Článek
V tom bytě jsem bydlela od doby, kdy dcera odešla na vysokou školu. Dva pokoje, malá kuchyň a tramvaj skoro před domem. Majitel pan Černý nechával opravy na řemeslnících, platby chodily včas a většinou jsme si napsali jen jednou za rok kvůli vyúčtování.
Když mi oznámil, že chce byt prodat, nepotěšilo mě to. Zároveň už jsem měla možnost přestěhovat se do menšího bytu blíž k dceři. Domluvili jsme se, že za dva měsíce skončím, a já začala balit věci, které jsem denně nepotřebovala.
Pan Černý bydlel na druhém konci kraje. Požádal mě, jestli bych nezvládla ukázat byt dvěma zájemcům, které přivede jeho makléř. Nemusel by kvůli každému jezdit. Řekla jsem, že pokud najdeme vhodný čas, nevidím problém.
První dvě návštěvy mi připadaly úplně normální
Makléř se jmenoval David a první schůzky domluvil na středu, jednu na půl šesté a druhou na šestou. Bylo to po mé práci, takže jsem uklidila stůl, odnesla prádlo ze sušáku a krabice s knihami zasunula vedle skříně.
Pracovala jsem z domova pro menší velkoobchod. Vyřizovala jsem objednávky a mluvila se zákazníky. Nemusela jsem nikam dojíždět, ale od osmi do čtyř jsem potřebovala být u počítače stejně jako dřív v kanceláři.
David si přinesl staré fotografie, které dostal od majitele z někdejší nabídky pronájmu. Řekla jsem mu, že komora na nich vypadá větší, protože tam tehdy nebyla police. Poděkoval a požádal mě, abych to vysvětlila i zájemcům.
První pár zajímalo, kolik platím za topení a jestli je slyšet výtah. Druhá paní se ptala na sousedy a odpolední světlo v ložnici. David řešil cenu a další věci, kterým jsem nerozuměla, já popisovala běžný život v bytě.
Když odcházel, pochválil mě, že to se mnou jde výborně. Lidé podle něj radši slyší zkušenost někoho, kdo tam skutečně bydlí. Potěšilo mě to. Po letech slušného jednání s majitelem jsem měla dobrý pocit, že mu na závěr také trochu pomůžu.
Další termíny už přicházely jako hotová věc
V pátek mi David napsal, že má v pondělí dvě další prohlídky, jednu v deset a druhou v jedenáct. Odpověděla jsem, že dopoledne pracuji. Nabídla jsem úterý po půl páté, kdy budu mít hotovo a ještě nebudu odvážet věci do nového bytu.
Zavolal mi. Jeden zájemce prý přijíždí zdaleka a druhý má odpolední směnu. Já bych je jen pustila dovnitř, on všechno obstará. Nakonec jsem souhlasila s tím, že se nebudu účastnit a zůstanu u pracovního stolu.
První návštěva dorazila o dvacet minut později. David se mě přišel zeptat na sklep a potom na rozměry pračky. Druhý muž chtěl vidět zásuvku za mým stolem. Odsunula jsem židli, přerušila telefonát a přidržela mu lampu, aby tam lépe viděl.
Pak jsem se vrátila k objednávce, u které jsem si už nepamatovala, co přesně mi zákaznice před chvílí změnila. Musela jsem jí zavolat znovu. David mezitím odcházel a přes rameno mi děkoval za skvělou spolupráci.
Večer poslal další dva termíny na středu.
Tentokrát jsem napsala, že takhle pokračovat nemůžeme. Potřebuji se stěhovat a během pracovní doby být k dispozici lidem, kteří mě platí. Odpověděl, že rozumí a bude se snažit návštěvy spojovat, aby mě zatěžovaly co nejméně.
Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že jsem mu psala o omezení prohlídek, zatímco on odpověděl jen na jejich rozložení během dne.
Středeční návštěvy jsem výslovně odmítla a žádný náhradní termín nepotvrdila.
U dveří stála rodina, kterou jsem nečekala
Ve čtvrtek jsme měli od deseti videohovor s odběratelem, který chtěl změnit způsob objednávání. Měla jsem připravené podklady a kolega počítal s tím, že vysvětlím, jak dosud fungovaly jejich pravidelné závozy. Telefon jsem nechala ležet displejem dolů.
Krátce po začátku někdo zazvonil. Nejdřív jsem to nechala být. Když se zvonek ozval podruhé, omluvila jsem se, vypnula mikrofon a šla otevřít. Na chodbě stáli manželé s asi desetiletým klukem. Muž se usmál a řekl, že jdou na prohlídku.
Zeptala jsem se, kde je makléř. Prý má zpoždění na jiné schůzce, ale včera jim potvrdil, že je provedu já. Paní si začala rozepínat boty. Požádala jsem ji, ať se zatím nezouvá, protože o žádné návštěvě nevím a právě pracuji.
Oba znejistěli. Muž mi ukázal zprávu. Stálo v ní číslo bytu, moje příjmení a ujištění, že jsem doma a všechno jim ráda ukážu. David se podle ní připojí, pokud stihne předchozí jednání.
Byli objednaní přímo ke mně.
Bylo mi trapně kvůli nim. Paní si vzala volno a chlapce vyzvedli dřív ze školy. Řekla jsem jim, že mě to mrzí, ale prohlídku teď udělat nemohu. Z pokoje za mnou bylo slyšet kolegův hlas, který se ptal, jestli už jsem zpátky.
Muž Davidovi zavolal. Chvíli poslouchal, pak mi podával telefon s tím, že se mnou chce mluvit. Odmítla jsem ho převzít. Poprosila jsem rodinu, aby další postup vyřešila s ním. Paní se ještě zeptala, jestli by se nemohli alespoň rychle podívat.
Zopakovala jsem, že teď opravdu nemohu, a zavřela dveře.
K počítači jsem se vrátila rozklepaná, skoro jako bych tu návštěvu pozvala sama a potom na ni zapomněla. Kolega převzal moji část. Po hovoru mi řekl, že to zvládli, ale příště potřebuje vědět předem, když nebudu moct být u celého jednání.
Majitel věděl jen o ochotné nájemnici
David mi pak volal třikrát. Když jsem mu po poledni zavolala zpátky, začal tím, že rodina má o byt vážný zájem a takové jednání ji může odradit. Připomněla jsem mu, že jsem žádný čtvrteční termín nepotvrdila a nikdy neslíbila prohlídky bez něj.
Podle něj vzniklo nedorozumění. Když jsem doma, předpokládal, že deset minut najdu. Řekla jsem mu, že těch deset minut chybělo mému zaměstnavateli. Namítl, že při návštěvě nemusím nic zvláštního dělat. Stačí otevřít a odpovědět na pár otázek.
Zavolala jsem panu Černému a požádala ho o schůzku. Přijel v sobotu. Nejdřív se ptal, co se ve čtvrtek stalo. David mu totiž řekl, že jsem odmítla předem domluvené zájemce.
Ukázala jsem mu zprávy a v kalendáři všechna data. Zarazilo ho, kolik návštěv už proběhlo. Věděl o první středě a potom jen slyšel, že je se mnou výborná spolupráce. Předpokládal, že David všechno domlouvá a sám zájemce vodí.
„Já myslel, že jen otevřete,“ řekl.
Vysvětlila jsem mu, že otvírám, uklízím, odpovídám, hledám vyúčtování a odsouvám práci. Připustila jsem, že jsem měla po prvních dvou návštěvách říct jasněji, kolik dalších zvládnu. Čtvrteční rodinu jsem ale nepozvala ani nečekala.
Pan Černý chvíli pročítal telefon. Potom řekl, že další prohlídky zajistí osobně. Vybrali jsme dvě odpoledne, kdy budu vozit věci do nového bytu. Davidovi zavolal ještě ode mě. Slyšela jsem jen jeho stranu hovoru, ale o mé práci z domova už se v ní nemluvilo.
Krabice překážely i při domluvených návštěvách
První z těch odpolední připadlo na pondělí. Večer mi majitel poslal fotografii, kterou při prohlídce pořídil. Byl na ní stoh krabic a rozebraná knihovna. Ptal se, jestli by to do další návštěvy nemohlo zmizet, protože lidé přes věci nevidí velikost pokoje.
Seděla jsem zrovna v novém bytě na podlaze a skládala polici. Začala jsem přemýšlet, kam bych krabice přestěhovala. Do ložnice by se vešly, ale pak bych se nedostala ke skříni, kterou jsem potřebovala o víkendu vyprázdnit.
Nakonec jsem mu zavolala a zeptala se, jestli očekává, že se kvůli každé návštěvě zase částečně vybalím. Odpověděl, že určitě ne, jen by byt měl působit trochu lépe. Uznala jsem, že prázdný pokoj by se prodával snadněji. Prázdný ho ale dostane až při předání.
Nebylo to příjemné. Pan Černý mi připomněl, že mi během osmi let vycházel vstříc. Jednou mi nechal vyměnit sporák ještě před svou dovolenou a neřešil, když jsem nájem poslala o dva dny později. Poděkovala jsem mu za to. Krabice jsem přesto nechala, kde byly.
Před druhou prohlídkou jsem umyla nádobí a uvolnila průchod. Nábytek ani věci jsem už nepřesouvala. Když jsem se večer vrátila, na stole ležel leták makléřské kanceláře. Odnesla jsem ho k papírům na vyhození a pokračovala v balení hrnků.
Do stěhování zbývalo ještě několik týdnů. Další zájemce majitel objednal až na dobu po mém odchodu. V bytě postupně ubývaly věci a já přestala při každém balení přemýšlet, jak bude pokoj vypadat pro někoho cizího.
Při předávání klíčů se ještě mluvilo o prodeji
Poslední sobotu mi dcera pomohla odvézt zbytek věcí. Vysála jsem, vytřela a v neděli jsme s panem Černým prošli prázdné pokoje. Zapsali jsme stavy měřidel. Žádné poškození nenašel a u dveří řekl, že se mi tu snad bydlelo dobře. Odpověděla jsem, že ano.
Byt zatím kupce neměl. Rodina ze čtvrtka už se neozvala. Majitel to zmínil, když ukládal klíče do kapsy, a já zase na chvíli cítila potřebu se omluvit. Nakonec jsem jen řekla, že je škoda, jak jim David cestu naplánoval.
O několik týdnů později jsem na inzerát narazila znovu. Byly v něm nové fotografie prázdných místností a text o možnosti okamžitého nastěhování. Obývák vypadal větší než za mě. Knihovna, pracovní stůl i krabice už byly pryč, přesně jak si majitel přál.
Napsal mi pak, jestli nevím, kde zůstala police z komory. Odpověděla jsem, že je opřená ve sklepě za dveřmi. Poděkoval a další zpráva už nepřišla.
Dodnes si myslím, že ty první dvě prohlídky byly docela obyčejná drobná laskavost. Jen se k nim postupně přidalo tolik dalších samozřejmostí, že jsem při balení vlastního bytu začala mít pocit, jako bych zanedbávala ještě jednu práci.
Tu jsem přitom vzala na dvě středeční půlhodiny.
