Článek
Kučerovi.
Ing. Pavel Šíma.
Pavlíková–Beneš.
Rodina Nguyen.
Jména přicházela, měnila se a mizela. Jana byla ta, která jim dávala správnou velikost písma a zastřihovala okraje tak, aby nikde nic nepřečnívalo.
Začalo to někdy v devadesátých letech, když se rozbil plastový kryt u zvonku paní Štěpánkové ze čtvrtého patra. Jana tehdy pracovala jako sekretářka v projekční kanceláři a měla přístup k tiskárně, která uměla písmena mnohem hezčí než modrá propisovačka.
„Janičko, vy to máte tak pěkné. Neudělala byste mi taky?“
Udělala.
Pak přišel pan Král. Potom Veselí. Za měsíc měla polovina domu nové jmenovky.
Petr se jí smál.
„Ty jsi naše domovní matrika.“
Seděl v kuchyni, nohy natažené pod stolem, a loupal pomeranč tak opatrně, aby slupka zůstala v jednom dlouhém kuse.
„Aspoň tu někdo udržuje pořádek.“
„Pořádek ve jménech?“
„I to je pořádek.“
Petr zvedl pomerančovou slupku jako trofej.
„Tak hlavně nikdy nesmaž mě.“
Jana mu řekla, ať nekecá.
Pak na tu větu mnoho let nemyslela.
Když se s Petrem nastěhovali do domu, bylo jí devětadvacet a jemu třicet jedna. Panelák byl nový jen podle papírů. Ve sklepě tekla trubka, výtah se někdy zastavil o půl patra vedle a před domem rostly stromky tak nízké, že se Petr mohl dotknout jejich korun.
Na zvonku měli napsáno:
NOVOTNÍ
Jana ten papírek nesnášela. Byl vystřižený ze čtverečkovaného sešitu a příjmení bylo napsané modrou propiskou, která se po zimě začala rozpíjet.
Jednoho dne ho vyměnila.
PETR A JANA NOVOTNÍ
Petr se na to při návratu z práce chvíli díval.
„Proč tam máme křestní jména?“
„Aby bylo jasné, kdo tu bydlí.“
„A kdyby tu bydlel ještě jeden Petr Novotný?“
„Tak bude mít jiný byt.“
Tím byla věc vyřízená.
První jméno, které Jana v domě odstranila, patřilo panu Kropáčkovi z přízemí. Zemřel na jaře, ale jeho žena ještě několik měsíců nechávala na zvonku Kropáčkovi.
Jednou večer zazvonila u Jany.
„Mohla byste mi udělat jen Kropáčková?“
Jana řekla samozřejmě.
Teprve později, když seděla u stolu s nůžkami v ruce, si všimla, jak málo je potřeba, aby se z množného čísla stal jeden člověk.
Kropáčkovi.
Kropáčková.
Stačilo pár písmen.
Pak se jména v domě začala měnit rychleji. Děti dospívaly, lidé se rozváděli, některé byty se pronajímaly a jiné prodávaly.
V prvním patře bydleli patnáct let Němcovi. Potom tam rok nebylo žádné jméno. Pak Jiří Doležal. O dva roky později Doležal + Křížová. A za další tři zase jen Jiří Doležal.
„Tak co tam mám dát?“ zeptala se ho Jana.
Stál ve dveřích v ponožkách a držel v ruce hrnek.
„Zase mě.“
Řekl to skoro vesele.
Jana jeho jméno vytiskla potřetí.
Ve třetím patře se z Hany Veselé stala Hana Veselá-Mertová. O pět let později Hana Mertová a po dalších sedmi znovu Hana Veselá.
„Člověk by měl mít jedno jméno na celý život,“ řekla Jana jednou Petrovi.
„Ty ho máš.“
„Nemám.“
Petr odtrhl oči od hokeje.
„Jak to?“
Před svatbou byla Jelínková. Nosila to jméno devětadvacet let a teď nebylo napsané nikde. Ani na zvonku, ani na schránce, ani na kartičce v peněžence.
„Mně se Novotná líbí,“ řekl Petr a zase se podíval na televizi.
Jana už nic neřekla.
Syn Martin odešel z domu první. Jeho jméno na zvonku nikdy nebylo.
Jana kdysi navrhla, že tam přidá Martin, ale Petr řekl, že děti se na zvonky nepíšou.
„Proč ne?“
„Protože jsou děti.“
„Ale bydlí tu.“
„Ty máš potřebu evidovat úplně všechno.“
Martin odešel v devatenácti na kolej a natrvalo se už nevrátil. Dcera Lenka vydržela doma o tři roky déle.
Když se vdávala, nechala si Novotnou a přidala manželovo příjmení.
Jana se podívala na svatební oznámení.
„To je strašně dlouhé.“
Lenka se rozesmála.
„Mami, ty jsi poslední člověk, který by měl řešit, co má kdo napsané u jména.“
Petr zemřel v únoru.
Ráno si stěžoval, že se mu špatně dýchá. Večer Jana seděla sama v kuchyni.
Na stole zůstaly dvě skleničky. Jednu odnesla do dřezu. Druhou nechala stát.
Další den ráno musela kolem zvonků.
PETR A JANA NOVOTNÍ
Papírek už nebyl bílý. Na pravém okraji byl lehce zažloutlý a pod plastem se drželo zrnko prachu, ke kterému se Jana nikdy nedostala.
Stála před ním chvíli.
Pak odešla.
Za týden ji na chodbě zastavila Hana Mertová, která už zase začínala používat Veselá.
„Jani, kdybyste chtěla, udělám vám tu jmenovku. Ať se s tím nemusíte…“
„Jakou jmenovku?“
Hana se zarazila.
„No… jen vaše jméno.“
Jana se na ni podívala.
„Ta moje je v pořádku.“
Hana přikývla.
Od té doby o tom nikdo nějaký čas nemluvil.
První rok po Petrově smrti zůstala většina jeho věcí na svém místě. Bunda ve skříni, krabice se šrouby v komoře, holicí strojek v koupelně a tři košile, které Jana nikdy neměla ráda, protože se po praní musely žehlit.
Jednou vyhodila starý televizní program. U jednoho filmu byl Petrovu rukou udělaný kroužek.
Na zvonek nesáhla.
Čas si mezitím dělal svoje.
Paní Kropáčková zemřela a její byt koupil mladý pár. Na zvonku se objevilo:
ŠTĚPÁN A KLÁRA VESELÍ
Jana si říkala, jestli mají něco společného s Hanou Veselou ze třetího patra. Neměla se ptát.
Zeptala se.
Neměli.
Pan Král odešel do domova seniorů a jeho byt začal syn pronajímat. Nějakou dobu bylo na zvonku jen:
TOMÁŠ / DAVID / MÍŠA
Jana se na to při každém příchodu dívala s nelibostí.
„Příjmení by nebylo?“ zeptala se jednou Tomáše.
„Tohle nám stačí.“
Jana si pomyslela, že mladým lidem dnes stačí zvláštní věci.
Po sedmi letech byl Petr pořád na zvonku.
Jana už jeho jméno nevnímala při každém návratu. Bylo tam stejně samozřejmě jako prasklina u sklepních dveří nebo starý keř před domem.
Pak se předsedou SVJ stal Michal Marek.
Bylo mu asi pětatřicet, běhal maratony, nosil úzké kalhoty a rozesílal obyvatelům domu e-maily s tabulkami, ve kterých některá políčka měla barvy.
Rozhodl se zrekonstruovat vchod.
Nová dlažba. Nové schránky. Nové zvonky.
„A hlavně to sjednotíme,“ řekl na schůzi. „Teď je tam každý pes jiná ves.“
Několik lidí se zasmálo.
Jana ne.
„Pošlete mi prosím přesné znění jména, které chcete na zvonku.“
Jana mu nic neposlala.
O týden později zazvonil u ní.
„Paní Novotná, vy jste mi neposlala jmenovku.“
„Já ji mám.“
„Budou nové.“
„Tak tam dejte to samé.“
Michal se podíval do mobilu.
„Petr a Jana Novotní?“
„Ano.“
Chvíli mlčel.
„Ale pan Novotný už…“
„Vím.“
„Já jen, aby to odpovídalo tomu, kdo v bytě skutečně bydlí.“
Jana se opřela o dveře.
„Já.“
„Tak by tam správně měla být Jana Novotná.“
Toho večera seděla v kuchyni a dívala se na stůl, kde Petr kdysi loupal pomeranče.
NOVOTNÍ.
NOVOTNÁ.
Stačilo změnit poslední dvě písmena.
Žádné škrtání jména. Žádné mazání Petra. Jen množné číslo převést na jednotné.
Člověk mohl zmizet z domu gramaticky.
„Tak hlavně nikdy nesmaž mě,“ řekl kdysi.
Jana se podívala na prázdnou židli.
„To se ti snadno řeklo.“
Druhý den otevřela zásuvku, kde schovávala papíry. Mezi starými účty, vysvědčeními dětí a záručním listem k pračce, která už dávno neexistovala, našla i několik starých jmenovek.
KROPÁČKOVI.
KROPÁČKOVÁ.
HANA VESELÁ-MERTOVÁ.
JIŘÍ DOLEŽAL.
A jednu svoji:
PETR A JANA NOVOTNÍ
Pod nimi ležel rodný list.
Jana Jelínková.
To jméno chvíli držela před sebou, jako by patřilo někomu, koho kdysi dobře znala.
Jelínková měla dlouhé vlasy. Ve dvaadvaceti jela stopem do Maďarska. Chtěla studovat archeologii, i když přesně nevěděla proč. Ve dvaceti šesti potkala Petra a ve dvaceti devíti podepsala Novotnou.
Jelínková potom zůstala už jen v dokumentech, které se nevytahovaly.
V sobotu přijela Lenka s dětmi a koláčem. Během deseti minut byly po předsíni rozházené boty, mikiny a obaly od sušenek.
Jana jí řekla o nových zvoncích.
„Tak tam dej jen sebe.“
„To se snadno řekne.“
Lenka položila hrnek na stůl.
„Mami, zvonek není pomník.“
Jana se na ni podívala.
„To máš od svého otce.“
„Co?“
„Řekneš přesně to, co člověk nechce slyšet.“
Lenka se pousmála.
Jana pak vytáhla z kabelky starý rodný list.
„Pamatuješ si, jak jsem se jmenovala před svatbou?“
Lenka se zarazila.
„Jelínková.“
„Aspoň něco.“
V pondělí zašla Jana za Michalem Markem.
Měl otevřené dveře, protože mu montovali kuchyň.
„Tak co tam chcete napsat?“ zeptal se.
Jana mu podala papírek.
Přečetl ho.
„Jste si jistá?“
„Proč bych nebyla?“
„Jen mě překvapilo to druhé příjmení.“
Jana pokrčila rameny.
„Mě taky.“
Nové zvonky namontovali ve čtvrtek. Byly šedé, hladké a všechny stejné. Žádné proužky ze sešitu, žádná propiska, žádné křivé okraje.
Jana přišla odpoledne z nákupu a zastavila se u vchodu.
Ve druhém řádku stálo:
JANA NOVOTNÁ JELÍNKOVÁ
Petrovo jméno tam nebylo.
Ani množné číslo.
Jana položila tašku na zem a prstem přejela po novém plastu. Písmena byla schovaná pod krytem, takže se jich vlastně nedotkla.
Za ní přišla sousedka ze třetího patra. Kdysi Veselá, potom Veselá-Mertová, pak Mertová a teď zase Veselá.
Také se na zvonek podívala.
„Jani, vy jste se vdala?“
„Ne.“
„Tak proč Jelínková?“
Jana zvedla nákup.
„Protože jsem se tak kdysi jmenovala.“
Sousedka chvíli mlčela.
Pak přikývla.
„Jo.“
Nic dalšího neřekla.
Vešly spolu do domu. U výtahu se rozešly, každá do svého patra.
Jana odemkla byt a položila tašku na kuchyňskou linku.
Na stole byla mísa s pomeranči.
Jeden vzala do ruky a začala ho loupat.
Slupka se jí po třech centimetrech přetrhla.
