Článek
Martina měla vlasy plné šamponu, když přestala téct voda. Nejdřív si myslela, že omylem otočila kohoutkem.
Otočila jím doleva. Nic. Doprava. Nic.
„Ne.“
Zkusila sprchu. Ze sprchové hlavice vyšlo několik smutných kapek a potom už vůbec nic.
Martina stála nahá ve vaně, pěnu za ušima, a nevěřícně hleděla na baterii.
„To si děláte srandu.“
Baterie neodpověděla. Na hlavě měla tolik šamponu, že připomínala reklamu na vlasovou kosmetiku.
Natáhla si župan a šla do kuchyně. Kohoutek byl stejně mrtvý.
Telefon ukazoval 7:38. V devět měla pracovní videoporadu.
Martina otevřela lednici. Uvnitř byla jedna láhev minerálky.
Jemně perlivé. Půldruhého litru.
Chvíli na ni hleděla. Pak se vrátila do koupelny.
„Tak pojď, Mattoni.“
Na opláchnutí vlasů spotřebovala skoro celou láhev. Když skončila, zbyly tři centimetry vody na dně.
Telefon zapípal. Zpráva z neznámého čísla:
HAVÁRIE VODOVODNÍ STOUPAČKY. VODA ODSTAVENA V CELÉM DOMĚ. NA OPRAVĚ SE PRACUJE. SVJ BŘEZOVÁ 18
Martina si osušila vlasy. Další zpráva přišla o minutu později.
PŘEDPOKLAD OBNOVENÍ DODÁVKY: ZÍTRA VEČER.
„Výborně.“
Bydlela v domě se čtrnácti patry a čtyřmi byty na každém. Padesát šest domácností.
A ona doma neměla ani jednu obyčejnou láhev vody.
Ve výtahu potkala muže z šestého patra. Vídala ho skoro každý týden.
Byl vysoký, měl krátké tmavé vlasy a většinou nosil sportovní tašku. Šest let se zdravili.
„Dobrý den.“
„Dobrý den.“
To bylo přibližně všechno, co o sobě věděli.
Dnes nesl dva prázdné desetilitrové kanystry. Martina se podívala na ně. On na její prázdnou nákupní tašku.
„Taky voda?“
„Taky.“
„Máte kanystr?“
„Nemám.“
„Tak to máte špatný.“
Martina se zamračila.
„Děkuju za podporu.“
Muž se usmál.
„Roman. Šesté patro.“
„Martina. Deváté.“
„Já vím.“
„Vy víte, jak se jmenuju?“
„Máte to na schránce.“
To dávalo smysl.
Dole před domem stálo asi dvacet lidí. Někteří měli kanystry. Jiní kýble.
Paní v růžovém županu držela tři prázdné PET lahve od coly.
„Cisterna přijede v šest,“ oznámil muž, kterého Martina znala jako pana předsedu, protože tak mu říkali všichni ostatní. „Do té doby si musíme poradit.“
„A záchody?“ zeptala se žena v županu.
„Na splachování si můžete nabrat užitkovou vodu ze zásobníku za domem.“
„Jakého zásobníku?“
Předseda ukázal.
„Toho modrého.“
„Ten tam byl vždycky?“
„Dvanáct let.“
Nikdo z přítomných zjevně netušil, že mají za domem zásobník.
Roman postavil jeden svůj kanystr na zem.
„Máte něco doma?“ zeptal se Martiny.
„Asi deci minerálky.“
„To je dobrý.“
„Na co?“
„Na jednu kávu.“
„Nemám čím umýt hrnek.“
Roman se zasmál.
„Tak nic.“
Martina došla do supermarketu. Regál s balenou vodou vypadal, jako kdyby městem právě prošel hurikán.
Zůstaly dvě lahve drahé francouzské minerálky a šest ochucených vod s příchutí melounu. Vzala všechno.
U pokladny potkala ženu z domu. Poznávala ji. Bydlela někde nahoře.
„Taky Březová osmnáct?“ zeptala se žena.
„Jak jste to poznala?“
Podívala se na Martiných šest lahví melounové vody.
„Intuice.“
Jmenovala se Lenka a bydlela v jedenáctém patře. Cestou zpátky spolu poprvé mluvily déle než třicet vteřin.
Lenka pracovala v nemocniční laboratoři. Měla kočku jménem Elvis. A nesnášela meloun.
„Tak proč jste vzala čtyři?“
„Protože pomeranč už nebyl.“
Před vchodem seděl na lavičce starší muž. Martina ho znala velmi dobře.
Tedy alespoň jeho obličej. Jméno ne.
Každé ráno kolem osmé chodil pro noviny. Teď měl u nohou dva kýble.
„Potřebujete pomoct?“ zeptala se Lenka.
„To zvládnu.“
Muž se postavil, zvedl oba kýble a zase je položil.
„Možná jeden.“
Martina vzala pravý.
„Kam?“
„Dvanácté.“
„Výtahem.“
„Ten nefunguje.“
Martina se otočila. Na dveřích výtahu svítil červený nápis MIMO PROVOZ.
„Proč?“
„Voda natekla do šachty,“ řekl muž.
Martina se podívala na dvanáct pater nad sebou. Potom na kýbl.
„Jak se jmenujete?“
„Kratochvíl.“
„Pane Kratochvíle, jestli to vynesu až nahoru, smím si tam sednout?“
„Mám i židli.“
Do devátého patra dorazila o deset minut později. Kýbl nechala panu Kratochvílovi ve dvanáctém.
Výměnou dostala dvě domácí meruňky.
V devět zapnula počítač.
„Martino, máte nějaký problém s kamerou?“ zeptal se kolega.
„Proč?“
„Jste nějak červená.“
„Máme rozbitý výtah.“
„Aha.“
Martina se rozhodla nevysvětlovat, že právě absolvovala devět pater schodů s šesti lahvemi melounové vody.
Odpoledne někdo vytvořil skupinu na WhatsAppu.
Březová 18 – VODA
Martina byla přidána automaticky. Během deseti minut přišlo sedmdesát tři zpráv.
Cisterna přijede 17:30.
Nemá někdo jeden volný kanystr?
Mám dva. 6. patro, Roman.
Prosím kdo půjde k cisterně mohl by vzít vodu paní Němcové 13B?
Vezmu. Lenka 11A.
Kdo nám pořád nechává otevřené dveře do sklepa???
Následovalo sedmnáct zpráv o dveřích do sklepa.
Martina skupinu ztlumila. V 17:25 ji zase otevřela.
Před cisternou už stála fronta. Roman jí podal modrý kanystr.
„Tenhle je pro vás.“
„Já ho neunesu.“
„Naplníme ho jen napůl.“
„Ani tak ho nevynesu do devátého.“
„Tak ho vynesu já.“
Martina se na něj podívala.
„Proč?“
Roman zamrkal.
„Protože bydlím v šestém.“
„To vysvětluje prvních šest pater.“
„A tři už dojdu.“
Ukázalo se, že cesta do devátého patra s pěti litry vody je dost dlouhá na to, aby se dva lidé, kteří se šest let zdravili ve výtahu, dozvěděli několik základních věcí.
Roman pracoval jako fyzioterapeut. Bylo mu třicet šest.
Sportovní taška, kterou Martina celé roky vídala, nebyla do posilovny. Nosil v ní pracovní oblečení.
„A já si celou dobu myslela, že jste strašný sportovec.“
„Chodím jednou týdně běhat.“
„Takže podvod.“
„Vy jste zase vždycky měla sluchátka.“
„Protože ve výtahu nechci s nikým mluvit.“
Roman se zastavil mezi sedmým a osmým patrem.
„To jste mi měla říct dole.“
„Teď už je pozdě.“
Druhý den ráno voda stále netekla. Oprava se protáhla.
Do skupiny přišla nová zpráva.
DALŠÍ ODHAD: ZÍTRA ODPOLEDNE.
Tentokrát následovalo sto dvacet odpovědí. Některé nebyly vhodné pro rodinné čtení.
Martina zjistila, že tři dny bez vody mění lidské priority velmi rychle.
První den řešíte pití. Druhý den začnete přemýšlet, kolikrát skutečně potřebujete spláchnout.
V deset někdo zazvonil. Za dveřmi stála Lenka.
„Máte elektřinu?“
„Ano.“
„My ne.“
„Proč?“
„Elektrikář odstavil půlku horní stoupačky. Prý kvůli té vodě.“
Lenka držela v ruce tašku.
„Můžu vám dát něco do lednice?“
„Jasně.“
Taška obsahovala máslo, tři jogurty, kuřecí šunku, otevřené mléko a velký kus sýra.
„Tohle všechno je vaše?“
„To nejdražší je Elvisovo.“
Ukázala na dvě malé kapsičky.
„Samozřejmě.“
Do večera měla Martina v lednici potraviny ze čtyř bytů.
Do skupiny napsala:
Kdo je bez proudu, mám ještě trochu místa v lednici. 9C.
Během minuty se ozval Roman.
Tohle je od člověka, který s nikým nechce mluvit ve výtahu, překvapivě společenské.
Martina odpověděla:
Nouzový stav.
V šest přišla další zpráva.
ELEKTŘINA V HORNÍ ČÁSTI DOMU NEPŮJDE MINIMÁLNĚ DO RÁNA.
O pět minut později zazvonila Lenka. Tentokrát nesla obrovskou mísu.
„Co je to?“
„Bramborový salát.“
„Proč máte tolik bramborového salátu v srpnu?“
„Maminka.“
To bylo veškeré vysvětlení.
„Do zítřka to bez lednice nevydrží.“
Martina ukázala dovnitř.
„Moje lednice už taky nevydrží.“
Byla plná.
Lenka se zamyslela.
„Tak ho sníme.“
„Celou mísu?“
„Ne samy.“
O půl hodiny později někdo postavil před dům skládací stůl. Nikdo přesně nevěděl kdo.
Roman přinesl papírové talíře. Pan Kratochvíl chleba. Lenka bramborový salát.
Z osmého patra dorazila rodina s nakrájeným melounem. Někdo přinesl sýry, které bylo třeba spotřebovat. Někdo salám. Někdo dvě lahve vína.
Martina stála ve dveřích domu.
Mohla odejít nahoru. Měla práci. Měla rozečtenou knihu.
A hlavně nebyla člověk, který sedí před panelákem s třinácti sousedy a jí bramborový salát z papírového talíře.
„Martino!“
Lenka jí mávala.
„Nesu židle!“ zavolal Roman.
Pan Kratochvíl ukázal na volné místo.
„Sedněte si, nebo vám snědí chleba.“
Martina si sedla.
Zůstala tři hodiny.
Zjistila, že žena v růžovém županu se jmenuje Dana a župan nosí prakticky celý den, pokud nemusí do práce.
Dozvěděla se, že muž ze čtvrtého patra, kterého považovala za věčně naštvaného, vyrábí svým dvěma dcerám každý rok narozeninové dorty.
Pan Kratochvíl vyprávěl, že když se do domu v roce 1987 nastěhoval, všichni obyvatelé společně natírali sklepní kóje.
„Dobrovolně?“ zeptal se Roman.
„Ne.“
„Tak to už zní uvěřitelně.“
Všichni se smáli. Martina také.
Ve 22:14 se v některých oknech rozsvítilo. Někdo zatleskal.
Elektrika byla zpátky.
„Tak konec večírku,“ řekla Lenka.
Nikdo se nezvedl.
„Máme ještě víno,“ řekl pan Kratochvíl.
A tak pokračovali.
Třetí den v 16:42 přišla zpráva, na kterou celý dům čekal.
OPRAVA DOKONČENA. DODÁVKA VODY BUDE OBNOVENA BĚHEM 30 MINUT.
Následovalo několik desítek symbolů rukou, srdíček a šampaňského.
V 16:58 Martina pustila kuchyňský kohoutek.
Nejdřív zakašlal. Vyprskl trochu hnědé vody.
Potom se proud vyčistil.
Martina na něj několik vteřin jen hleděla. Ještě nikdy jí obyčejná voda z kohoutku nepřipadala tak krásná.
Napustila si sklenici. Vylila ji.
Napustila druhou. Také ji vylila.
Pak jí došlo, že se právě chová jako milionářka.
Telefon zapípal.
Roman 6B: Teče?
Martina napsala:
ANO.
Pak:
A výtah?
Odpověď:
Nebuďte nenasytná.
Výtah opravili následující ráno.
Martina čekala v přízemí, když se dveře otevřely. Uvnitř stál Roman. Vedle něj Lenka. A pan Kratochvíl.
„Dobrý den,“ řekla Martina.
„Dobrý den,“ odpověděli všichni tři.
Nastoupila. Dveře se zavřely.
Na dvě vteřiny bylo ticho. Přesně takové, jaké v tom výtahu bývalo vždycky.
Lidé hleděli na čísla pater. Nebo do telefonu. Nebo na vlastní boty.
Roman se podíval na Martinu.
„Tak co? Sluchátka?“
„Nechala jsem je doma.“
„Pokrok,“ řekla Lenka.
Výtah zastavil v šestém patře. Roman vystoupil.
Pak se otočil.
„Mimochodem, dole zbyl ten stůl.“
„Jaký stůl?“ zeptala se Martina.
„Náš krizový.“
Pan Kratochvíl se pousmál.
„Není náš.“
„Teď už asi je.“
Roman přidržel dveře.
„Dnes v sedm?“
Martina se podívala na Lenku.
Lenka pokrčila rameny.
„Mám ještě půlku salátu.“
„Po třech dnech?“ zeptal se Roman.
„Nový.“
„Díky bohu.“
Pan Kratochvíl řekl:
„Já přinesu chleba.“
Všichni se podívali na Martinu.
„Proč na mě koukáte?“
„Deváté patro ještě nic nenabídlo.“
Martina přemýšlela.
„Mám šest lahví melounové vody.“
Roman se rozesmál.
„Tak tu nikdo nechce.“
Dveře se začaly zavírat.
„V sedm,“ řekla Martina.
Roman pustil dveře. Výtah pokračoval nahoru.
V devátém patře Martina vystoupila.
Telefon jí zavibroval.
Skupina měla nový název.
Někdo z Březová 18 – VODA odstranil poslední slovo.
Teď se jmenovala jednoduše:
Březová 18
Martina chtěla telefon schovat. Pak se zastavila.
Do skupiny napsala:
Mám doma kafe. Kdo vezme hrnky?
Odpovědi začaly přicházet téměř okamžitě.
Martina odemkla svůj byt.
Z chodby zaslechla výtah, který se znovu rozjel.
Šest let v něm jezdila s cizími lidmi.
Stačily tři dny bez vody, aby jí došlo, že většina z nich nikdy cizí nebyla.
Jen se dosud nikdo nezeptal, jak se jmenují.
