dolů.
Po snídani jsem chtěla pověsit prádlo a pak si na chvíli sednout s knížkou. Jarka si přinesla židli k balkonovým dveřím, abychom na sebe slyšely. Nebyla protivná ani hlučná. Jen pokračovala v povídání pokaždé, když jsem se objevila. A já pokaždé odpověděla, protože by bylo divné nechat kamarádku uprostřed věty.
Před polednem navrhla společný nákup a cestou zpátky se zeptala, co budeme dělat odpoledne. Řekla jsem, že si chci číst. Souhlasila, ale než jsem knížku otevřela, začala vybírat film na večer. Požádala jsem ji, abych teď mohla být hodinu sama. Řekla to své „jasně“ a odešla do pokoje.
Opravdu mě nerušila. Jenže po hodině jsem se přistihla, že koukám na hodiny a odkládám cestu pro čaj, protože jsem nevěděla, jestli už mám zaklepat. Nakonec vyšla sama a zeptala se, zda si může pustit televizi, nebo by mi vadila i ta. Slyšela jsem v tom opatrnost, kterou mezi sebou při návštěvách nemíváme.
Řekla jsem, že televize nevadí, a sedla si k ní. Jarka začala vyprávět o filmu, ale po chvíli se zarazila a ujistila se, že už nechci číst. Najednou jsem ji utěšovala, že mi přece nepřekáží. Přitom před hodinou jsem si přála právě to, co tak ochotně udělala. Sama jsem z toho byla zmatená.
V neděli po obědě začala balit. Ptala se, jestli by se do pokoje vešla její komoda, kdybychom posunuly postel. Zopakovala jsem, že jsem se ještě nerozhodla. Zarazila se a potom řekla, že ví, jen si to představovala. Doprovodila jsem ji ke dveřím a slíbila zavolat nejpozději v pondělí.
Jakmile za ní zavřelo, sedla jsem si ke kuchyňskému stolu. Na lince zůstal její hrnek a půl bábovky. Nic jsem neuklízela. Jen jsem poslouchala, jak se venku někdo pokouší zaparkovat, a vychutnávala si, že nemusím reagovat. Bylo mi dobře. To zjištění mě nepotěšilo tak, jak by se mohlo zdát.
Jarce jsem zavolala ještě večer. Řekla jsem jí, že pokoj nabídnu Báře. Nejdřív se ptala, jestli mi nabídla víc peněz. Nenabídla. Potom chtěla vědět, zda udělala něco špatně. Odpověděla jsem, že ne, ale během víkendu jsem se přistihla, jak si hlídám čas pro sebe, místo abych se těšila, že jsme spolu.
„Tak bych mluvila míň,“ řekla. Připomněla jsem, že mě odpoledne nechala číst. Jenže já bych jí podobné věci neuměla říkat bez pocitu, že ji odmítám. V pátek jsem ještě nadšeně plánovala společný víkend a v sobotu už jí vysvětlovala, kdy za mnou nemá chodit. Tohle jsem měla promyslet dřív.
Jarka mi připomněla večery, kdy jsem jí volala, protože jsem nechtěla sedět sama. Nemohla jsem to popřít. Řekla jsem, že jsem asi nedokázala popsat, co mi chybí. Odpověděla, že ona to teď nedokáže pochopit. Rozloučila se dřív, než jsem se stačila zeptat, jestli se uvidíme ve středu jako obvykle.
Báře jsem druhý den pokoj nabídla. Tentokrát jsem se kromě termínu nastěhování zeptala i na to, jak si představuje společné večery. Zarazilo ji to. Po práci bývá unavená, někdy jde za přáteli a někdy si chce jen zalézt. Řekla jsem jí, že u mě nemusí sedět ze zdvořilosti. Zasmála se, že to ráda slyší.
Nastěhovala se s pomocí bratra. Odnesli tašky do pokoje a já přinesla sklenice s vodou. Když bratr odjel, nabídla jsem Báře kávu. Poděkovala, ale chtěla si vybalit. Zůstala jsem v kuchyni sama a chvíli mi to bylo líto. Člověk si zjevně může vybrat přesně to, co chtěl, a ještě u toho ohrnovat nos.
První týdny jsme narážely na obyčejné věci. Jednou jsem zabrala koupelnu zrovna před jejím odchodem do práce. Bára zaklepala, že musí za deset minut vyrazit. Odpověděla jsem, že budu hned, ale ještě jsem si potřebovala opláchnout vlasy. Když jsem vyšla, čekala s kartáčkem na chodbě.
Večer mi řekla, že by ráno potřebovala koupelnu v určitý čas. Chtěla jsem namítnout, že jsem to přece nevěděla. Pak jsem si vzpomněla, jak dlouho jsem se dokázala zlobit na manžela za stejné „hned“. Domluvily jsme se na časech. Ani tak to pokaždé nevyšlo, jen jsme už věděly, o čem mluvíme.
Po noční chodila rovnou spát. Naučila jsem se odložit vysávání a ona si přestala pouštět krátká videa bez sluchátek, když jedla v kuchyni. Občas jsme si něco musely připomenout. Rozdíl byl v tom, že po takovém rozhovoru neměla potřebu se mě ptát, jestli ji mám pořád ráda.
Jarce jsem napsala, že ve středu budu doma, jestli se chce stavit. Odpověděla, že už něco má. Další týden mi vzkázala, že si našla garsonku. Popřála jsem jí, ať se jí tam dobře bydlí, a nabídla pomoc se stěhováním. Poděkovala, ale měla domluvenou sestru. Nepsala jsem potřetí, že se přece nemusíme přestat vídat.
Bára o tom nevěděla. Jednou večer si ohřívala jídlo, zatímco jsem loupala jablka. Chvíli jsme si povídaly o obchodě za rohem, potom odnesla talíř do pokoje. Na stole po ní zůstala lžička. Odložila jsem ji do dřezu a dál pracovala. Nemusela jsem vymýšlet další otázku ani si vykládat její odchod jako nezdvořilost.
Nájem přišel v domluvený den. Zaplatila jsem bydlení a část peněz si odložila. Byt byl obsazený, dveře vedlejšího pokoje zavřené a Jarka mi chyběla úplně jinak než dřív. Dřív stačilo zavolat a zeptat se, jestli má čas. Teď by takový hovor začínal něčím mnohem obtížnějším.
O víkendu jsem ji potkala u zeleniny. Měla plnou tašku a spěchala na autobus. Zeptala se, jestli nájemnice platí včas. Řekla jsem, že ano, a chtěla dodat něco o tom, jak nám to doma funguje. Jenže Jarka už mi přála hezkou neděli. Nezlobila se nahlas. Ani se nezastavila.
Doma jsem postavila nákup na linku. Z vedlejšího pokoje vyšla Bára s ručníkem a zeptala se, jestli se může jít osprchovat, nebo budu potřebovat koupelnu. Řekla jsem, že je volná. Pak jsem zavřela dveře do kuchyně. Rádio zůstalo vypnuté a já v klidu uklidila zeleninu.
