Článek
Společný večer má být chvíle, kdy od sebe dva lidé konečně nic nemusí. Lucie a Daniel si ho přesto postupně promění v něco, na co se oba připravují s rostoucí nervozitou. Každý zvlášť. A každý přesvědčený, že právě ten druhý ví, co od jejich čtvrtků očekávat.
V kalendáři mají zeleně označené směny, modře návštěvy a žlutě večer s prostým názvem „my“. Lucii ten zápis těší. Mezi zubařem a výměnou pneumatik je něco, co patří pouze jim. Daniel si při pohledu na něj někdy počítá, kolik času bude mít po návratu domů.
Samotná domluva přitom vzniká z docela obyčejné potřeby. Lucie pracuje na recepci sportovního centra, Daniel ve skladu. Když má ona volný večer, on často vstává před pátou. Když přijde odpočatý on, ona odchází na odpolední. Čtvrtky se v jejich rozpisech potkávají nejčastěji.
Vyhradí si je pro večeři a sex. Zpočátku je v tom i zábava: během dne si píšou, cestou domů koupí něco dobrého. Lucie přestává odhadovat, jestli může začít s doteky, nebo už Daniel napůl spí. On zase nemusí čekat, kdy skončí s prádlem a konečně si sedne vedle něj.
První týdny jim domluva přináší přesně to, co od ní chtějí. Prostor, který se jinak snadno zaplní něčím naléhavějším.
Jenže vyhradit si čas a předem vědět, jak ho oba prožijí, není totéž. Lucie si ten rozdíl dlouho nepřipouští. Ve čtvrtek přesune nákup na ráno, převlékne postel a někdy si vezme prádlo, které jinak leží vzadu v zásuvce. Nic z toho Daniel nevyžaduje. Ji samotnou přípravy těší.
Zároveň kvůli nim těžší nese každé zdržení. Když Daniel u večeře hledá v telefonu výsledek fotbalu, Lucie se dívá na jeho skloněnou hlavu a cítí, jak ji šev podprsenky tlačí do ramene. Kvůli čemu se vlastně celý den těšila?
Daniel o jejím ranním chystání neví. Vidí hotové jídlo a ženu, která se dnes méně směje. Odloží telefon a pospíší si s večeří. Lucii tím jen utvrdí v nepříjemném dojmu, že chce mít jejich večer rychle za sebou.
Čím víc se snaží odhadnout jeden druhého, tím méně se ptají. Lucie nechce vysvětlovat, že i čekání pro ni patří k příjemné části čtvrtka. Připadalo by jí ponižující říkat si ještě o pozornost. Daniel nechce otázkou na její náladu vzbudit dojem, že hledá důvod, proč dnes vynechat.
Odklady do téhle nejistoty přidají další očekávání. Jeden čtvrtek Daniela bolí hlava, o týden později Lucie zaskočí za nemocnou kolegyni. Náhradní sobota jim také nevyjde. Nakonec se shodnou, že počkají na další pravidelný večer.
Lucie souhlasí příliš rychle. Nechce si vést přehled toho, co se uskutečnilo a co jí Daniel údajně dluží. Přesto od příštího setkání čeká víc. Když on přijde rozmrzelý z práce, má pocit, že se jí před očima kazí něco, co už dlouho odkládala stranou pro ně oba.
Daniel mezitím začíná myslet na čtvrtek už ve středu. Má dost spánku? Neměl by jít dnes dřív do postele? Opravdu se těší, nebo jen kontroluje, jestli se těší dost? Čím pozorněji se sleduje, tím obtížněji se mu daří prostě přijít domů.
Ani jeden nechce být tím, kdo další večer pokazí.
Zlom přinese čtvrtek, kdy Lucie musí nečekaně změnit páteční nástup na dřívější hodinu. Přijde domů, v předsíni si sundá boty a ještě s kabelkou přes rameno Danielovi oznámí, že povečeří společně, ale pak chce brzy spát. Na sex dnes nemá náladu.
Danielovi povolí obličej. Usměje se a sáhne po ovladači. Je to krátký, nehlídaný okamžik. Lucie by ho možná jindy ani nezaznamenala. Teď ale čeká alespoň malé zklamání, třeba pokus obejmout ji. Místo toho vidí, jak se mu ulevilo.
U večeře nechá půlku porce na talíři. Daniel se zeptá, jestli jí není dobře. Odpoví, že je unavená. Nedokáže mu v tu chvíli vysvětlit, proč ji bolí jeho souhlas s něčím, co sama navrhla.
Nejhorší je pro ni zpětná nejistota. Kolikrát už se do jejich večera nutil? Které polibky chtěl a které jí dal, aby nebyla zklamaná? Vzpomínky, které měla ráda, najednou prohlíží jako člověk, který hledá přehlédnutou chybu.
V sobotu to při skládání prádla nevydrží. Řekne mu, že jeho úlevu viděla. Daniel začne vysvětlovat, že poslední dobou špatně spí, ale pak se zarazí. Únava je pravda. Jenže zdaleka ne celá.
Přizná, že se někdy bojí už cestou domů. Ne Lucie ani samotného sexu. Bojí se chvíle, kdy ona pozná, že se zatím necítí stejně jako ona. A tak začne s doteky dřív, než by sám chtěl, protože mu připadá snazší pokračovat než zklamat její očekávání.
„Já se těším, že mě budeš chtít,“ řekne Lucie.
Daniel uhladí rukáv trička. „A já se bojím, že to na mně nebude dost poznat.“
Ta odpověď ji hned neuklidní. Má chuť všechny žluté čtvrtky smazat. Daniel jí ale připomene večer s připálenými topinkami, kdy se spolu smějí a do ložnice přejdou ještě před zprávami. Ten si přál. Lucie to tehdy cítila také. Jen nemůže slíbit, že příště bude mít chuť zase ve stejnou hodinu.
Zrušit jejich čas nechce ani on. Pamatuje si měsíce, kdy se doma skoro nepotkávali. Po práci si oba našli něco, co ještě museli udělat, a pak už bylo pozdě. Nechce se vracet k čekání, až se společný večer nějak objeví sám.
Lucie si teprve teď uvědomuje, že pro Daniela existují i jiné možnosti než splnit domluvu, nebo se jí vyhnout. Může s ní chtít být, a přitom ten den nechtít sex. Rozumí té větě. Přijmout ji bez pocitu odmítnutí bude těžší.
Zápis „my“ nakonec nechají. Přestanou k němu ale automaticky počítat i sex. Lucie se zeptá, jestli si tedy nemá brát hezké prádlo. Daniel odpoví, že o tom rozhodovat nechce. Poprvé za celý rozhovor se trochu usměje i ona.
Příští čtvrtek objedná jídlo Daniel. Sušák stojí u okna a Lucie ho tentokrát neodnáší. Po večeři si pustí starou komedii. Když se mu opře o rameno, po chvíli ztuhne. Co když si ten pohyb zase každý vyloží jinak?
Řekne mu to. Daniel přizná, že právě přemýšlí, jestli ji smí pohladit po noze, aby tím něco neslíbil. Tolik opatrnosti je najednou trochu směšné. Lucie zůstane opřená a on jí nechá ruku na koleni. Film je místy nudí. Několikrát ho přestanou sledovat a povídají si.
Před usnutím Lucii přece jen napadne, zda po ní dnes toužil. Odpověď nezná. Vedle té otázky má ale také vzpomínku na večer, během kterého se jí Daniel nemusel vyhýbat ze strachu, co bude následovat po obyčejném doteku.
Další čtvrtek v kalendáři pořád svítí žlutě. Zatím nemá přesný průběh. Když Daniel ráno při odchodu připomene, že bude doma v šest, Lucie mu neslibuje náladu ani připravenou ložnici. Odpoví mu tím, co sama ví jistě: „Já taky.“
