Článek
Z vedlejšího sálu se ozývala dechovková verze známé popové písně a po chodbě občas prošel někdo s kabátem přes ruku a krabičkou cukroví, kterou vyhrál mezi posledními cenami.
Dana pomáhala s vyúčtováním hasičského plesu už devátým rokem. Čtyřicet let pracovala jako účetní v místním zemědělském družstvu a po odchodu do důchodu zjistila, že jí přesnost schází víc než bývalí kolegové. Hasiči to věděli, a tak jí každý leden přinesli seznam prodaných vstupenek, bloky tomboly a krabici účtenek, ve které se obvykle našly také dva tácky od chlebíčků a zapalovač bez plynu.
Tentokrát seděly vstupenky, příspěvky od sponzorů i peníze za občerstvení. Chyba byla pouze v tombole. Hlavní cenu, poukaz v hodnotě patnáct tisíc korun do prodejny domácích spotřebičů, vyhrálo číslo 648. Dana si ho pamatovala přesně, protože předseda hasičů Karel Dvořák číslo třikrát zopakoval do mikrofonu a potom skoro pět minut čekal, než se vítěz dostavil k pódiu.
Výhercem byl Pavel Šimek, tichý muž z konce vesnice. Lidé mu zatleskali, Karel mu potřásl rukou a místostarosta je společně vyfotil. Pavel vypadal spíš vyděšeně než šťastně, ale Dana to přičítala tomu, že nerad stál před lidmi.
Teď před ní ležel blok lístků od čísla 641 do 660. Jitka Benešová, která ho měla během večera prodávat u vedlejšího vchodu, na obálku napsala, že z něj neprodala ani jeden. Přesto chyběly oba díly lístku číslo 648 – část určená pro kupujícího i ústřižek, který měl být vhozen do osudí.
V pokladně zároveň chybělo padesát korun.
Dana znovu přepočítala hotovost. Výsledek byl stejný. Někdo odtrhl lístek z neprodaného bloku, zákaznickou polovinu dal Pavlovi a druhou si musel nechat u sebe. Samotné vhození do osudí by výhru nezajistilo. Kdo chtěl určit vítěze předem, musel při losování předstírat, že lístek vytáhl.
Ve dveřích se objevil Karel. Měl rozepnutou bílou košili, kravatu zastrčenou v kapse a pod očima unavené kruhy. V jedné ruce držel smeták, ve druhé tác se dvěma věnečky.
„Zachránil jsem je před vyhozením,“ vysvětlil. „Jeden je pro tebe.“
Dana položila blok doprostřed stolu. „Kdo odtrhl číslo 648?“
Karel se na něj podíval a výraz v jeho tváři se téměř neznatelně změnil. Nebyl to úlek. Spíš okamžik, kdy člověk zjistí, že rozhovor, kterému se chtěl vyhnout, začal o několik hodin dřív, než čekal.
„To vyhrál Pavel,“ odpověděl.
„Vím, kdo vyhrál. Ptám se, kdo mu dal lístek.“
Karel položil tác na parapet. „Dano, jsou skoro dvě ráno.“
„Čas na číslech nic nemění.“
„Probereme to zítra.“
„Zítra už bude na obecním Facebooku fotografie Pavla s poukazem a pod ní poděkování za férovou tombolu.“
Karel se podíval na chodbu. Z hlavního sálu se ozval pád několika židlí, které někdo skládal příliš rychle.
„Já jsem ten lístek vzal,“ řekl tiše. „Padesát korun ti dám.“
Dana zavřela pokladnu. „A při losování jsi ho měl v ruce.“
Karel neodpověděl.
„Předstíral jsi, že ho vytahuješ z osudí.“
„Nikdo se nedíval tak podrobně.“
„Já se dívám podrobně.“
Karel si sedl na židli naproti ní. Působil najednou starší než před hodinou na pódiu, kde vtipkoval s kapelou a přesvědčoval lidi, aby si koupili poslední lístky.
„Pavel to potřebuje,“ řekl. „Pračka mu odešla před Vánoci. Pere u sestry v Litomyšli a vozí tam prádlo autobusem. Po smrti Ivany se stará o Anetu sám.“
„A proto jsi rozhodl, že hlavní cenu vyhraje právě on.“
„Všechny ceny byly darované. Peníze z tomboly zůstávají hasičům. Nikdo si nic nevzal.“
„Někdo jiný mohl ten poukaz vyhrát.“
„A koupil by si za něj novou televizi, i když už dvě má.“
„To nemůžeš vědět.“
„Nemůžu. Ale vím, že Pavel pračku nemá.“
Dana ukázala na prázdné místo v bloku. „Lidé si koupili lístky, protože věřili, že mají stejnou šanci. Ty ses rozhodl, že ji mít nebudou.“
Karel si promnul obličej. „Doplním těch padesát korun.“
„O padesát korun nejde.“
„Tobě vždycky jde o peníze a doklady.“
Dana cítila, jak jí vystoupilo teplo do tváře. „Mně jde o to, aby lidé věřili, že když hasiči řeknou veřejné losování, tak je veřejné a skutečné.“
Karel se zvedl. „Jestli mě chceš nahlásit výboru, udělej to. Ale dnes už máme dost práce.“
Vzal smeták a odešel. Věnečky zůstaly na parapetu. Dana jeden rozlomila, ale neochutnala ho. Těsto bylo měkké a krém se jí přilepil na prsty.
Domů přišla krátce po třetí. Uvařila si čaj a položila před sebe obálku s vyúčtováním, ale místo čísel viděla Karla, jak podává Pavlovi poukaz.
Karla znala od základní školy. Nikdy nebyli blízcí přátelé, ale v malé obci se lidé míjeli celý život. Seděli spolu v jedné třídě, jejich děti chodily do stejné školky a Karlova žena Danu po operaci kyčle vozila na rehabilitace. Karel býval člověk, který přijel s čerpadlem do zatopeného sklepa dřív, než ho někdo stačil zavolat. Současně nesnášel formuláře, porady a všechno, co podle něj zdržovalo od skutečné pomoci.
Danin zesnulý manžel Milan o něm říkal, že má dobré srdce a nebezpečně volné zacházení s pravidly.
Tehdy to znělo skoro jako pochvala.
Ráno Dana otevřela počítač a vytáhla složky ze dvou předchozích plesů. Nechtěla prověřovat deset let historie. Potřebovala jen zjistit, zda Karel udělal podobnou věc už dřív.
První nesrovnalost našla před třemi lety. Poukaz na palivové dřevo získala paní Růžičková, která tehdy zůstala sama v domě po smrti manžela. U jejího lístku byla ručně dopsaná poznámka „prodáno po uzávěrce“ a Karel následující den přinesl stokorunu, kterou údajně našel v kapse saka.
Druhý případ pocházel z plesu o rok později. Hlavní cenu, novou lednici, vyhrála Monika Veselá krátce poté, co od ní odešel manžel a ona zůstala se dvěma dětmi v obecním bytě. Číslo bylo vedeno jako prodané, ale chybělo u něj jméno člověka, který ho prodal.
Důkaz o manipulaci neměla. Jen dvě podivné shody a jeden letošní lístek, u kterého Karel svou vinu přiznal.
Když krátce po desáté zazvonil, přinesl padesátikorunu a položil ji na kuchyňský stůl. Dana minci odsunula a před něj položila obě starší tabulky.
„Byla paní Růžičková náhoda?“
Karel se na papíry podíval. „Ty ses celou noc hrabala v účtech?“
„Spala jsem tři hodiny.“
„To je na důchodkyni málo.“
„A Monika Veselá?“
Karel si sundal bundu a pověsil ji přes opěradlo. Chvíli mlčel, potom si bez vyzvání sedl.
„Bylo jich šest,“ řekl.
Dana na něj zůstala hledět.
„Ne vždycky hlavní cena. Někdy poukaz na potraviny nebo dřevo. Jednou materiál na opravu kuchyně.“
„Šestkrát jsi zmanipuloval losování.“
„Šestkrát jsme pomohli někomu, kdo by si jinak o pomoc neřekl.“
Dana vstala a srovnala papíry do hromádky, přestože už ležely rovně. „Existují sbírky. Obec má sociální komisi. Hasiči mohou vyhlásit pomoc.“
„Pavel by si ze sbírky nevzal ani korunu. Když jsme mu po smrti Ivany nabízeli peníze, skoro nás vyhodil z domu. Paní Růžičková odmítla příspěvek na dřevo, protože prý ještě není žebračka. Monika by raději měsíc prala dětem ve vaně, než aby před celou obcí vysvětlovala, proč nemá na lednici.“
„Tak jim pomáháš lží.“
„Dávám jim výhru. Lidé přijmou výhru jinak než milodar. Můžou se radovat, poděkovat a nikdo se na ně nedívá jako na chudáky.“
Dana to chápala. Právě proto byl celý rozhovor tak obtížný. Kdyby Karel ceny přiděloval příbuzným nebo si nechával část peněz, nebylo by o čem přemýšlet.
„A co lidé, kteří si lístky koupili?“ zeptala se. „Těm nemusíš nic vysvětlovat?“
„Kupují je hlavně proto, aby podpořili hasiče.“
„A také proto, že věří v losování.“
Karel si oblékl bundu. „Tak udělej, co musíš. Jsi účetní.“
„Bývalá účetní.“
„To je jako bývalý hasič. Člověk už neběhá k požáru, ale pořád hledá kouř.“
Ve dveřích se zastavil. „Jen než o tom rozhodnete, zajeď za Pavlem. Nemusíš mu říkat, že má cenu vrátit. Jen se ho zeptej, jestli věděl, co jsem udělal.“
Dana věděla, že Pavel za Karlovo jednání nemůže. Přesto se odpoledne vydala na konec vesnice.
Pavel bydlel v malém domě po rodičích. Na brance visela rezavá poštovní schránka a u plotu stály dvoje dětské sáňky. Otevřela jí jeho čtrnáctiletá dcera Aneta. Za ní byla v chodbě vidět hromada tašek s prádlem.
„Táta je v koupelně,“ řekla. „Zase opravuje pračku.“
Z domu se ozvala rána a tlumené zaklení. Za chvíli přišel Pavel s mokrými rukávy a šroubovákem v ruce. Když uviděl Danu, znejistěl.
„Jestli jdete kvůli poukazu, ještě jsem ho nepoužil.“
Dana vstoupila do chodby a podívala se na tašky. „Jak dlouho vozíte prádlo k sestře?“
„Asi měsíc.“
„Dva a půl,“ ozvala se Aneta.
Pavel se zamračil. „Běž se učit.“
„Je neděle.“
„Tak si ukliď pokoj.“
Dívka odešla, ale dveře nechala pootevřené.
Dana si všimla poukazu položeného na komodě. „Koupil jste si vůbec lístek do tomboly?“
Pavel odložil šroubovák. „Karel mi ho dal těsně před losováním. Řekl, že mu jeden zbyl a že ho zaplatil.“
„A když vyhrálo právě to číslo, nebylo vám to podezřelé?“
„Bylo.“
„Proč jste cenu přijal?“
Pavel sklopil oči. „Protože Karel řekl, že pokud ji nevezmu, bude se losovat znovu. A protože už nemám sílu tahat tašky přes půl okresu.“
Z pokoje se ozval Anetin hlas. „Já je tahám taky.“
Pavel dveře zavřel úplně.
„Jestli je s tím problém, vrátím to,“ řekl. „Nechtěl jsem nic ukrást.“
„Vy jste nic nevzal tajně.“
„Ale tušil jsem, že to nebylo v pořádku.“
Dana si vzpomněla na jeho výraz na pódiu. Nebyla v něm radost, ale stud člověka, který dostal něco, co nutně potřeboval, a přesto si nebyl jistý, zda mu to patří.
„Poukaz zatím nepoužívejte,“ řekla. „Promluví o tom výbor.“
„Karel to nemyslel špatně.“
„Já vím.“
„Kdyby se vyhlásila sbírka, nevzal bych si z ní ani korunu.“
„To také vím.“
V pondělí večer se sešel výbor hasičů. Dorazilo sedm lidí. Karel seděl na konci stolu s rukama založenýma na prsou. Dana popsala letošní manipulaci i dva starší podezřelé případy. Karel potom sám přiznal, že podobně ovlivnil šest tombol.
V místnosti bylo dlouho ticho.
„Někomu jsi vzal peníze?“ zeptal se velitel jednotky Radim.
„Ne.“
„Nechal sis nějakou cenu?“
„Ne.“
„Ale lidem jsi lhal.“
Karel přikývl. „Ano.“
Pokladní Jitka se zeptala, co bude s Pavlovým poukazem. Někteří členové chtěli cenu vrátit a znovu vylosovat. Jiní namítali, že Pavel za Karlův podvod nemůže a veřejné odebrání výhry by ho ponížilo.
„Musíme napravit losování, ale ne tím, že potrestáme Pavla,“ řekla Dana. „Ten si o nic neřekl.“
Radim navrhl, aby se členové výboru složili na pračku přímo pro Pavla a původní poukaz se vrátil do tomboly. Jitka však upozornila, že Pavel by dar pravděpodobně odmítl.
„Poukaz už přijal jako výhru,“ řekla. „Když ho zaplatíme ze soukromých peněz a vystavíme mu potvrzení, že nejde z výtěžku tomboly, možná si ho nechá.“
Radim zavolal majiteli prodejny, která cenu věnovala. Po krátkém vysvětlování se vrátil s nabídkou druhého poukazu za polovinu ceny. Část zaplatí členové výboru, největší podíl Karel. Druhý poukaz se veřejně vylosuje mezi všemi původně prodanými čísly.
„A letos o tom řekneme pravdu,“ dodal Radim. „Bez Pavlova jména. Uvedeme, že došlo k porušení pravidel při losování a že hlavní cena bude tažena znovu.“
Karel se podíval na stůl. „Souhlasím.“
„Tombolu už organizovat nebudeš,“ řekla Jitka.
„To jsem pochopil.“
Dana čekala, že se bude hádat. Karel však jen přikývl. Teprve tehdy jí došlo, že mu nejde o funkci. Bál se, že lidé, kterým pomáhal, zůstanou bez pomoci.
„Měli bychom založit malý sousedský fond,“ řekla. „Oddělený od hasičské pokladny. Lidé by mohli anonymně doporučit někoho, kdo potřebuje zaplatit konkrétní věc. O každém příspěvku by rozhodli tři lidé a všechno by bylo zapsané.“
Karel zvedl hlavu. „Takže před pomocí vyplníme šest formulářů a necháme člověka rok čekat.“
„Jeden formulář,“ odpověděla Dana. „A ty nebudeš v komisi.“
Jitka se pousmála. „To je první pravidlo, na kterém se shodneme všichni.“
Neprobírali podrobnosti další hodinu. Domluvili se jen, že Dana připraví jednoduchý návrh evidence, Jitka zjistí možnosti samostatného účtu a Radim se zeptá obce, zda může fond fungovat pod hasičským spolkem.
Nové losování proběhlo následující neděli před zbrojnicí. Číslo vytáhla osmiletá dcera jednoho z hasičů a poukaz získala paní Hlaváčková, která prohlásila, že konečně vymění troubu, jejíž dvířka drží zavřená násadou od smetáku.
Pavel na losování nepřišel. Karel mu jeho poukaz přivezl později společně s dokladem, že byl uhrazen ze soukromých příspěvků členů výboru. Pračku si Pavel objednal až o další týden později.
Sousedský fond začal fungovat na jaře. Nebyl velký. Prvním příjemcem se stala paní Růžičková, které nechali opravit okap. O pomoci se dozvěděla až ve chvíli, kdy před jejím domem zastavil klempíř. Nejprve se rozčilovala, ale nakonec mu uvařila kávu a poslala výboru krabici domácích sušenek.
Na první výroční schůzku fondu přišel Pavel s obálkou v ruce. Nová pračka mu fungovala, i když podle Anety při odstřeďování zněla jako traktor.
„Tohle je do fondu,“ řekl a položil obálku před Danu.
Uvnitř bylo několik bankovek.
„Poukaz nemusíte splácet,“ upozornila ho.
„Já ho nesplácím. Celou částku bych teď stejně neměl. Ale až budu moct, zase něco přinesu.“
„Nemusíte.“
Pavel zavrtěl hlavou. „Někdo mi pomohl. Teď chci, aby se příště nemuselo podvádět.“
Dana vytáhla příjmový doklad. Vyplnila částku, připsala datum a podala papír Jitce ke kontrole. Karel stál u dveří s krabicí věnečků a čekal, až ho někdo pustí ke kávě.
„Ty jsi člen komise?“ zeptala se Dana.
„Ne. Jen zásobování.“
„Věnečky jsou koupené?“
Karel vytáhl z kapsy účtenku a položil ji vedle Pavlovy obálky. „Dokonce jsem si ji nechal.“
Dana účtenku zkontrolovala. Částka souhlasila.
Potom krabici otevřela a jeden věneček si vzala.
