Článek
Stála uprostřed jeviště kulturního domu a patřila do obývacího pokoje rodiny Novotných ve druhém dějství nové inscenace místních ochotníků.
Muž v pracovních kalhotách položil akušroubovák. „Je to dvanáctimilimetrová překližka.“ Alena se podívala pod sebe. „Tak proč vypadá jako zeď?“ „Protože jsem dobrej.“
Zeď se prohnula. Alena seskočila. David ji chytil za loket. „A taky protože na ní nemáte sedět.“
Aleně bylo devětatřicet a v Divadelním spolku Jirásek hrála od dvaadvaceti. Za tu dobu byla nevěsta, vdova, prostitutka, dvě matky, tři milenky, jedna jeptiška a jednou strom.
Strom považovala za chybu dramaturgie. Přes den učila češtinu na základní škole. Večer měla ráda místa, kde lidé museli mlčet, dokud nedomluví.
Davidovi bylo jednačtyřicet. Přes den pracoval v technických službách. Večer stavěl věci, které Alena během představení používala, aniž věděla, kdo je vyrobil.
Dveře. Okna. Schody, které nikam nevedly. Jednou balkon tak vysoký, že herec na něm při prvním představení hlavou shodil reflektor.
David tvrdil, že balkon byl správně. Herec byl příliš vysoký.
„Ta stěna musí být víc vlevo,“ řekla Alena. David dál měřil. „Proč?“ „Když přijdu dveřmi, nemám prostor.“
„Máte metr osmdesát.“ „To je málo.“ „Pro člověka?“ „Pro scénu.“
David položil metr. „Kolik chcete?“ Alena rozevřela ruce. „Pocitově takhle.“ „Pocitově není jednotka.“
„V divadle je.“ Režisér Zdeněk seděl v šesté řadě a velmi soustředěně hledal něco v textu. „Deset centimetrů,“ řekla Alena.
„Za stěnou jsou kabely.“ „Tak je posuň.“ „Samozřejmě.“ „Děkuju.“
„To nebyl souhlas.“
Příští úterý byla stěna o deset centimetrů vlevo. Alena nic neřekla. David také ne.
Jen když kolem něj procházela, položila na jeho bednu s nářadím tatranku. „Co to je?“ „Úplatek.“ „Pozdě.“
„Tak poděkování.“ David si tatranku prohlédl. „To je horší.“
Hra se jmenovala Návštěva v neděli. Česká komedie z devadesátých let o rodině, která se během jediného oběda snaží zatajit milence, nemanželské dítě a problémy s hypotékou.
Zdeněk tvrdil, že je nadčasová. Alena tvrdila, že je příšerná. „Tak proč to hrajete?“ zeptal se David. „Protože mám nejlepší roli.“
„Takže dobrý.“ „To spolu vůbec nesouvisí.“ David přikývl. „Dobře.“
Ta odpověď Alenu z nějakého důvodu rozčilovala víc, než kdyby se hádal.
David před zkouškou jedl rohlík s paštikou. Vždycky jeden. Alena si toho všimla v listopadu. V prosinci už to nevydržela.
„Ty jíš každý večer to samé?“ „Ne.“ „Vidím tě pořád s paštikou.“ „V úterý mám šunku.“
„Dneska je úterý.“ David se podíval na rohlík. „Tak jsem se spletl.“
Příští týden mu přinesla bagetu. „Co je to?“ „Jídlo.“ „Mám svoje.“
„Tohle není jídlo.“ „Je.“ „Je to stavební materiál.“ David si bagetu vzal.
Další zkoušku čekala na Alenu káva. Bez cukru. „Jak víš, co piju?“ „Tři měsíce ji pokládáte na moje kulisy.“
Kuchyň postavil v lednu. Alena do ní vstoupila. Rozhlédla se. „Je moc hezká.“
David stál u falešné trouby. „Děkuju.“ „To nebyla pochvala.“ „Tak to už se v tom ztrácím.“
Alena přejela rukou po lince. „Ta rodina nemá peníze. Tohle vypadá jako apartmán na Bookingu.“ „Je to ze starých dvířek ze skladu.“
„Ale hezkých.“ „Tak co chcete?“ „Aby byla trochu ošklivější.“ „Kolik?“
Alena zvedla ruce. David na ni ukázal šroubovákem. „Neříkejte pocitově.“ Alena se usmála. „Pocitově.“
Příště měla linka škrábanec. Jedna dvířka visela mírně nakřivo. Nad sporákem byl mastný flek. Alena ho zkoumala.
„To je dokonalý.“ „Hodinu jsem včera vyráběl mastnotu.“ „Z čeho?“ David chvíli mlčel.
„Indulona a kafe.“ Alena se začala smát. „Takhle sis představoval život?“ „Ne.“
„Já taky ne.“ David přimhouřil oči. „Vy jste si představovala vyrábění mastnoty?“ „Já myslela obecně.“
„Aha.“
Zůstávali po zkouškách déle. Zpočátku s ostatními. Marie žehlila kostýmy. Karel testoval, o které předměty v zákulisí se dá otevřít pivo.
Do února prokázal, že prakticky o všechny. Jednou odešli všichni. Alena seděla na hraně jeviště a David opravoval pant.
„Ty nikdy nechceš hrát?“ „Ne.“ „Ani jednou?“ „Ne.“
„Proč?“ „Nechci, aby se na mě dívali.“ Alena se zasmála. David ne.
„Vážně?“ „Jo.“ Chvíli vrtal. „A vy jo?“
„Co?“ „Chcete, aby se na vás dívali.“ Alena si promnula dlaň. Mohla odpovědět vtipem.
„Ano.“ David přikývl. „Tak dobrý.“ „Co je na tom dobrýho?“
„Že to víte.“
Alena byla osm let rozvedená. Dcera studovala v Olomouci. Byt po ní zůstal nepříjemně uklizený.
Alena si večer zapínala televizi už při příchodu domů a občas zjistila až před spaním, že na ní čtyři hodiny běžel program, který nesledovala.
V divadle bylo jiné ticho. Když nikdo nemluvil, někdo za scénou alespoň vrtal.
Při jedné zkoušce se zasekly dveře. Alena za ně zatáhla. Nic. „Davide.“
„Co?“ „Dveře.“ „Co s nima?“ „Nejdou otevřít.“
„To bývá u dveří problém.“ „To je tvoje práce.“ David přišel. Zkusil kliku.
Dveře se otevřely. Alena na něho hleděla. „Co jsi udělal?“ „Zmáčkl kliku.“
„Já ji zmáčkla.“ „Asi pocitově.“ Alena po něm hodila utěrku. David ji chytil.
Generálka dopadla strašně. Marie vstoupila o dvě stránky dřív. Karel zapomněl rekvizitní telefon. Alena převrhla polévku.
A pak se od kuchyňské linky odlomilo celé boční prkno. David vběhl na scénu. „Nikdo na to nesahejte.“
„Já na to nesahám,“ řekla Alena. „Stojíte na kabelu.“ Ustoupila. David klečel na podlaze.
„Podejte mi křížový šroubovák.“ Alena se podívala na bednu s nářadím. „Který?“ David pomalu zvedl hlavu.
„Vy učíte děti.“ „Češtinu.“ „To je uklidňující.“
Premiéra byla vyprodaná. Sto osmdesát lidí. Alena zapomněla dvě repliky a místo nich řekla jiné, lepší. Lidé se smáli.
Ve třetím dějství se samy zavřely dveře. Lidé se smáli ještě víc. Při děkovačce stála Alena uprostřed. Světla ji pálila do očí.
Potlesk přicházel ve vlnách. Milovala přesně ten okamžik, kdy ještě nebyla sama sebou a zároveň už nebyla postavou.
Podívala se do boku. David stál za oponou. Alena mu podala ruku.
Pojď. Zavrtěl hlavou. Alena se usmála a natáhla se dál.
David ustoupil. Myslela si, že žertuje. Udělala krok k němu a chytila ho za zápěstí.
David vytrhl ruku. Tentokrát prudce. Alena zůstala stát. Opona se zavřela.
Na premiérové oslavě nebyl. Alena mu napsala. Kde jsi?
Nic. Pak: Naštval ses?
Nic. Ve 23:48: Tak promiň.
David odepsal až ráno. V pohodě.
Alena věděla, že když někdo napíše „v pohodě“, existují přibližně tři možnosti. Ani jedna není v pohodě.
Na další zkoušce byl David normální. To bylo skoro horší. Opravoval dveře. Přesouval stůl.
Jedl rohlík. Alena k němu přišla. „Můžeme se bavit?“ „Bavíme se.“
„O děkovačce.“ David utáhl šroub. „Nemusíme.“ „Já chci.“
„Já ne.“ Alena sevřela rty. „Chtěla jsem, aby lidi viděli, kdo to všechno udělal.“
„Já vím.“ „Tak co bylo špatně?“ David se narovnal. „Že jsem nechtěl.“
„Ale vždyť—“ Zastavila se. David čekal. „Nic.“
„Dobře.“ Odešel.
Týden spolu mluvili jen pracovně. „Stůl doleva.“ „Kolik?“ „Deset centimetrů.“
„Dobře.“ Žádné pocitově. Žádná káva. Žádná bageta.
Alena zjistila, že se dá postrádat člověk, který stojí šest metrů od vás. Bylo to velmi nepraktické.
Při třetím představení se dveře zase samy zavřely. Publikum se rozesmálo. Alena improvizovala: „U nás už odcházejí i dveře.“
Smích zesílil. V zákulisí zahlédla Davida. Usmíval se. Po představení k němu přišla.
„Ty dveře jsou rozbitý.“ „Vím.“ „Proč jsi je nespravil?“ „Lidi se tomu smějou.“
Alena se opřela o rám. „To není důvod.“ David se na ni podíval. „V divadle je.“
Tentokrát se zasmála první.
Začali spolu zase mluvit. Pomaleji. Alena mu už nenosila jídlo. Jednou mu přinesla šroubky.
„Co je to?“ „Nevím. Paní v železářství říkala, že jsou dobrý.“ David krabičku otevřel.
„To jsou vruty do sádrokartonu.“ „Takže?“ „Máme překližku.“
„Tak je vrať.“ „Ne.“ „Proč?“ David strčil krabičku do kapsy.
„Jsou dobrý.“
Hráli sedmkrát. Mastný flek nad sporákem tmavnul. Dvířka se ještě trochu svěsila. Jednu židli už museli opravovat před každým představením.
Alena přestala chtít, aby byla kuchyň hezčí. Naopak. Začala mít ráda její chyby.
Poslední představení skončilo v dubnu. Opona spadla. Potlesk skončil. Lidé odešli.
Alena vypila v šatně půl sklenky prosecca a vrátila se pro kabelku. Na jevišti svítilo pracovní světlo. David tam byl s akušroubovákem.
Kuchyň už neměla jedny dveře. „Ty už to bouráš?“ „Rozebírám.“
„To je rozdíl?“ „Velkej.“ Odšrouboval poličku. Alena vstoupila do kuchyně.
Ještě před hodinou v ní žila žena, která měla manžela, milence a nedopečené kuře. Teď byla zase z překližky.
„Můžeš to nechat do zítřka?“ David přestal pracovat. „Proč?“
Alena se rozhlédla. Tentokrát neřekla pocitově. „Nevím.“
David chvíli čekal. Pak pokračoval. „Zítra jsem v práci.“
Alena přikývla. „Jasně.“ Vzala kabelku. U dveří se zastavila.
„Davide.“ „Hm?“ „Na další premiéře tě na jeviště tahat nebudu.“
„Díky.“ „Ale můžeš přijít sám.“ David se podíval přes rameno. „To zní fér.“
Alena odešla. V půlce chodby si uvědomila, že nechala telefon na scéně. Vrátila se.
David mezitím sundal celou pracovní desku. Na podlaze zůstal jen úzký kus béžové stěny s falešnou zásuvkou.
Alena na něj ukázala. „Na týhle jsem seděla.“ „Vím.“
„A skoro jsem ji zlomila.“ „Taky vím.“ David vzal stěnu do rukou.
„Kam půjde?“ „Do skladu.“ „A potom?“
„Nevím. Možná z ní udělám něco příště.“ Alena přikývla. „Co?“
„Nevím.“ To se jí líbilo.
David opřel stěnu zpátky o jeviště a šel hledat její telefon. Alena zůstala vedle ní.
Tentokrát si na ni nesedla.
