Článek
„Tohle musí být špatné číslo.“
Manžel znovu zadal čtyřmístný kód do schránky vedle dveří. Červené světlo zablikalo a schránka zůstala zamčená.
Bylo po šesté večer, venku stále přes třicet stupňů a za námi stály dva kufry, několik tašek a naše děti. Osmiletý Matěj se ptal, kdy půjdeme k moři. Starší dcera si sedla na schod a oznámila, že nutně potřebuje na toaletu.
Zkontrolovala jsem zprávu od majitele.
Apartmán 6, druhé patro. Klíč je ve schránce. Kód 1974.
Číslo na dveřích souhlasilo.
Zazvonila jsem.
Po chvíli otevřela asi čtyřicetiletá žena. Měla mokré vlasy, přes plavky přehozenou košili a v ruce držela utěrku. Za ní byl vidět obývací pokoj přesně z fotografií, podle kterých jsem apartmán rezervovala.
Stejná modrá pohovka. Stejný dřevěný stůl. Stejný obraz plachetnice nad televizí.
„Dobrý den, my tady dnes máme začínat pobyt,“ řekla jsem anglicky.
Žena chvíli mlčela.
„To asi ne. My tu bydlíme do příští soboty.“
Za jejími zády se objevil muž a dvě děti. Na zemi ležely nafukovací kruhy, na stole talíře od večeře a na balkoně visely ručníky.
Nevypadali jako lidé, kteří neoprávněně obsadili náš apartmán.
Vypadali jako rodina na dovolené.
Ukázala jsem ženě potvrzení rezervace. Ona přinesla vlastní smlouvu. Apartmán si pronajali přes místní agenturu na čtrnáct dní a měli doklad o zaplacení.
„Možná máte jiný byt?“ navrhla.
Neměli jsme.
Údajný majitel se jmenoval Marko. Jeho číslo jsem měla uložené už od března, kdy jsem ubytování rezervovala. Zavolala jsem mu.
Zvedl telefon téměř okamžitě.
„U apartmánu je nějaká rodina,“ řekla jsem. „Tvrdí, že tu bydlí do příštího týdne.“
Na druhém konci bylo chvíli ticho.
„To musí být chyba agentury.“
„Jaké agentury?“
„Já vám zavolám zpátky. Dejte mi deset minut.“
Hovor ukončil.
V tu chvíli jsem mu ještě věřila.
Nabídku jsem našla na známém rezervačním portálu. Apartmán měl desítky fotografií, výhled na moře, klimatizaci a dvě ložnice. Cena za devět nocí byla necelých čtyřicet tisíc korun, což uprostřed července nebylo podezřele málo.
Marko mi po první zprávě napsal, že termín je volný, ale při přímé rezervaci ušetříme poplatek portálu. Nabídl slevu téměř sedm tisíc korun.
Petr byl proti.
„Zaplať to přes ten web,“ řekl. „Aspoň tam máme nějakou ochranu.“
Marko mi ale poslal smlouvu s adresou apartmánu, kopii dokladu a další fotografie. Dokázal odpovědět na otázky o parkování, cestě na pláž i vybavení kuchyně.
Tvrdil, že portál používá jen jako reklamu a většina hostů stejně rezervuje napřímo.
Chtěl polovinu předem a zbytek měsíc před příjezdem.
Peníze jsem odeslala a rezervaci na portálu zrušila.
Ušetřila jsem sedm tisíc.
A přišla o téměř čtyřicet.
Po deseti minutách Marko nezavolal. Když jsem mu volala já, hovor odmítl a poslal zprávu:
Řeším to s agenturou. Chvíli počkejte.
Cizí rodina nás pustila alespoň na toaletu a dala dětem vodu. Jejich smlouva obsahovala jméno skutečné majitelky i telefon na místní agenturu.
Jméno Marko v ní nebylo.
Pracovnice agentury nejdřív nechápala, proč stojíme před apartmánem jejich klientky. Když jsem jí poslala potvrzení rezervace, řekla, že dokument nikdy neviděla.
„Majitelka se nejmenuje takto.“
„Třeba je Marko její příbuzný.“
„Není.“
Markův telefon byl mezitím nedostupný.
Otevřela jsem původní nabídku. Už neexistovala. Profil byl smazaný a naše komunikace na portálu končila mojí zprávou, že rezervaci ruším.
Na zákaznické podpoře mi potvrdili, že účet byl zablokovaný kvůli podezřelé aktivitě.
„Platila jste přes naši platformu?“ zeptal se pracovník.
„Majitel mi nabídl přímou rezervaci.“
„Potom se na platbu naše garance nevztahuje.“
„Ale našla jsem ho u vás.“
„Rezervaci jste sama zrušila a komunikaci přesunula mimo systém.“
Mluvil klidně a měl pravdu. To mě rozčilovalo ještě víc.
Petr stál opodál a poslouchal. Nemusel mi nic vyčítat. Stačilo, že se na mě nepodíval.
Děti mezitím seděly na kufrech před domem. Matěj se zeptal, jestli budeme spát v autě.
„Nebudeme,“ odpověděla jsem.
Nevěděla jsem ale, kde budeme spát.
Skutečná majitelka přijela asi za hodinu. Prohlédla si moje dokumenty a okamžitě poznala fotografie.
Pocházely ze starého inzerátu realitní kanceláře. Když apartmán před několika lety nabízela k prodeji, na internetu se objevily podrobné snímky všech místností, balkonu, domu i schránky na klíče.
Kód 1974 býval kdysi platný. Už dávno ho změnila.
Někdo fotografie stáhl, vytvořil falešný profil a začal prodávat termíny, které mu nepatřily.
Během rozhovoru přijelo k domu další auto s českou registrační značkou.
Vystoupili z něj dva dospělí a malý chlapec. Muž otevřel kufr a začal vyndávat zavazadla.
„Hledáte apartmán číslo šest?“ zeptala jsem se.
Žena se usmála.
„Ano. Máme ho od dneška.“
Ukázala mi telefon.
Jejich majitel se jmenoval Antonio.
Fotografie byly stejné. Kód ke schránce také.
V jednu chvíli tak před jedinými dveřmi stály tři rodiny. Jedna měla skutečnou rezervaci a bydlela uvnitř. Další dvě zaplatily podvodníkům a neměly kam jít.
Policie sepsala oznámení a banka potvrdila, že peníze už z účtu příjemce zmizely. Markovi jsem napsala, že víme, že apartmán není jeho.
Zprávu si přečetl.
Potom mě zablokoval.
První noc jsme strávili v drahém penzionu čtyřicet kilometrů od pobřeží. Druhý den jsme našli menší apartmán, který nás stál dalších padesát dva tisíc korun, a dovolenou zkrátili.
Když děti usnuly, seděli jsme s Petrem na úzkém balkoně.
„Říkal jsem ti, ať to platíš přes portál,“ řekl.
„Já vím.“
„Kvůli sedmi tisícům.“
„Já vím.“
„Teď nemáme apartmán ani peníze.“
Chtěla jsem, aby přestal. Zároveň jsem věděla, že opakuje přesně to, co jsem si celý večer říkala sama.
Dětem jsme nejdřív tvrdili, že se v původním apartmánu objevil technický problém. Starší dcera nám to nevěřila.
„Někdo vás podvedl?“ zeptala se cestou domů.
Přikývla jsem.
„A proč jste mu poslali peníze?“
„Protože vypadal, že ví všechno, co by měl skutečný majitel vědět.“
To byla pravda.
Znal adresu, parkování, cestu na pláž i vybavení kuchyně. Jenže všechny odpovědi mohl najít ve starém inzerátu. Já si jeho znalosti spletla s důkazem, že mu byt patří.
Po návratu jsem falešnou nabídku, smlouvu a číslo účtu zveřejnila ve skupinách o cestování. Někteří lidé mi děkovali za varování. Jiní napsali, že člověk, který pošle desítky tisíc mimo rezervační systém, si za ztrátu může sám.
Částečně měli pravdu.
Podvod byl dobře připravený, ale poslední krok jsem udělala sama. Kvůli slevě jsem opustila systém, který by mě jinak chránil.
Peníze se nám nevrátily. Falešný apartmán se později znovu objevil pod jiným názvem a s trochu nižší cenou. Po nahlášení zmizel, ale nevěřím, že naposledy.
Nevím, kolik dalších rodin už mělo sbaleno a těšilo se, že v létě otevře dveře bytu s modrou pohovkou a obrazem plachetnice.
Nejhorší nebylo přijít o peníze.
Nejhorší bylo stát s dětmi a kufry před cizími dveřmi a pochopit, že člověk, kterému jsem svěřila naši dovolenou, nikdy neměl v ruce ani jejich klíč.
