Článek
Tak jsem je koupila. 189 korun. Ty by ses posral. Zpráva dostane jednu šedou fajfku. Potom druhou.
Alena položí telefon na peřinu a namaže si ruce krémem, protože jí poslední dobou praská kůže kolem nehtů. V televizi běží pořad o rekonstrukcích chalup, kde mladý muž v černé košili vysvětluje, že staré trámy je třeba nechat dýchat. Alena si pomyslí, že tohle Roman říkal taky, akorát samozřejmě ne o trámech. Roman říkal, že dýchat musí zeď ve sklepě, dřevo pod pergolou, trávník a jednou dokonce sekačka, kterou nechal po zimě rozebranou dva týdny uprostřed garáže.
„Musí si oddechnout,“ řekl tehdy. „Je to sekačka.“ „No právě.“ Alena se podívá znovu na telefon. Obě fajfky jsou modré. Nejdřív si myslí, že se jí to zdá.
Přitáhne si telefon blíž. Brýle má na nočním stolku, ale nechce se jí pro ně natahovat, takže mhouří oči, až se obě malé značky na displeji skutečně zabarví. Modré. Přečteno. Sedí bez hnutí. Potom napíše: Romane?
Zpráva je přečtena skoro okamžitě. Alena cítí, jak se jí zvedne žaludek. Telefon začne vibrovat. Na displeji se objeví: Dobrý večer. Asi máte špatné číslo. Alena telefon odhodí na peřinu tak prudce, jako kdyby se zahřál.
Roman je mrtvý čtrnáct měsíců. Tohle je samozřejmě první věc, kterou Alena ví. Druhá věc je, že mrtví si nečtou WhatsApp. Třetí věc jí dochází až po několika minutách: číslo už Romanovi nepatří.
Tarif zrušila Lucie. Přesněji řečeno, Lucie ji k tomu donutila. Stály tehdy obě v kuchyni. Bylo asi půl roku po pohřbu a Lucie měla na stole notebook, vedle něj dvě kávy a složku s papíry po otci. Elektřina. Plyn. Pojišťovna. Banka. O2.
„Mami, platíš každý měsíc sedm stovek za tátův telefon.“ „Já vím.“ „Tak proč?“ „Protože ho měl.“ Lucie se na ni podívala způsobem, který Alena nesnášela už od její puberty. Nebyl to drzý pohled. Drzost by byla snazší. Byl to pohled člověka, který vám dává čas, abyste sami zjistili, že mluvíte nesmysly.
„Mami.“ „Co?“ „Táta už ten telefon nepoužívá.“ „To snad vím.“ „Tak to zrušíme.“ Alena chtěla říct, že se tarif neruší jen proto, že jeho majitel zemřel.
Co kdyby někdo zavolal? Co kdyby existoval člověk, který se o Romanově smrti nedozvěděl? Nějaký bývalý kolega. Spolužák z vojny. Ten protivný chlap od rybářů, co se jmenoval buď Slávek, nebo Láďa a vždycky jí na Silvestra posílal obrázek půllitru s pěnou. Pak jí došlo, jak směšně to zní. A tak tarif zrušily.
Telefon samotný zůstal v zásuvce pod televizí. Samsung s prasklinou v levém horním rohu. Roman ho rozbil v Chorvatsku, když mu spadl na promenádě v Primoštenu. Ještě půl hodiny tvrdil, že za to může Alena, protože ho požádala, aby jí podržel kabelku.
„Kdybys mi ji nedala, nestalo by se to.“ „Kdybych si tě nevzala, nestala by se spousta věcí.“ Roman se začal smát. To byla jedna z vlastností, které na něm Alena současně milovala a nenáviděla. Některé věci, které říkala vážně, považoval za vtip. A některé věci, které říkala jako vtip, bral smrtelně vážně.
Po jeho smrti si všimla, že tenhle problém zmizel. Mrtví mají jednu velkou výhodu. Už vám neodporují.
Další zpráva přijde v 22:24. Jmenuju se Ondřej. Číslo mám asi dva měsíce. Alena na ni kouká. Potom napíše: Omlouvám se. Patřilo manželovi.
Chvíli nic. V pohodě. Pak: Dobrou noc. Alena chce napsat, že její manžel je mrtvý. Neudělá to.
Telefon položí na stolek a zhasne. O půl třetí ráno ho znovu rozsvítí. Otevře konverzaci. Úplně nahoře je jméno Roman ❤️. Srdíčko tam přidala až po jeho smrti.
Za života žádné srdíčko u kontaktu neměl. Za života byl prostě Roman.
Ráno volá Lucii. Nejdřív ale počká do půl deváté, protože Lucie nesnáší, když jí někdo volá před osmou. Má pružnou pracovní dobu, což podle Aleny znamená, že člověk nikdy přesně neví, kdy pracuje a kdy pouze sedí před počítačem.
„Víš, co se stalo?“ „Dobré ráno i tobě.“ „Tátovo číslo má nějaký člověk.“ Na druhé straně je ticho. „Jaký člověk?“ „Ondřej.“
„Jaký Ondřej?“ „To nevím.“ „Tak jak víš, že se jmenuje Ondřej?“ Alena zaváhá. „Napsal mi.“ Následuje delší ticho.
„Proč ti psal člověk, který má tátovo staré číslo?“ „Protože jsem napsala já jemu.“ „A proč jsi mu psala?“ Teď by Alena mohla lhát. Mohla by říct, že něco omylem přeposlala. Že hledala v konverzaci fotografii. Že zmáčkla špatné tlačítko.
Místo toho řekne: „Já tátovi občas píšu.“ Lucie si povzdechne. Alena ten zvuk poznává. Je úplně stejný jako Romanův. „Co?“ „Nic.“
„Tak proč vzdycháš?“ „Nevzdychám.“ „Vzdycháš přesně jako táta.“ „No tak promiň.“ „To vždycky říkal taky.“ „Mami.“
Alena ví, že teď přijde jedna z Luciiných vět, které začínají slovem možná a končí tím, že by Alena měla udělat něco, co se jí nechce. Možná bys měla chodit víc mezi lidi. Možná bys měla prodat dům. Možná bys měla dát tátovy věci pryč. Možná bys měla zkusit tu terapeutku.
Jenže Lucie tentokrát řekne: „Tak mu už nepiš.“ „Komu?“ „Tomu Ondřejovi.“ „Já mu nepíšu.“ „Právě jsi řekla, že mu píšeš.“
„Já píšu tátovi.“ „Mami, tátovo číslo teď patří Ondřejovi.“ Alena se podívá na Romanovu židli. Je pořád u kuchyňského stolu. Ne schválně. Prostě tam je.
„To není totéž.“ Lucie na chvíli mlčí. „Právě že teď už jo.“
Alena Romanovi začala psát tři dny po pohřbu. První zpráva zněla: Ty vole, Víťa zase nepřišel.
Víťa byl Romanův bratranec a slíbil, že pomůže odvézt ze zahrady lavici, kterou chtěla Alena dát jeho sestře. Nepřišel. Nezavolal. Večer se ozval, že na to zapomněl. Alena seděla na terase, telefon v ruce, a úplně automaticky napsala Romanovi.
Teprve po odeslání si uvědomila, co udělala. Rozplakala se tak prudce, že jí spadly brýle do kávy. Druhý den napsala: Ten debil volal že přijde v sobotu. Tak uvidíme. Potom už to šlo snadno.
Psala mu věci, které by mu říkala, kdyby byl v místnosti. Lucie koupila Kubovi boty za 2600. Dítěti kterému roste noha každý měsíc. Na Nově dávají zase tu kriminálku co nesnášíš.
Našla jsem tvoje vrtáky. Samozřejmě jich máš asi padesát. K čemu jsi potřeboval padesát vrtáků? Růže letos chcíply. Asi jsi je fakt uměl líp.
Když přišla první zima, poslala mu fotku sněhu na pergole. Na Štědrý den fotografii kapra. Na Silvestra skleničku fernetu, kterou nalila i jemu a potom ji sama vypila. Když měl narozeniny, napsala: 65. Dědek.
Toho dne už neplakala. Překvapilo ji to. Místo toho se celý večer dívala na jejich staré zprávy. Zjistila, že Roman jí za posledních pět let manželství napsal slovo miluju přesně dvakrát.
Jednou: Miluju tě ale kup prosím mlíko. A podruhé: Miluju když uděláš ty tvoje karbanátky. Ani jedno se jí nezdálo použitelné na pomník.
Ve čtvrtek dopoledne jede Alena do Billy. U jogurtů potká Hanu Novotnou, se kterou dělala dvacet sedm let na poště. Hana je o tři roky starší a od smrti svého muže zhubla patnáct kilo, začala nosit červenou rtěnku a jednou měsíčně jezdí s nějakou skupinou vdov do Polska. Alena je v duchu nazývá Vdoví komando.
„Ty jsi úplně zmizela,“ říká Hana. „Jsem tady.“ „Myslím mezi lidi.“ „Vždyť stojím mezi jogurtama.“ Hana se zasměje.
Roman by se zasmál taky. Alena tenhle druh humoru po jeho smrti používá častěji. Je to zvláštní, protože za jeho života jí říkal, že není vtipná. Hana vezme dva bílé jogurty a dá je do košíku.
„V sobotu jedeme do Kudowy.“ „Proč?“ „Trhy.“ „Co tam kupujete?“ „Všechno možný.“ „Takže nic nepotřebujete.“ „Samozřejmě.“
Hana se nakloní blíž. „Pojeď.“ Alena zavrtí hlavou. „Ne.“ „Proč?“ „Nemám ráda Polsko.“
„Ty jsi byla v Polsku naposledy v osmdesátém osmém.“ „A nelíbilo se mi.“ „Taky jsi byla v osmdesátém osmém naposledy těhotná, a přesto předpokládám, že od té doby připouštíš existenci dětí.“ Alena se usměje.
Hana byla vždycky hlučná. Roman o ní říkal, že kdyby se potápěla, ryby by se odstěhovaly. Když už se loučí, Hana jí stiskne paži. „Musíš trochu žít, Ali.“ Alena tu větu nesnáší.
Lidé ji začali říkat asi tři měsíce po pohřbu. Jako kdyby měla někde vypínač.
Doma vyloží nákup. Máslo stálo 74,90. Vyfotí cenovku, kterou si všimla v obchodě, a automaticky otevře WhatsApp. Sedmdesát pět korun. Pamatuješ jak jsi nadával když stálo padesát?
Zprávu odešle. Okamžitě toho lituje. Jedna fajfka. Dvě. Za chvíli modré. Alena sedí u stolu.
Mohla by ji smazat, jenže Ondřej už ji přečetl. Po deseti minutách přijde odpověď. Já ho kupuju jenom v akci. Alena se rozesměje. Nahlas.
Je to první věc, kterou jí Ondřej napsal po jejich úvodním rozhovoru, a je tak obyčejná, že jí připadá absurdní. Napíše: Roman taky. Pak koupil deset kostek a neměli jsme je kam dát. Ondřej neodpoví. Alena telefon položí.
Po minutě ho vezme znovu. Promiňte. Už vám psát nebudu. Tentokrát odpověď přijde za pár vteřin. V pohodě. Jen fakt nejsem Roman :)
Alena se na smajlík chvíli dívá. Potom změní jeho jméno v telefonu. Ze Roman ❤️ na: Roman – staré číslo Srdíčko smaže.
Toho večera má pocit, že provedla něco mnohem horšího než při rušení tarifu.
Roman nesnášel smajlíky. Říkal jim ksichtíky. „Proč mi posíláš ksichtík, když mě můžeš normálně zavolat?“ „Protože ti nechci volat.“ „Tak proč mi píšeš?“ „Protože ti chci něco říct.“
„Tak mi zavolej.“ „Nechci s tebou mluvit.“ „Tak já tomu nerozumím.“ Tohle byla podstata jejich manželství v několika větách. Alena chtěla být vyslyšena, ale ne vždycky chtěla odpověď. Roman chtěl odpovídat, i když často neposlouchal.
V sobotu přijede Lucie s Kubou. Kuba má jedenáct a okamžitě otevře lednici. „Babi, nemáš colu?“ „Nemám.“ „Děda měl vždycky colu.“ „Děda měl cukrovku.“ „No právě.“
Lucie ho napomene. Alena ne. Roman by se tomu smál. Kuba vezme alespoň džus a odejde do obýváku. Lucie mezitím vytáhne z tašky tři plastové krabice.
„Přivezla jsem ti jídlo.“ „Já mám jídlo.“ „Lasagne.“ „Mám kuře.“ „Tak si je dej zítra.“ Alena otevře jednu krabici.
„Tohle nejsou lasagne.“ „Jsou.“ „Kde je bešamel?“ „Nedávám ho tam.“ „Tak to nejsou lasagne.“ Lucie zavře oči. „Dobře. Přivezla jsem ti vrstvené těstoviny.“
Roman by teď něco řekl. Určitě. Alena skoro slyší jeho hlas. Nechte toho, ženský. Za života tuhle větu nesnášela. Teď jí chybí.
Lucie si všimne Romanovy bundy na věšáku. „Mami.“ „Co?“ „Proč tam pořád visí?“ „Protože ji nikdo nesundal.“ „Ty ji můžeš sundat.“
„Ty taky.“ „Je to tvůj dům.“ „Tak vidíš.“ Lucie přejede rukou po čele. „Já se nechci hádat.“ „Já se nehádám.“
„Ale hned jsi protivná.“ „Nejsem protivná.“ „Jsi.“ Z obýváku se ozve Kuba: „Jste obě protivný.“ Chvíli je ticho.
Pak se Alena začne smát. Lucie taky. A právě tím se hádka odloží, což je způsob, jakým se v jejich rodině řešila většina důležitých věcí. Odložením.
Po obědě jde Lucie hledat prodlužovačku do komory. „Ježiši, mami.“ „Co?“ „Tady máš pořád všechny tátovy věci.“ „Jaké věci?“ „Všechny.“
Na policích jsou plastové krabičky se šroubky, hmoždinkami, podložkami, dráty a věcmi, jejichž názvy Alena nikdy neznala. Roman měl systém. Aspoň tvrdil, že má systém. Na jedné krabičce je fixou napsáno VRUTY VENEK. Na druhé VRUTY DŘEVO. Na třetí prostě DOBRÝ ŠROUBKY.
Alena tu poslední vezme do ruky. „Jak poznáš dobrý šroubek?“ zeptala se ho kdysi. „Podle kvality.“ „Tak proč tam nenapíšeš kvalitní?“ „Protože vím, co myslím.“
„Tak proč to popisuješ?“ „Kdybych umřel.“ Řekl to tehdy úplně bezmyšlenkovitě. Bylo mu padesát sedm. Alena po něm hodila hadr. Teď stojí s krabičkou v ruce.
DOBRÝ ŠROUBKY. Lucie říká: „Můžeme to někdy probrat.“ „Co jako?“ „Co si necháš a co vyhodíme.“ „Proč bychom to vyhazovaly?“
„Protože nepotřebuješ šest kilo šroubů.“ „Co když je budu potřebovat?“ Lucie se na ni podívá. „Na co?“ Alena chce říct, že člověk nikdy neví. Místo toho vrátí krabičku na místo.
Večer po Luciině odjezdu otevře WhatsApp. Nenapíše nic. Jen projíždí staré zprávy. Je zvláštní, jak málo připomínají manželství.
Koupíš chleba? Jo. Kde seš? Hornbach. Zase? Potřebuju spojku. Jakou spojku? Na hadici.
Jednu máš v garáži. Ta je naprd. O tři dny později: Nezapomeň máma 18:00. Roman: Kurva. Alena: Co? Roman: Nic.
Romanova matka slavila osmdesátiny. Na fotografiích z toho večera je Roman usměvavý, ruku kolem matčiných ramen, Alena vedle něj. Kdyby někdo viděl jen fotografii, řekl by, že byli šťastní. Byli. Alena si myslí, že byli.
Jen ne pořád. Možná je to jediná poctivá definice dlouhého manželství, kterou zná.
Když Roman onemocněl, byli spolu třicet šest let. Rakovinu našli náhodou. Roman si několik měsíců stěžoval na záda a Alena mu několik měsíců říkala, aby šel k doktorovi. Když tam konečně šel, vrátil se domů a řekl: „Tak mám nějaký nález.“
„Jaký?“ „Něco na ledvině.“ „Co něco?“ „Nález.“ „To jsi právě řekl.“ „Tak proč se ptáš?“ Takovým způsobem začalo posledních osm měsíců jejich manželství.
Když byla diagnóza potvrzená, Roman se změnil překvapivě málo. Pořád nadával na zprávy. Pořád tvrdil, že Alena dává moc pracího prášku. Pořád se každou neděli ptal, co bude k obědu, i když už skoro nic nesnědl.
Jednou, asi dva měsíce před koncem, seděla Alena vedle něj na gauči a řekla: „Bojíš se?“ „Čeho?“ Chtěla ho uhodit. „Čeho asi?“
Roman chvíli mlčel. „Jo.“ Byla to jedna z nejupřímnějších věcí, které jí kdy řekl. Natáhla se a vzala ho za ruku. On řekl: „Máš studený pazoury.“ Tak ho pustila.
O týden později napíše Ondřej. Nejdřív Alena nechápe, proč vidí na displeji Roman – staré číslo. Dobrý den. Máte u toho čísla pořád moje jméno jako Roman?
Alena se zamračí. Ne. Roman – staré číslo. Tři tečky ukazují, že Ondřej píše. Zmizí. Vrátí se. Tak to je asi pokrok :)
Alena se skoro urazí. Jak to myslíte? Nijak špatně. Jen jste mi posledně napsala Romane. Byl to můj manžel. Já vím.
Alena zírá na tato dvě slova. Já vím. Je podivné, že cizí člověk něco ví o Romanovi. Napíše: Byli jsme spolu 37 let. Ondřej odpoví až za několik minut.
To je dlouho. Alena má chuť napsat: Vy jste asi mladý. Pak si uvědomí, že to zní protivně. Napíše to stejně.
Ondřej: 33. Takže z vašeho pohledu asi jo. Alena: Z mého pohledu určitě. Ondřej: Z mého taky někdy. Tím rozhovor skončí.
Alena netuší, proč jí napsal. Možná se nudil. Možná chtěl vědět, kdo mu pořád posílá zprávy o másle a mrtvém manželovi. Možná je divný.
Druhý den se na to zeptá Hany. Ne na Romana. Na Ondřeje. Sedí v kavárně u polikliniky, kam šla Hana na kontrolu tlaku.
„Takže ty si píšeš s třiatřicetiletým chlapem?“ řekne Hana. „Nepíšu si s ním.“ „Právě jsi mi deset minut vyprávěla, co jste si psali.“ „To není psaní.“ „A co je to? Morseovka?“
Alena usrkne kávu. „Má Romanovo číslo.“ Hana přestane žertovat. „Aha.“ „A já mu předtím pořád psala.“ „Romanovi?“
„Jo.“ „Po smrti?“ „Jo.“ Hana kývne. „Já zase pořád objednávám dvě rohlíkový housky.“ „Co?“
„Jirka je jedl. Já je nejím. Vždycky vezmu dvě a doma zjistím, že jsem blbá.“ Chvíli mlčí. Pak Hana řekne: „Člověk má asi v hlavě inventuru pomalejší než v bytě.“ Alena si tu větu zapamatuje.
Lucie se o Ondřejovi dozví o tři týdny později. Alena se přeřekne. „Ondřej říkal, že—“ „Kdo je Ondřej?“ Sedí na terase. Kuba běhá po zahradě s míčem.
Alena okamžitě ví, že měla držet pusu. „Nikdo.“ „Jaký Ondřej?“ „Ten člověk.“ „Jaký člověk?“ Alena protočí oči.
„S tím číslem.“ Lucie položí hrnek. „Ty si s ním pořád píšeš?“ „Občas.“ „Mami!“ „Co je?“
„Vždyť ho vůbec neznáš.“ „Ani on nezná mě.“ „To mě uklidnilo.“ „Co myslíš, že mi udělá přes WhatsApp?“ „Může z tebe tahat informace.“
„Jaké? Že máslo stojí sedmdesát pět korun?“ Lucie se neusměje. „Může to být kdokoliv.“ „Je mu třiatřicet.“ „Jak víš, že je mu třiatřicet?“ Alena zaváhá.
„Řekl mi to.“ „A všechno, co ti napíše cizí člověk na internetu, je pravda?“ „Ježišmarjá, Lucko.“ „Já jen nechci, aby tě někdo využil.“ Tahle věta Alenu urazí víc, než by měla.
„Nejsem dementní.“ „To jsem neřekla.“ „Ale myslíš si to.“ „Nemyslím.“ „Od smrti táty se ke mně všichni chovají, jako bych se každou chvíli měla nechat okrást nebo skočit pod vlak.“
Lucie se opře dozadu. „To není pravda.“ „Ty kontroluješ, co jím.“ „Vozím ti občas jídlo.“ „Chceš vyhazovat věci.“ „Protože tu máš krabice plné starých šroubů.“
„Jsou to dobrý šroubky.“ Lucie na ni překvapeně hledí. Alena se začne smát. Nechce. Ale směje se. A pak se směje i Lucie.
„To napsal táta?“ „Jo.“ „To je tak strašně typický.“ Obě se smějí ještě chvíli. Potom Lucie řekne: „Víš, že táta byl někdy fakt nesnesitelnej?“
Alena přestane. „Co to má znamenat?“ „Nic.“ „Tak proč to říkáš?“ „Protože poslední dobou o něm mluvíš, jako kdyby byl svatej.“ „Nemluvím.“
„Trochu jo.“ „Byl to můj manžel.“ „A můj táta.“ „Takže ho snad známe.“ Lucie se podívá ke Kubovi. „Právě.“
Ta věta Alenu pronásleduje celý večer. Právě. Jako kdyby Lucie měla na Romana nějaké zvláštní vlastnické právo. Alena s ním strávila třicet sedm let.
Viděla ho spát. Viděla ho zvracet. Viděla ho nahého ve sprše, naštvaného v koloně, opilého na svatbě, vyděšeného před operací, směšného v cyklistických kalhotách a bezmocného poslední týden života.
Lucie ho znala jako otce. Alena ho znala celého. Tohle si myslí asi hodinu. Pak si uvědomí, že ani to není pravda. Nikdo nezná druhého celého.
Roman měl část sebe v práci. Část s kamarády. Část ve sklepě. Část ve vlastní hlavě, kam Alenu nepouštěl. Jednou, asi po dvaceti letech manželství, se pohádali kvůli penězům.
Roman koupil bez domluvy motorku. Starou Jawu. „Je to investice,“ tvrdil. „Je to rezavý krám.“ „Ty tomu nerozumíš.“ „Já rozumím tomu, že stála čtyřicet tisíc.“
Tři týdny spolu skoro nemluvili. Nakonec Jawu prodal. Alena později zjistila, že na ní prodělal dvanáct tisíc. Nikdy mu neřekla, že to ví. Roman nikdy nepřiznal, že prodělal.
Tak se jejich manželství zacelovalo. Ne omluvami. Mlčením.
Alena vezme telefon. Otevře Ondřeje. Napíše: Můj manžel nebyl vždycky hodný. Dívá se na větu. Pak ji smaže.
Napíše: Měli jsme dobré manželství. Smaže i to. Nakonec neodešle nic.
O pár dní později najde Romanovu peněženku. Je v kapse zimní bundy, která stále visí v předsíni. Alena ji chtěla konečně odnést do charity. Ne proto, že by ji k tomu přemluvila Lucie. Prostě při vysávání zjistila, že rukáv už je celý zaprášený.
V peněžence je dvě stě korun. Kartička zdravotní pojišťovny. Neplatná platební karta. Účtenka z Hornbachu. Kartička do kavárny, kde byli možná jednou. A fotografie.
Malá, vybledlá, vystřižená z větší fotky. Alena v pětadvaceti. Sedí na dece u Máchova jezera a drží v ruce nanuk. Roman ji měl v peněžence skoro čtyřicet let.
Alena si sedne na schody. Okamžitě začne plakat. Takhle funguje smutek. Měsíce vám dovolí normálně kupovat toaletní papír, platit pojištění a nadávat na souseda. A potom vás zlikviduje starým nanukem.
Když se uklidní, otočí fotografii. Vzadu Romanovým písmem: Alča 1985 Mácháč A pod tím: byla protivná
Alena se mezi slzami rozesměje. „Ty hajzle,“ řekne nahlas. Vyfotí fotografii. Otevře WhatsApp. Chvíli váhá.
Pak ji pošle Ondřejovi. Tohle měl skoro 40 let v peněžence. A zezadu napsal že jsem byla protivná. Odpověď přijde asi za hodinu. Tak vás měl asi rád.
Alena cítí okamžitý odpor. Napíše: To z jedné fotky nepoznáte. Ondřej odpoví: To máte pravdu. Promiňte.
A Alena je najednou vzteklá ještě víc. Ne na něj. Na sebe. Protože přesně tu větu chtěla slyšet. A když ji slyšela, nesnesla ji.
O týden později Ondřej napíše: Můžu se vás na něco zeptat? Alena: Ano. Proč mu píšete?
Tentokrát odpověď nevymyslí. Telefon leží na stole celý večer. Dívá se na něj během zpráv, během počasí, během seriálu. Nakonec napíše: Protože je mrtvý.
Ondřej: To chápu. Myslel jsem proč píšete ty normální věci. Nákupy a tak. Alena se zamyslí. Protože přesně to jsme si říkali.
Po chvíli Ondřej odpoví: Aha. Alena: Co jste čekal? Nevím. Asi že mu píšete že vám chybí.
Alena telefon odloží. Tohle jí připadá téměř drzé. Po deseti minutách ho vezme zpátky. To on ví. Tentokrát už Ondřej neodpoví.
Jenže Roman nic neví. To samozřejmě ví i Alena. Možná právě proto mu píše. Když byl naživu, bylo potřeba věci vysvětlovat.
Pokud řekla: „Mrzí mě, že jsi nepřišel,“ Roman odpověděl, proč nemohl přijít. Pokud řekla: „Naštval jsi mě,“ vysvětlil jí, proč se neměla naštvat. Pokud řekla: „Jsem unavená,“ byl unavený taky.
Mrtvý Roman je v tomhle ohledu ideální manžel. Nikdy ji neopravuje.
Na výročí Romanovy smrti jde rodina na hřbitov. Lucie přinese svíčku. Kuba malou kytici. Romanův bratr Pavel přijde pozdě a řekne: „Zase zácpa.“
Pavel říká při každém pozdním příchodu, že byla zácpa. Jednou to řekl i na Štědrý den, když bydlel tři ulice daleko. Po hřbitově jdou na oběd. Pavel si dá svíčkovou.
„Tu měl Roman rád,“ řekne. Alena má chuť říct, že Roman svíčkovou posledních deset let skoro nejedl, protože mu po ní bylo těžko. Neřekne nic. Pak Pavel vypráví, jak byl Roman vždycky šikovný.
Lucie řekne: „Jak na co.“ Pavel se zasměje. „No jasně.“ „Jednou nám přidělal poličku a provrtal kabel,“ říká Lucie. „To nebyla jeho vina,“ řekne Alena automaticky.
Lucie se na ni podívá. „Mami, byla.“ „Ten kabel byl vedený úplně blbě.“ „Aha.“ „To říkal elektrikář.“ „To říkal táta.“
Pavel se směje. Alena už ne. Cestou domů přemýšlí, proč Romana obhajuje před věcí, která je úplně bezvýznamná. Provrtal kabel. No a co?
Ale přiznat to jí připadá jako drobná zrada. Jako kdyby smrt vyžadovala loajalitu, kterou život nevyžadoval.
Večer otevře staré zprávy. Tentokrát nečte ty po jeho smrti. Vrací se zpátky. Rok 2021. 2020. 2021.
Před operací kolene. Před covidem. Před Kubovým nástupem do školy. Nachází hádky, na které zapomněla.
Nemusíš ze mě dělat idiota před Pavlem. Roman: Nedělám. Alena: Děláš to pořád. Roman: Ježiš zase.
O dva dny později: Koupil jsem jahody. A fotografie krabičky jahod. Nic mezi tím. Žádná omluva. Žádné řešení. Jen jahody.
Alena si tu konverzaci čte třikrát. Pamatuje si ty jahody. Roman je přinesl večer. Umyla je a dali si je se šlehačkou. Už si nepamatuje, proč ji před Pavlem ponížil.
Možná vyprávěl nějakou historku. Možná ji opravil. Možná udělal něco úplně jiného. Bolest zmizela. Jahody zůstaly. Nebo naopak. Alena už neví.
Ve dvě ráno napíše: Ondřeji jste vzhůru? Okamžitě si připadá jako idiot. Zpráva zůstává nepřečtená.
Ráno je u ní odpověď. Teď už jo :) Alena: Promiňte. Blbost. Ondřej: V pohodě.
Po chvíli: Je výročí? Alena netuší, jak si to pamatuje. Pak jí dojde, že mu nejspíš někdy řekla datum. Bylo včera.
Ondřej: Tak to mě mrzí. Alena chce napsat děkuju. Místo toho napíše: Včera všichni říkali jaký byl Roman úžasný člověk a já jsem měla chuť je opravit. Je to normální?
Tři tečky se dlouho objevují a mizí. Nakonec přijde: Nevím. Já žádného mrtvého manžela neměl. Alena se směje.
Potom přijde ještě jedna zpráva. Ale asi člověk nemusí být úžasný aby vám chyběl. Alena přestane. Čte větu znovu. A znovu.
Pak napíše: To je asi pravda.
O několik týdnů později Ondřej zmizí. Ne doslova. Jen přestane odpovídat. Alena mu jednou pošle fotografii prvního sněhu. Nic.
Za týden napíše, že našla Romanovy klíče od sklepa. Nic. Zprávy mají dvě šedé fajfky. Ne modré. Alena se přistihne, že kontroluje jeho profilovou fotku.
Je na ní pes. Nikdy tam nebyl Ondřej. Jen černý labrador s červeným míčkem. Alena tedy neví, jestli Ondřej vůbec vypadá jako Ondřej. Neví, kde bydlí. Neví, co dělá.
Neví, jestli má ženu. Neví, jestli ten pes patří jemu. Najednou jí dochází, že o něm neví prakticky nic. A přesto jí jeho mlčení připadá osobní.
Po třech týdnech napíše: Jste v pořádku? Odpověď přijde další den. Jo. Promiňte. Měl jsem toho nějak moc.
Alena si chce vyžádat podrobnosti. Neudělá to. Ondřej ještě napíše: A asi bych měl říct že moje přítelkyně není úplně nadšená že si píšu s paní co mi píše na číslo mrtvého manžela.
Alena zírá na obrazovku. Pak se hlasitě rozesměje. Odpoví: To se jí nedivím.
Po chvíli: Vyřiďte jí že je mi 62 a nejsem nebezpečná. Ondřej: To jsem říkal. Prý právě to říkají nebezpečné ženy.
Alena se směje tak, že musí sundat brýle. Pak jí dojde, že Ondřej napsal přítelkyně. A že má svůj život. Samozřejmě. Proč by neměl?
Připadá jí trapně, že na to skoro zapomněla.
Ten večer sundá Romanovu bundu z věšáku. Vyprázdní kapsy. Kapesník. Dva šroubky. Účtenka. Žvýkačka tvrdá jako kámen.
Bundu složí do tašky. Fotografii z peněženky si nechá. DOBRÝ ŠROUBKY taky. Zbytek komory zatím neřeší.
Když Lucie přijede příští týden, všimne si prázdného věšáku. Nic neřekne. Alena je za to vděčná.
Na jaře jede s Hanou do Polska. Kudowa není vůbec taková, jak si ji pamatovala. Což je samozřejmě proto, že si ji skoro nepamatovala. Koupí si keramický hrnek, dva sýry, ponožky a pytel něčeho, co Hana tvrdí, že je nejúčinnější hnojivo na rajčata ve střední Evropě.
V autobuse domů Alena vyfotí Hanu, jak spí s otevřenou pusou. Automaticky otevře WhatsApp. Roman – staré číslo. Začne psát: Kdybys viděl Hanu…
Zastaví se. Smaže text. Podívá se na fotografii. Pak ji pošle Lucii. Vdoví komando padlo v boji.
Lucie odpoví téměř okamžitě třemi smějícími se smajlíky. Alena telefon schová. Za deset minut ho znovu vytáhne. Otevře kontakt.
Dlouho se dívá na jméno. Roman – staré číslo Klikne na upravit. Smaže Roman. Napíše: Ondřej
Chvíli váhá. Pak přidá: – staré Romanovo číslo Potvrdí. Je to dlouhý a ošklivý název.
Roman by řekl, že je to zbytečně komplikované. Alena si myslí, že právě proto ho nechá.
V červnu by měli výročí svatby. Třicáté osmé. Alena na to zapomene. Vzpomene si až druhý den ráno, když zalévá rajčata.
Nejdřív se zastydí. Potom čeká, jestli přijde bolest. Nepřijde. A to ji vyděsí víc. Celý den je neklidná.
Večer vytáhne krabici fotografií. Svatba. Roman v obleku, který mu byl velký. Alena s trvalou. Její matka. Romanovi rodiče.
Stůl plný chlebíčků. Fotografie, kde Roman drží Alenu kolem pasu a ona se směje někam mimo objektiv. Nemůže si vzpomenout, proč se směje. Ani kdo fotografii pořídil.
Existuje tolik věcí, které byly kdysi celé dny jejich života a dnes z nich zbyl obdélník papíru. Alena fotografii vrátí. Nevyfotí ji. Nikomu ji neposílá.
Ondřej se ozve v srpnu. Dobrý den paní Aleno. Mám asi divný dotaz. Alena sedí pod pergolou. Ptejte se.
Jak se pozná jestli má smysl zůstávat ve vztahu? Alena si zprávu přečte dvakrát. Pak se začne smát. Nahlas. Roman by se smál taky.
Šedesátidvouletá vdova má dát vztahovou radu třiatřicetiletému cizinci, o kterém ví jen to, že kupuje máslo v akci a pravděpodobně má labradora. Napíše: To se ptáte špatného člověka.
Ondřej: 37 let mi přijde jako kvalifikace. Alena chvíli přemýšlí. Mohla by napsat něco moudrého. Že vztah je práce. Že musí být důvěra. Že člověk musí umět odpouštět.
Všechny ty věty četla v ženských časopisech ještě v době, kdy se ženským časopisům říkalo ženské časopisy a nikoli lifestyle. Nakonec napíše: Nevím. My jsme často zůstali spolu prostě proto, že ani jeden neodešel.
Odpověď nepřichází. Alena pokračuje: To nemyslím špatně. Po chvíli: Někdy to možná stačí. Někdy určitě ne.
Ondřej: To je dost depresivní rada. Alena: Tak jste se neměl ptát vdovy. Ondřej pošle smějícího se smajlíka.
Pak: Měla jste ho ráda? Alena se přestane usmívat. Tentokrát nemusí odpověď hledat. Ano.
Ondřej: Tak vidíte. Alena začne psát: Ale někdy jsem ho taky nesnášela. Smaže to. Napíše znovu. A někdy jsem ho nesnášela.
Odešle. Ondřej: To asi není v rozporu. Alena položí telefon na stůl. Nad zahradou létají vlaštovky. Rajčata potřebují vyvázat.
Jedna dlaždice u pergoly se viklá a Roman by ji už dávno opravil. Nebo by alespoň šest týdnů říkal, že ji opraví. Alena se usměje.
Na podzim vyklízí komoru. Ne všechno. Jen jednu polici. Dobré šroubky zůstávají. Také staré kleště, protože jsou skutečně dobré.
Vyhodí tři ztvrdlé tuby silikonu, osm neidentifikovatelných kabelů a krabici vypínačů, které podle Hany vypadají jako z Československa. Na dně najde dřevěnou násadu. Netuší k čemu. Vyfotí ji.
Prst automaticky zamíří na WhatsApp. Zastaví se. Pak telefon položí. Násadu ukáže sousedovi.
„To je k malý motyčce,“ řekne. „Jaký motyčce?“ „K malý.“ „Žádnou nemám.“ „Tak už víte, proč máte jen násadu.“
Roman by sousedovu odpověď ocenil. Alena možná taky. Násadu vyhodí.
Před Vánoci projíždí starou konverzaci naposledy. Alespoň si říká, že naposledy. Dostane se až k úplně první zprávě, kterou jí Roman poslal po instalaci WhatsAppu. Bylo to před deseti lety.
Funguje to? Alena odpověděla: Jo. Roman: Tak proč mi nevoláš. Alena se směje.
Další tisíce zpráv jsou stejné. Nákupy. Fotografie. Adresy. Hádky. Vtipy. Co bude k obědu.
Kde jsou klíče. V kolik přijdeš. Kup citron. Zavolej mámě. Nezapomeň tablety. Miluju tě. Kup mlíko.
Žádný velký příběh. Třicet sedm let se nevešlo do svatebních fotografií ani do řečí na pohřbu. Vlezlo se do tisíců malých vět, které nestály za zapamatování. A právě proto možná stály.
Na Štědrý den přijde Lucie s rodinou. Kuba má už zase větší boty. Alena upeče kapra, přestože ho vlastně nikdo moc nechce. „Táta ho měl rád,“ řekne.
Lucie se na ni podívá. Alena čeká. „Jo,“ řekne Lucie. „Ale vždycky nadával na kosti.“ Alena se usměje. „Strašně.“
„Jednou tvrdil, že kapr je trest za komunismus.“ „To říkal každý rok.“ Kuba se zeptá: „Co je komunismus?“ Lucie řekne: „Teď ne.“ A všichni se začnou smát.
Po večeři nalije Alena fernet. Jen jednu skleničku. Nevylije druhou pro Romana. Ani si toho nevšimne, dokud není skoro půlnoc.
Když všichni odejdou, sedne si do kuchyně. Dům je tichý. Na stole zůstala miska cukroví a dva špinavé hrnky. Alena vezme telefon.
Je tam zpráva od Ondřeje. Veselé Vánoce. A máslo jsem sehnal za 39,90. Alena se usměje. Napíše: Tak to by Roman ocenil.
Dívá se na větu. Mohla by ji smazat. Nesmaže. Po chvíli Ondřej odpoví: Vy taky ne?
Alena se podívá na cukroví. Na prázdnou Romanovu židli. Na dveře komory, kde stále zůstávají dobré šroubky. Pak napíše: Já koupila za 42,90. Takže jste vyhrál.
Ondřej: Konečně nějaký úspěch. Alena telefon položí. Po chvíli ho zase vezme. Otevře kontakty.
Ondřej – staré Romanovo číslo. Tentokrát smaže zbytek. Zůstane jen: Ondřej. Potvrdí změnu.
Potom otevře zásuvku pod televizí. Romanův starý Samsung je pořád uvnitř. Nabíječka vedle něj. Alena ho vezme do ruky. Displej je černý.
V levém horním rohu prasklina z Primoštenu. Kdybys mi nedala kabelku, nestalo by se to. Kdybych si tě nevzala, nestala by se spousta věcí. Tehdy se Roman smál.
Alena si celá léta myslela, že se smál proto, že věděl, že to nemyslí vážně. Teď jí napadne něco jiného. Možná se smál, protože věděl, že to vážně myslí. A že to vůbec nevadí.
Člověk může litovat některých věcí, které mu přinesl člověk, jehož by si stejně znovu vybral. Možná. Alena už si není jistá, jestli je to pravda. A poprvé jí nevadí, že si není jistá.
Telefon vrátí do zásuvky. Nechá ho tam. Ještě ho nemusí vyhodit. V kuchyni zhasne.
Když jde po schodech nahoru, její vlastní telefon krátce zavibruje. Nevrací se pro něj. Ráno tam zpráva pořád bude.
