Článek
Jana se usmála a sáhla do krabice pro další dvě pouzdra. Jedno obsahovalo rodinný román, druhé povídky ze staré Prahy. Paní Doležalová po operaci očí skoro nečetla, ale poslouchala jednu knihu za druhou. Každé druhé pondělí čekala u branky svého domku v Březinách, a když pršelo, postavila si pod stříšku židli.
„Příště vám přivezu něco, kde se lidé nerozvádějí,“ slíbila Jana.
Slovo příště jí uvízlo v krku. V kabelce na sedadle mikrobusu měla dopis, který dostala ráno od vedoucího knihovny. Stálo v něm, že provoz pojízdné knihovny bude kvůli vysokým nákladům a nízkému počtu výpůjček na konci srpna ukončen. Zbývaly čtyři výjezdy.
Paní Doležalová si přitiskla pouzdra k hrudi. „A vezměte si příště sklenici na okurky. Letos se mi povedly.“
Jana přikývla, rozloučila se a vrátila se k mikrobusu. O konci služby jí nic neřekla. Nedokázala to. Připadala si jako někdo, kdo přijme objednávku, i když ví, že restaurace bude následující den zavřená.
Na sedadle spolujezdce čekal její sedmnáctiletý vnuk Matěj. Měl sluchátka na uších a telefon držel těsně před obličejem. Jana zavřela boční dveře a obešla vůz. Teprve když nastartovala, Matěj si jedno sluchátko sundal.
„To vždycky nosíš knihy lidem až domů?“ zeptal se.
„Paní Doležalová špatně vidí a chodí o holi.“
„Takže ano.“
„Když je to potřeba.“
Matěj pokrčil rameny a sluchátko si nasadil zpátky. Jel s ní jen proto, že po dvou dnech odešel z letní brigády v supermarketu. Jeho matka Lenka musela do práce a usoudila, že týden strávený s babičkou bude lepší než týden za zataženými závěsy u počítače. Jana o tom rozhodnutí nevěděla nic, dokud se Lenka ráno neobjevila před knihovnou se synem a batohem.
Matěj z toho nadšený nebyl. Už při pohledu na starý bílý mikrobus se zeptal, jestli je bezpečné v něm jezdit. Když zjistil, že klimatizace znamená otevřít obě přední okna, zatvářil se, jako by mu babička oznámila, že budou celý týden spát ve stodole.
Jana ho však litovat nehodlala. V sedmnácti letech dokázal osm hodin pracovat stejně jako ostatní. Jestli se rozhodl odejít z brigády, protože mu vedoucí zakázal natáčet během pracovní doby videa, mohl alespoň pomáhat s bednami.
Další zastávkou byla Horní Lhota. U kapličky už čekal pan Vávra, hubený muž v plátěné čepici, který si půjčoval především knihy o válce a české historii. Na lavičce vedle něj ležela hůl a igelitová taška s vrácenými knihami.
„Dneska jedete pozdě,“ zavolal, když Jana zastavila.
„O sedm minut.“
„Za sedm minut člověk stihne zmeškat autobus.“
Matěj vystoupil a bez vyzvání otevřel boční dveře. Jana mu podala bednu, ale pan Vávra žádné knihy nevybíral. Vytáhl z kapsy složený dopis z úřadu práce a požádal Janu, aby mu vysvětlila, co má doplnit do žádosti o příspěvek na dopravu.
Sedli si společně na lavičku. Jana četla jednotlivé kolonky a pan Vávra hledal v peněžence doklady. Když nemohl najít číslo účtu, vytáhl platební kartu a podal jí ji.
„Na té číslo účtu není,“ ozval se Matěj, který stál opodál.
Pan Vávra si ho změřil. „A kde tedy je?“
„Na výpisu nebo v internetovém bankovnictví.“
„Internetové bankovnictví nemám. Mně stačí normální peníze.“
Nakonec našli číslo na starém výpisu, který měl pan Vávra složený mezi účtenkami. Matěj údaje přepsal do formuláře a Jana zkontrolovala podpis. Když bylo hotovo, přidala mu ke knihám ještě velkou křížovkářskou knihu.
„Bez vás bych to zase dal do kredence,“ přiznal pan Vávra. „Tam mám takových dopisů víc. Člověk čeká, že když je nebude otevírat, možná přestanou platit.“
Když odjížděli, Matěj se otočil za mužem, který pomalu kráčel ke svému domu.
„Tohle máš v pracovní náplni?“ zeptal se.
„Co přesně?“
„Vyplňovat cizí žádosti.“
Jana zařadila na silnici vedoucí mezi poli. „V pracovní náplni mám půjčovat knihy.“
„Tak proč to děláš?“
„Protože ten formulář potřeboval vyplnit.“
Matěj chvíli mlčel. „A někde se to počítá?“
„Ne všechno se musí počítat.“
„To říkají hlavně lidé, jejichž práci potom někdo zruší, protože podle tabulky nic nedělají.“
Jana se na něj krátce podívala. Netušila, zda dopis zahlédl v kabelce, nebo jen hádal. „Kdo říká, že něco ruší?“
Matěj ukázal na papír vyčnívající z její tašky. „Bylo tam napsáno ukončení provozu. Nemusel jsem to ani číst celé.“
Jana už nic nezastírala. Řekla mu, že mikrobus vyjede naposledy na konci měsíce. Knihovna měla vozidlo v horším stavu, nafta zdražila a několik obcí odmítlo dál přispívat. Vedoucí jí nabídl práci u výpůjčního pultu ve městě, takže o zaměstnání úplně nepřijde.
„A těm lidem jsi to řekla?“ zeptal se Matěj.
„Ještě ne.“
„Proč?“
„Protože paní Doležalová chtěla příště veselou knihu a pan Vávra potřeboval dokončit formulář. Nechtěla jsem jim dnešní návštěvu pokazit.“
„Takže jim to řekneš příště.“
Jana se zadívala na silnici. „Asi ano.“
Na oběd zastavili u rybníka za Vrbovcem. Jana měla v krabičce řízky, chleba a nakrájenou okurku. Matěj tvrdil, že nemá hlad, ale snědl dva řízky a část třetího. Seděli na skládacích židlích vedle mikrobusu a dívali se na klidnou hladinu.
„Proč jsi vlastně odešel z brigády?“ zeptala se Jana.
„Říkal jsem mámě, co se stalo.“
„Tvoje matka mi řekla, že ses nepohodl s vedoucím. To může znamenat skoro cokoli.“
Matěj utrhl kousek chleba. „Chtěl jsem jim udělat video na sociální sítě. Ten obchod vypadá na internetu hrozně. Točil jsem nové pečivo, ovoce a zaměstnance. Vedoucí mi řekl, že mě neplatí za hraní s telefonem.“
„Požádal tě někdo, abys to video natočil?“
„Ne, ale mohlo jim pomoct.“
„A regály, které jsi měl doplňovat?“
„Ty jsem chtěl udělat potom.“
Jana přikývla. „Takže jsi místo práce, kterou po tobě chtěli, dělal práci, kterou sis vybral sám.“
„Protože jsem v ní lepší.“
„To je možné. Ale aby z něčeho byla práce, nestačí být v tom dobrý. Někdo o to také musí stát.“
Matěj se zamračil a zadíval se přes rybník. „Máma říká, že z natáčení nikdy nic nebude.“
Jana znala některá jeho videa. Dokázal sestříhat školní výlet nebo rodinnou oslavu tak, že i obyčejné situace působily živě. Měl cit pro detail, jen zatím nerozlišoval mezi tím, co může natočit, a tím, co by měl nechat na pokoji. Na jaře dostal ve škole důtku, protože zveřejnil video učitele sestříhané tak, aby vypadal směšně.
„Tvoje máma se bojí, že nebudeš dělat nic jiného,“ řekla. „To není totéž.“
Matěj se podíval na mikrobus. „Mohl bych natočit tohle.“
„Co přesně?“
„Jeden výjezd. Bez obličejů, pokud by lidé nechtěli. Ukázat, že neděláš jen to, co je v těch tabulkách.“
Jana zavrtěla hlavou. „Rozhodnutí už bylo skoro přijato.“
„Skoro není úplně.“
„Matěji, starostové nezmění rozpočet kvůli videu sedmnáctiletého kluka.“
„Tak jim aspoň nebudeš muset vysvětlovat všechno sama.“
Jana se zadívala na boční dveře mikrobusu. Uvnitř byly úzké police, které před patnácti lety vyrobil její manžel Karel. Když služba začínala, strávil v autě několik víkendů. Vyměřoval prkna, vrtal držáky a nadával, že žádná ze stěn není rovná. Na jedné polici zůstala od vrtačky dlouhá rýha. Jana ji při každém úklidu přejela hadříkem, ale nikdy se ji nepokusila zakrýt.
Po Karlově smrti byl mikrobus jedním z mála míst, kde jí jeho přítomnost nepřipadala vzdálená. Když usedla za volant a v zatáčce zavrzala police, někdy měla pocit, že sedí vedle ní a kontroluje, zda jeho práce pořád drží.
Právě proto se jí představa posledního výjezdu svírala v hrudi víc, než byla ochotná komukoli přiznat. Nešlo pouze o práci ani o čtenáře. Končila jedna část života, kterou s Karlem společně začali.
„Můžeš něco natočit,“ svolila. „Ale každého se nejdřív zeptáš. A žádné zesměšňování.“
„Babi, vím, jak se to dělá.“
„Právě proto ti to říkám.“
Ve Vrbovci čekal u zastávky třináctiletý Radek. Bydlel s matkou a starším bratrem v panelovém domě na kraji obce. Knihy si obvykle schovával do batohu dřív, než došel k hřišti, protože bratr tvrdil, že čtou jen šprti.
Jana mu přivezla knihu o stavbě modelů letadel a dobrodružný román o mladém pilotovi. Radek si obě opatrně prohlédl a hned je ukládal do batohu.
„Můžu natočit jen tvoje ruce a knihy?“ zeptal se Matěj. „Obličej tam nebude.“
Radek se nejistě podíval na Janu. Když přikývla, souhlasil. Matěj natočil, jak si vybírá jednu z knih, listuje stránkami a zapíná batoh. Potom telefon schoval. Nesnažil se scénu opakovat ani Radkovi neříkal, co má udělat.
Při další zastávce natočil hůl pana Vávry opřenou o lavičku, jeho ruce nad formulářem a hromádku knih vedle něj. U paní Doležalové zachytil jen kazetový přehrávač na kuchyňském stole a řadu audioknih pod oknem. Když se jí zeptal, co pro ni pojízdná knihovna znamená, žena se chvíli rozmýšlela.
„Že mám každé druhé pondělí návštěvu,“ řekla nakonec. „A nemusím přitom péct buchtu ani uklízet.“
Matěj se zasmál, ale telefon držel klidně.
Večer ho Lenka vyzvedla až po sedmé. Než přijela, seděl u Janina kuchyňského stolu s notebookem a procházel natočené záběry. Jana skládala vrácené knihy do přepravek a občas se mu podívala přes rameno.
Video začínalo žlutou cedulí s nápisem Pojízdná knihovna. Následovala cesta mezi poli, otevření bočních dveří a řady knih na policích. Pan Vávra vyplňoval formulář, Radek si ukládal knihu do batohu a paní Doležalová zapínala přehrávač. Matěj nepoužil smutnou hudbu ani dlouhé vysvětlování. Do obrazu vložil jen několik jednoduchých údajů: šest obcí, sto dvacet kilometrů, desítky lidí bez snadné dopravy do města.
Na konci zazněla odpověď paní Doležalové o návštěvě. Potom zůstaly otevřené dveře mikrobusu a obraz pomalu ztmavnul.
„Je to zatím jen první verze,“ řekl Matěj.
Jana se posadila vedle něj. Čekala něco rychlého, hlučného a plného efektů. Místo toho viděla svůj pracovní den tak, jak ho sama už dlouho nevnímala. Ne jako seznam zastávek, ale jako řadu drobných setkání, která by bez mikrobusu neexistovala.
„Je to dobré,“ řekla.
„Jen dobré?“
„Velmi dobré.“
Matěj se usmál. Byl to první spokojený úsměv, který u něj za celý den viděla.
Během dalších dvou výjezdů doplnili několik záběrů a Jana začala zapisovat i věci, které se do běžné statistiky výpůjček nevešly. Kolik dokumentů vytiskla, kolik knih odnesla lidem domů a kolika čtenářům pomohla objednat titul z jiné knihovny. Matěj jí vytvořil jednoduchou tabulku, ale dál už do řešení nezasahoval. Video dokončil, poslal ho vedoucímu knihovny a nechal Janu, aby rozhodla, co s ním udělá.
Vedoucí ho pustil na poradě starostů. Jana tam seděla vedle něj a čekala, že po třech minutách všichni poděkují a vrátí se k číslům. Někteří skutečně vypadali netrpělivě. Jiní se však začali ptát, proč se pomoc s formuláři, donášky knih a práce s lidmi se špatnou dopravní dostupností nikde nevykazují.
Video samo nikoho nepřesvědčilo, aby zaplatil všechny náklady. Vedoucí knihovny ale spolu s Janou připravil skromnější návrh. Mikrobus by jezdil o jeden den méně, část výdajů by se pokusili pokrýt z krajského programu a službu by půl roku vedli jako zkušební komunitní projekt. Teprve potom by se rozhodlo, zda bude pokračovat.
Starostové návrh schválili těsnou většinou.
Nebyla to výhra navždy. Mikrobus stále potřeboval opravu, peníze nebyly jisté a Jana bude muset vést více záznamů než dřív. Přesto dostali šest měsíců.
Když vyšla ze zasedací místnosti, Matěj čekal na chodbě. Nechtěl jít dovnitř, protože tvrdil, že už svou část udělal.
„Tak co?“ zeptal se.
„Půl roku.“
„To je dobré, ne?“
„Je to začátek.“
Matěj přikývl. Jana měla náhle chuť mu říct o Karlovi, o policích i o tom, že se nebála jen ztráty zaměstnání. Nakonec mu pouze položila ruku na rameno.
„Děkuju.“
„Za video?“
„Za to, že sis všiml.“
Poslední srpnové pondělí Jana zastavila před knihovnou a začala nakládat bedny. Služba měla pokračovat, ale trasa se změnila a některé zastávky budou kratší. Čekal ji první výjezd podle nového rozpisu.
Když zavřela zadní dveře, uviděla Matěje přicházet přes parkoviště. Na zádech měl batoh a v ruce malou kameru.
„Co tady děláš?“ zeptala se.
„Máma říkala, že dneska jedeš.“
„Měla jsem za to, že sis našel brigádu.“
„Našel. Tři odpoledne v týdnu stříhám videa pro knihovnu. Vedoucí mě o to požádal.“
Jana se usmála. „Takže je to skutečná práce.“
„Přesně.“
„A dnes máš pracovat?“
Matěj zavrtěl hlavou. „Dnes jedu jen s tebou. Radek chtěl doporučit další knihu o letadlech.“
Nasedl na místo spolujezdce a položil si batoh k nohám. Jana nastartovala. Když vůz vyjížděl z parkoviště, police za nimi známým způsobem zavrzaly.
„Tohle by se mělo opravit,“ poznamenal Matěj.
Jana se podívala do zpětného zrcátka na dlouhou rýhu po Karlově vrtačce.
„Ne,“ řekla. „Tohle ještě chvíli vydrží.“
V Březinách už u branky čekala paní Doležalová s prázdnou taškou a sklenicí okurek. Jana zastavila a Matěj otevřel boční dveře.
„Tak co jste mi přivezla veselého?“ zavolala paní Doležalová.
Jana vzala z police dvě audioknihy.
„Tentokrát se nikdo nerozvede.“
„A neumře?“
„Jeden člověk, ale až úplně na konci.“
Paní Doležalová se zamyslela. „Tak dobře. Člověk nemůže chtít všechno.“
Matěj odnesl audioknihy k brance. Jana zůstala chvíli sedět za volantem a pozorovala je otevřenými dveřmi. Nevěděla, co bude za půl roku. Možná bude mikrobus jezdit dál, možná opravdu skončí. Poprvé od chvíle, kdy dostala dopis, však neměla pocit, že něco důležitého mizí bez rozloučení.
Matěj se vrátil a položil sklenici okurek mezi sedadla.
„Kam teď?“
Jana zařadila rychlost.
„Do Horní Lhoty.“
„A potom?“
Mikrobus se pomalu rozjel po úzké silnici mezi poli.
„Potom dál.“
