Článek
Když se Marek přestěhoval z ložnice do pracovny, Tereza našla v kuchyňském šuplíku arch žlutých samolepicích teček.
Koupila je kdysi na zavařovací sklenice.
Nezavařovala.
„Tohle by mohlo fungovat,“ řekla.
Marek se podíval na tečky.
„Co?“
„Označíme tvoje věci.“
„Já svoje věci poznám.“
„Já taky.“
Byli rozvedení tři týdny a stále bydleli spolu.
Hypotéku měli ještě sedmnáct let. Byt mohli prodat, samozřejmě. Potom by si každý mohl pronajmout něco menšího a společně utratit skoro dvakrát tolik za bydlení, než teď platili bance.
Rozvod se ukázal být jednodušší než odchod.
Dohodli se na šesti měsících.
Marek měl pracovnu.
Tereza ložnici.
Každý svoje prádlo, svoje nákupy a svoje peníze.
Eliška, které bylo jedenáct, měla pořád stejný pokoj.
„Takže se vlastně nic nemění,“ řekla, když jí to vysvětlovali.
„Mění,“ řekla Tereza.
„Ale nebydlíte jinde.“
„Zatím ne.“
Eliška přikývla.
Tereza jí dala tečky.
Jednu nalepily na Markovu polici v koupelně, dvě na jeho šuplíky, jednu do spodní části lednice a jednu na bílý hrnek s nápisem NEJLEPŠÍ TÁTA.
„Proč mám označený hrnek?“ zeptal se Marek.
„Aby bylo jasno.“
„Co kdybych omylem pil z tvého?“
„Nic.“
„Tak vidíš.“
Druhý den ráno tečka z hrnku zmizela.
Tereza ji nahradila.
Za dva dny zmizela znovu.
„Eliško.“
„Hm?“
„Sundáváš ty samolepky?“
Eliška jedla jogurt.
„Ne.“
„Tak kdo?“
„Nevím.“
Marek si naléval kávu.
„Možná odpadávají.“
„Samy.“
„Je to jejich přirozenost.“
Tereza nalepila třetí.
V sobotu Marek dělal palačinky.
Dělal je vždycky on. Tereza nesnášela čekání u pánve, zvlášť okamžik, kdy se člověk musí rozhodnout, jestli už palačinku otočit.
„Jednu?“ zeptal se.
„Ne.“
„Dobře.“
Udělal jednu navíc.
Položil ji na talíř doprostřed stolu.
Eliška snědla dvě.
Marek tři.
Jedna zůstala.
Tereza ji nakonec snědla studenou.
Odpoledne Marek spravil dvířka pod dřezem.
Půl roku visela nakřivo.
„To děláš teď?“ zeptala se Tereza.
„Co?“
„Nic.“
Marek dotáhl poslední šroub.
„Hotovo.“
Tereza dvířka otevřela.
Zavřela.
Seděla rovně.
„Dobrý.“
„Děkuju.“
„Já děkuju.“
Chvíli tam oba stáli.
Potom Marek řekl:
„Tohle jsme možná měli zkusit už před rozvodem.“
„Co?“
„Být na sebe slušní.“
Tereza se zasmála.
Marek taky.
Z obýváku vykoukla Eliška.
„Čemu se smějete?“
„Dvířkům,“ řekl Marek.
Eliška se podívala na skříňku.
„Aha.“
Tečka na hrnku zmizela potřetí.
Tereza už novou nenalepila.
V pátek se chystala ven.
Vzala si černé šaty, které nenosila od firemního večírku.
Eliška ležela na její posteli.
„Kam jdeš?“
„Na večeři.“
„S holkama?“
Tereza se podívala do zrcadla.
„Ne.“
Eliška chvíli mlčela.
„Aha.“
Tereza si nasadila náušnici.
Druhá jí spadla na zem.
Eliška ji našla pod nočním stolkem.
„Díky.“
„Vrátíš se?“
Tereza se zarazila.
„Samozřejmě.“
„Dneska.“
„Ano.“
„V kolik?“
„Nevím. V deset?“
Eliška jí podala náušnici.
„Dobře.“
Když se Tereza vrátila, v kuchyni svítilo.
Marek seděl u stolu.
„Nespíš?“
„Čekám, až dopere pračka.“
„To se dá dělat i vleže.“
„Já vím.“
Tereza si nalila vodu.
Marek se podíval na její šaty.
„Dobré?“
„Jo.“
„Fajn.“
Tereza se opřela o linku.
Před několika měsíci by z toho jediného slova dokázala vyrobit hádku.
Fajn jak?
Fajn, že byla venku?
Fajn, že se bavila?
Fajn, že šla s někým?
Teď si jen napila.
„Pračka už doprala,“ řekla.
Marek poslouchal.
„Jo.“
Nevstal.
Tereza si sedla naproti němu.
„Víš, že nemusíme být kamarádi.“
„Já vím.“
„Jen aby bylo jasno.“
Marek se usmál.
„Na to máme tečky.“
Tereza se začala smát.
Musela si zakrýt pusu, aby nevzbudila Elišku.
Marek se smál taky.
A Terezu napadlo, že za poslední dva měsíce se s ním smála častěji než za poslední dva roky.
Ta myšlenka se jí nelíbila.
Pak se jí líbila.
Pak zase ne.
Ráno byly na stole tři talíře.
Eliška udělala toasty.
„Co se děje?“ zeptal se Marek.
„Snídaně.“
„Dobrovolně?“
„Nemusíš ji jíst.“
Marek si okamžitě sedl.
Tereza si nalila kávu.
Na jejím talíři ležela žlutá tečka.
Na Markově také.
„Eliško,“ řekla.
„Co?“
„Co znamenají ty tečky?“
Eliška mazala toast máslem.
„Nic.“
Marek odlepil svou a přilepil si ji na čelo.
„Teď je jasno.“
Eliška se rozesmála.
Tereza taky.
Eliška se přestala smát první.
„Vy už jste zase spolu?“
Marek sundal tečku.
Tereza položila hrnek.
„Ne.“
„Ale možná budete.“
„Ne.“
Řekla to rychle.
Eliška se podívala na Marka.
„Táta to neřekl.“
Marek se nadechl.
„Nebudeme.“
Eliška se dívala do toastu.
„Proč?“
„Protože jsme se rozvedli.“
„To vím.“
„Tak proto.“
„To není důvod.“
Tereza se podívala na Marka.
Měl pravdu. Nebyl.
Byl to výsledek.
„Už se ani nehádáte,“ řekla Eliška.
Marek položil samolepku na stůl.
„To je trochu složitější.“
„Co je na tom složitýho?“
Tereza chtěla říct něco o tom, že někteří lidé spolu dokážou být hodní až ve chvíli, kdy spolu přestanou počítat do budoucna.
Že když po Markovi nechtěla, aby byl člověkem, se kterým zestárne, přestala jí vadit spousta věcí na člověku, kterým byl dnes ráno.
Že možná totéž platilo obráceně.
Tohle se ale jedenáctiletému dítěti říct nedalo.
Možná se to nedalo dobře říct nikomu.
„Máme tě oba rádi,“ řekla místo toho.
Eliška protočila oči.
„Já vím.“
Tereza si pomyslela, že děti už od určitého věku poznají větu, která vznikla proto, že dospělý nemá žádnou lepší.
„A budeme tvoji rodiče pořád.“
Další taková.
„Já vím.“
„Eli…“
„Můžu jít do pokoje?“
„Jasně.“
Eliška vstala.
Než odešla, vzala ze stolu obě žluté tečky.
Tereza ji nechala.
Marek dojedl toast.
„To jsme zvládli skvěle,“ řekl.
„Výborně.“
„Myslím, že bychom mohli napsat knihu.“
Tereza se usmála.
Pak si všimla jeho hrnku.
NEJLEPŠÍ TÁTA.
Bez tečky.
Odpoledne vzala arch ze šuplíku.
Jedna řada už chyběla.
Nalepila tečku na hrnek.
Na Markovu polici.
Na oba šuplíky.
Na spodní přihrádku lednice.
Tentokrát pořádně přitlačila prstem.
Večer šel Marek ven.
Tereza s Eliškou sledovaly film.
Když šla Tereza před spaním do koupelny, Markova žlutá tečka ležela na zemi vedle umyvadla.
Zvedla ji.
Lepidlo ještě drželo.
Mohla ji vrátit na polici.
Místo toho ji přilepila na okraj zrcadla.
Ráno tam nebyla.
