Článek
Ve firmě pracuji jako vedoucí zákaznického oddělení. Mám pod sebou pět lidí a starám se o několik desítek větších klientů.
Za poslední dva roky jsem měla dohromady jen osm dní dovolené. Když někdo onemocněl nebo se nestíhal termín, většinou jsem zůstala déle a práci dodělala.
Letos jsme si s manželem zaplatili týden v Řecku. Dovolenou jsem zadala do systému dva měsíce předem a šéf mi ji schválil.
Před odjezdem jsem rozdělila úkoly, sepsala důležité kontakty a kolegovi Petrovi předala rozdělané reklamace. Věděla jsem, že jsem možná mohla některé věci popsat ještě podrobněji, ale žádný zásadní problém jsme nečekali.
Pracovní notebook jsem nechala doma. Telefon jsem si samozřejmě vzala.
Telefon začal zvonit druhý den
První den se nikdo neozval. Druhý den ráno mi volal šéf.
Telefon jsem nezvedla, protože jsme právě odjížděli na výlet. O deset minut později mi napsal, že nemůže najít jednu starší smlouvu.
Odpověděla jsem mu, kde je uložená. Přiznávám, že jsem měla trochu výčitky, protože jsem si říkala, jestli jsem ji neměla před odjezdem poslat přímo e-mailem.
Za hodinu volal znovu. Tentokrát chtěl vědět, proč jeden klient ještě nedostal opravenou nabídku.
Napsala jsem Petrovi a zjistila, že ji poslal už předchozí den. Šéf byl v kopii, ale e-mail přehlédl.
Tím to neskončilo. Během dalších dnů mi volal kvůli tabulce, heslu ke sdílené složce i kvůli klientovi, kterého měl řešit jiný kolega.
První dva dny jsem ještě odpovídala. Pak jsem si všimla, že pokaždé, když telefon zazvoní, přestanu vnímat manžela a začnu přemýšlet o práci.
Jednou mi šéf volal i po desáté večer. Nezvedla jsem to.
Ráno mi napsal, že u vedoucího pracovníka očekává větší spolehlivost.
Odpověděla jsem mu, že mám schválenou dovolenou a nejsem na pracovní pohotovosti.
„Když je něco důležitého, měl bych se ti dovolat,“ napsal.
Na další hovory už jsem nereagovala.
Prémie dostali všichni kromě mě
Po návratu jsem šla do práce s nepříjemným pocitem. Čekala jsem, že se na mě bude šéf zlobit nebo mi vyčte nějaký problém.
Nic zásadního se ale nestalo. Žádný klient neodešel a oddělení splnilo plán.
O dva týdny později přišly výplatní pásky. Ostatní vedoucí dostali čtvrtletní prémie. Já ne.
Šla jsem za šéfem a zeptala se proč.
Řekl mi, že moje pracovní výsledky byly dobré, ale že prémie nejsou jen za čísla. Důležitá je podle něj také ochota pomoci firmě, když je potřeba.
„Nemůžu dát stejné prémie člověku, na kterého se v důležité chvíli nedovolám,“ řekl.
Zeptala jsem se, která důležitá věc se kvůli mně nevyřešila.
Chvíli listoval v papírech. Nakonec zmínil smlouvu, nabídku a jednu tabulku. Všechny tři věci byly vyřešené ještě ten samý den.
Prémie dělaly 12 000 korun.
Nebyla to částka, kvůli které bych nezaplatila nájem. Vadilo mi ale, že mě trestal za dovolenou, kterou mi sám schválil.
Prémie mi nevrátili hned
Vytiskla jsem si schválení dovolené, předávací e-mail a seznam hovorů. Pak jsem šla na personální oddělení.
Personalistka mi nejprve řekla, že prémie jsou nenárokové a rozhodnutí je na vedoucím. Zeptala jsem se jí, jestli tedy může být zaměstnanec finančně potrestán za to, že během schválené dovolené nezvedá telefon.
Na to mi nedokázala odpovědět.
Řešení trvalo skoro tři týdny. Musela jsem celou situaci popsat ještě finančnímu řediteli a vysvětlit, co jsem před odjezdem předala kolegům.
Nakonec mi firma prémie doplatila. Ne proto, že by šéf uznal chybu, ale protože nedokázal doložit, že oddělení kvůli mé nedostupnosti utrpělo nějakou škodu.
Zároveň jsme dostali nové pravidlo. Zaměstnanec na dovolené nemusí reagovat na pracovní hovory, pokud nemá předem domluvenou pohotovost.
Šéf mi řekl, že jsem z běžné věci udělala zbytečný problém.
Já si myslím opak.
Pokud chtěl, abych sedm dní pracovala od hotelového bazénu, neměl tomu říkat dovolená.
