Článek
„Jen potřebuju k měřáku,“ řekl.
Ukázala na vysokou kuchyňskou skříňku u okna.
„Je za ní.“
Muž se podíval na skříňku a potom na Janu.
„To se bude muset odsunout.“
Skříňka stála na stejném místě od roku 1987. Matka ji nechala vyrobit na míru, i když na ní nic na míru nebylo. Byla příliš hluboká, dvířka se nedala otevřít úplně a spodní zásuvka se zadrhávala o lino.
Když Jana kdysi navrhla, že ji přestěhují na druhou stranu kuchyně, matka řekla, že člověk nemusí pořád všechno měnit.
„Je těžká,“ řekla Jana.
„Je v ní něco?“
„Už ne.“
V horní zásuvce přitom zůstaly sáčky s gumičkami, náhradní knoflíky a návody ke spotřebičům, které v bytě dávno nebyly. Jana je při vyklízení viděla. Jen se jí nechtělo rozhodovat, zda patří do papíru, plastu, nebo někam jinam.
Muž se opřel do skříňky ramenem.
Nepohnula se.
„Není přidělaná?“
„Neměla by být.“
„To říká každej.“
Nakonec ji odsunuli společně. Jana tlačila ze strany, muž zepředu. Skříňka se nejdřív ani nehnula, potom náhle povolila a po mokré podlaze ujela téměř půl metru.
Za ní nebyl jen plynoměr.
Na zdi byly čárky.
Tužkou, propiskou, jednou červeným fixem. Některé krátké, jiné dlouhé. U každé bylo jméno, datum nebo věk.
Jana, 6 let.
Pavel, 9 let.
Jana, 124 cm.
Pavel, 141 cm.
U několika čárek byl otcovým písmem připsaný komentář.
Už skoro jako máma.
Za rok doženeš sestru.
Nehrbit se.
Jana se sklonila k nejnižší čárce. Byla sotva půl metru nad podlahou a vedle ní stálo Jana – 3 roky. Písmo patřilo matce. Ještě psala měkce a kulatě, než přešla k velkým tiskacím písmenům, aby je po ní ostatní dokázali přečíst.
„Můžu?“ zeptal se muž.
Stál před plynoměrem s telefonem v ruce.
„Ano.“
Jana ustoupila.
Muž nadiktoval čísla někomu do telefonu. Jana se dál dívala na zeď.
Pavel byl ve dvanácti vyšší než ona ve čtrnácti. Vždycky jí to připomínal. Stával zády ke zdi a vytahoval se na špičky, dokud ho otec neuhodil složenými novinami do temene.
U jedné čárky byl připsaný školní rok.
1989/90 – samé jedničky.
Nad ním:
1990/91 – zhoršení.
To slovo Jana poznala okamžitě. Otec ho používal pro známky, počasí, vztahy i zdravotní stav.
Zhoršení.
Nebylo důležité, zda člověk dostal dvojku z matematiky nebo mu našli nádor. Obojí se dalo označit stejně.
„Podepíšete mi to?“ zeptal se muž.
Jana podepsala odečet prstem na displeji. Podpis vypadal jako dvě vlnovky.
„Hotovo.“
Muž se podíval na odkrytou zeď.
„To jste vy?“
Ukázal na čárku s jejím jménem.
„Ano.“
„Tak to je památka.“
Řekl to způsobem, jakým lidé říkají něco, co má být milé a nemusí to být pravda.
„Nový majitel to přetře,“ odpověděla.
„To jo.“
Muž odešel.
Jana zůstala stát uprostřed kuchyně. Skříňka blokovala dveře a na podlaze po ní zůstala široká suchá stopa.
Byt už nebyl její. Kupní smlouvu podepsala minulý týden. Klíče měla předat ve čtyři odpoledne mladému páru, který chtěl z kuchyně udělat pracovnu a kuchyň přesunout do obýváku.
Makléř tomu říkal otevření prostoru.
Matka by řekla, že v obýváku se nevaří.
Jana vytáhla telefon a vyfotila zeď.
Na snímek se nevešla celá. Plynoměr překážel uprostřed a skříňka zakrývala spodní část.
Udělala další fotografii z boku. Čárky byly vidět, ale data nešla přečíst.
Fotila to kvůli Pavlovi. On si ty čárky určitě nebude pamatovat.
Klekla si a zachytila spodní část zdi.
Jana, 3 roky.
Pavel, 7 let.
Jana, 11 let – zlobí.
U poslední čárky se zastavila.
Nevěděla, co tehdy provedla. Mohla přijít pozdě ze školy. Mohla rozbít sklenici. Mohla se zamknout v koupelně, když otec křičel na Pavla.
Zlobí nebyla výška.
Někdo ji přesto napsal na zeď, kde se zaznamenával růst.
Jana čárku vyfotila zblízka. Ne kvůli sobě. Pavel možná bude vědět, co se tehdy stalo.
Zavolala mu.
„Našla jsem za skříňkou naše míry.“
„Jaký míry?“
„Jak nás rodiče měřili.“
„Aha.“
„Je jich tam hodně.“
„Tak je vyfoť.“
„Fotím. Hlavně pro tebe.“
Pavel chvíli mlčel.
„Pro mě proč?“
„Třeba bys je chtěl.“
„Nechtěl.“
Jana se podívala na čárku označenou červeným fixem.
Eliška, 5 let.
Byla to její dcera. Matka ji změřila v létě, kdy Jana s manželem odjeli na prodloužený víkend a nechali Elišku poprvé přes noc u babičky.
Eliška se vrátila s ostříhanou ofinou a tvrdila, že si ji ustřihla sama.
Matka tvrdila totéž.
Pod čárkou bylo datum. O tři měsíce později dostala matka mrtvici.
„Je tam i Eliška,“ řekla Jana.
„Tak to pošli jí.“
„Pošlu.“
„Mně to neposílej.“
„Třeba později.“
„Ani později.“
Pavel se zeptal, jestli našli plynoměr.
„Ano.“
„Tak dobrý.“
Zavěsil.
Jana vyfotila červenou čárku. Tu samozřejmě fotila pro Elišku. Dcera ji skoro každý týden žádala o staré fotografie z dětství, i když většinou jen odpověděla srdíčkem a dál se k nim nevracela.
Ve tři čtyřicet pět zavolal makléř.
„Jsme už dole.“
„Měli jste přijít ve čtyři.“
„Kupující dorazili dřív.“
„Ještě vytírám.“
Podívala se na podlahu. Voda už dávno uschla.
„Dáme si dole kávu,“ řekl. „Máte čas.“
Patnáct minut.
Jana otevřela horní zásuvku skříňky. Vyndala sáčky s gumičkami a knoflíky. Návody ke starému sporáku, mixéru a mikrovlnce hodila do papírové tašky.
Potom se pokusila skříňku vrátit zpátky.
Sama s ní téměř nepohnula.
Zapřela se nohama o podlahu a zatlačila ramenem. Skříňka se posunula o několik centimetrů a zarazila se o přechodovou lištu.
Na zdi zůstala odkrytá většina čárek.
Zazvonil domovní telefon.
Jana ho nechala zvonit.
Otevřela galerii. Měla dvacet šest fotografií. Na jedné chyběla spodní část, na druhé horní. Na nejostřejším snímku byl detail s jejím jménem a poznámkou zhoršení. Nad ní Pavlova čára, pod ní část Eliščiny.
Zkusila ještě jednu fotografii celé zdi.
Telefon nedokázal zaostřit. Plynoměr byl ostrý, čárky rozmazané.
Zvonek zazvonil podruhé.
„Už jdu,“ řekla do sluchátka.
Do kuchyně vešel makléř s kupujícími. Žena měla béžový kabát a držela desky se smlouvou. Muž se zastavil uprostřed dveří.
„Co se stalo se skříňkou?“
„Musela se odsunout kvůli odečtu.“
Žena se podívala na zeď.
„To je hezké.“
Jana čekala, že se zeptá, kdo je Jana nebo kdo je Eliška.
Místo toho ukázala na plynoměr.
„Ten se bude rušit, že?“
Makléř přikývl.
„Plyn tu vůbec nepotřebujete.“
„A tu skříňku si odvezete?“ zeptal se muž.
„Ne.“
„My ji nechceme.“
„Můžete ji vyhodit.“
Muž zkusil otevřít spodní zásuvku. Zadrhla se o lino.
„Stejně bychom ji museli rozřezat.“
Jana přikývla.
Žena přejela prstem po jedné čárce.
„Zeď se bude štukovat.“
„Ano.“
„Tyhle tužky někdy prolezou i přes barvu.“
Makléř řekl, že se použije penetrace.
Jana nevěděla, co přesně penetrace dělá. Představila si, jak tužka po několika měsících prosákne novou omítkou a znovu se objeví jméno někoho, koho noví majitelé neznají.
„Můžeme předat klíče?“ zeptal se makléř.
Jana sáhla do kabelky.
Na kroužku byly čtyři. Od domu, od bytu, od sklepa a od schránky. Položila je ženě do dlaně.
Makléř začal číst předávací protokol. Stavy vody, elektřiny a plynu. U každého čísla se zeptal, zda souhlasí.
Jana souhlasila.
Když skončili, odešli všichni na chodbu. Žena zamkla dveře svým novým klíčem.
Jana si uvědomila, že telefon nechala v kuchyni.
„Zapomněla jsem si tam mobil.“
Žena byt znovu odemkla.
Telefon ležel na parapetu.
Skříňka zůstala napůl odsunutá a čárky byly pořád vidět.
Jana udělala poslední fotografii.
Tentokrát stála až ve dveřích. Na snímku byla celá kuchyň, skříňka uprostřed místnosti, plynoměr, holá zeď i kus chodby.
Čárky nebylo možné přečíst.
Bylo vidět jen, že tam nějaké jsou.
„Máte to?“ zavolala žena.
„Ano.“
Jana si telefon schovala do kapsy.
Dole před domem se makléř zeptal, zda je v pořádku.
„Samozřejmě.“
„Je to vždycky zvláštní, když člověk prodává byt po rodičích.“
„Byly to jen čmáranice.“
Makléř přikývl, jako by mu tím Jana něco vysvětlila.
Večer poslala Elišce fotografii červené čárky.
Tohle jsi ty u babičky.
Eliška odpověděla po několika minutách.
To jsem byla tak malá?
Jana si snímek přiblížila. Vedle čárky bylo matčiným písmem napsáno datum a pod ním jediné slovo.
Sama.
Možná tím matka myslela, že Eliška stála při měření sama bez bot. Možná že poprvé zůstala sama u babičky. Mohlo to být jen upozornění, že jí nikdo nepřidržoval pravítko nad hlavou.
Jana dceři napsala:
Bylo ti pět.
Eliška poslala srdíčko.
Jana otevřela poslední fotografii celé kuchyně. Říkala si, že ji pořídila proto, aby Eliška věděla, kde její čárka byla. Jednou by se na to mohla zeptat.
Zvětšovala snímek, dokud se obraz nerozpadl na čtverečky.
Čárky zmizely jako první.
