Článek
„Paní Váchová, můžu na chvilku?“
Domovník stál mezi dveřmi výtahu s výrazem člověka, který by nejraději vůbec nikam nechodil.
Alena držela v jedné ruce tašku s nákupem a ve druhé klíče.
„Jestli jde zase o kočárky v přízemí, nejsou moje.“
„Ne. Jde o piano.“
Alena přestala hledat správný klíč.
„O moje piano?“
Domovník přikývl.
„Přišla stížnost. Že večer hrajete.“
„Hraju půl hodiny.“
„Já vím.“
„A nejpozději do devíti.“
„Já vím.“
„Tak v čem je problém?“
Domovník pokrčil rameny.
„Někomu to vadí.“
Tohle byla věta, proti které se špatně argumentovalo.
Alena odemkla byt a položila nákup na kuchyňskou linku. Z obýváku na ni hledělo staré hnědé piano Petrof, které zabíralo skoro celou stěnu mezi knihovnou a balkonovými dveřmi.
Ještě před půl rokem na něj prakticky nesahala.
Stálo tam dvacet dva let.
Občas na něj položila vánoční přání. Jindy účtenky, které nechtěla ztratit. Jednou na něm skoro měsíc ležela krabice s novou rychlovarnou konvicí.
Pak v lednu při úklidu otevřela víko.
Stiskla první klávesu.
Potom druhou.
A nakonec se posadila.
Její prsty si pamatovaly víc, než čekala.
Jako dítě hrávala každý den. Ve dvaceti přestala. Ne proto, že by hudbu přestala mít ráda. Prostě přišla práce, stěhování, další práce a běžné věci, které člověku nenápadně sežerou celé roky.
Teď jí bylo osmačtyřicet a půlhodina u piana se stala nejlepší částí dne.
V sedm večer se posadila jako obvykle.
Pak si vzpomněla na domovníka.
Zaklapla víko.
Vydržela to tři minuty.
Potom piano znovu otevřela.
„Půl hodiny,“ řekla sama sobě. „A končím.“
Hrála tišeji než jindy.
Když skončila, bylo sedm třicet osm.
Druhý den našla ve schránce složený papír.
Prosím respektujte ostatní obyvatele domu. Hra na hudební nástroj je ve večerních hodinách velmi rušivá.
Bez podpisu.
Alena papír přečetla dvakrát.
Pak ho zmačkala.
Ve výtahu potkala paní Šťastnou z pátého patra.
„Nevadí vám moje piano?“ zeptala se bez pozdravu.
Paní Šťastná zamrkala.
„Jaké piano?“
„To moje.“
„Vy máte piano?“
Takže páté patro mohla vyškrtnout.
Večer hrála jen dvacet minut.
Následující den čekal ve schránce další papír.
Tentokrát se rozzlobila.
Ne na to, že někomu vadí hluk. To chápala. Vadilo jí, že dotyčný neumí zazvonit a normálně říct: Dobrý den, můžeme se nějak domluvit?
Místo toho jí posílal vzkazy.
O tři dny později přišel domovník znovu.
„Je mi to trapné.“
„Mně už taky.“
„Šlo by to třeba dřív?“
Alena se opřela o dveře.
„Chodím z práce v půl šesté.“
„Tak třeba kolem šesti.“
„Vařím.“
Domovník vypadal, že začíná litovat chvíle, kdy přijal funkci předsedy společenství vlastníků.
„Zkuste něco vymyslet.“
Alena vymyslela.
Přestala hrát.
První večer místo toho sledovala zprávy.
Druhý večer uklidila koupelnu.
Třetí vyžehlila povlečení, které normálně skládala rovnou ze sušáku.
Čtvrtý večer otevřela internetový bazar.
Petrof, starší, zachovalý, pravidelně laděný. Nutný vlastní odvoz.
Chvíli hleděla na tlačítko Zveřejnit.
Nakonec inzerát uložila jako rozepsaný.
V pátek odpoledne zazvonil telefon.
„Dobrý den, volám kvůli pianu.“
Alena se narovnala.
Zapomněla, že večer předtím inzerát nakonec skutečně zveřejnila.
„Ano.“
„Je pořád aktuální?“
Podívala se do obýváku.
„Ano.“
„Mohli bychom se přijít podívat v neděli?“
„Samozřejmě.“
Když zavěsila, necítila úlevu, kterou očekávala.
V sobotu přišla z nákupu krátce po šesté.
Na schodišti mezi šestým a sedmým patrem někdo seděl.
Hubený kluk v šedé mikině měl batoh položený vedle sebe a sluchátka omotaná kolem mobilu.
Alena ho znala od vidění.
Bydlel pod ní.
„Ahoj.“
Kluk rychle vstal.
„Dobrý den.“
„Čekáš na někoho?“
„Ne.“
„Zabouchl sis dveře?“
„Ne.“
Alena se podívala na dveře jeho bytu a potom na něj.
„Tak proč sedíš na schodech?“
Kluk zrudl.
„Jen tak.“
Alena pokrčila rameny a pokračovala nahoru.
U svého bytu zasunula klíč do zámku.
„Vy dneska nebudete hrát?“ ozvalo se za ní.
Otočila se.
Kluk stále stál o patro níž.
„Cože?“
„Na piano.“
Alena pomalu sešla několik schodů.
„Ty mě slyšíš?“
Přikývl.
„Hodně?“
„Docela.“
Tak přece.
„Tak to se omlouvám.“
Kluk vypadal překvapeně.
„Za co?“
„Že tě ruším.“
„Mě nerušíte.“
Alena na něj chvíli hleděla.
„Jak se jmenuješ?“
„Matěj.“
„Já jsem Alena.“
„Já vím.“
„To mě těší.“
Matěj se pousmál.
„Vy jste ta paní s pianem.“
„Aha. Takže slavná.“
Znovu zrudl.
Alena ukázala ke schodům.
„Ty mě sem chodíš poslouchat?“
Tentokrát odpověď trvala déle.
„Někdy.“
„Jak často je někdy?“
Matěj sklopil oči.
„Skoro vždycky.“
Alena se posadila na schod.
„Proč?“
Matěj pokrčil rameny.
„Líbí se mi to.“
Tak jednoduchou odpověď nečekala.
„Hraješ na něco?“
Zavrtěl hlavou.
„Chtěl bych.“
„Na piano?“
Přikývl.
„Tak proč nehraješ?“
Matěj si přehodil batoh na druhé rameno.
„Nemáme ho.“
Alena se usmála.
„Většina lidí nemá doma piano.“
„Táta říká, že by nám akorát překáželo.“
Dveře o patro níž se otevřely.
„Matěji?“
Na chodbu vyšel vysoký muž v tričku a teplácích.
Když uviděl Alenu, zarazil se.
„Dobrý den.“
„Dobrý večer.“
„Matěji, pojď domů.“
Kluk popadl batoh.
Alena vstala.
„Vy jste pan Novotný?“
Muž přikývl.
„Petr Novotný.“
Aleně to došlo.
„Vy si stěžujete na moje piano.“
Matěj se zastavil.
Petr Novotný sevřel rty.
„Ano.“
„Tati…“
„Domů, Matěji.“
Kluk zmizel za dveřmi.
Alena čekala.
„Proč jste prostě nezazvonil?“ zeptala se.
Petr si promnul oči.
„Protože jsem nechtěl dělat scénu.“
„Místo toho jste poslal tři anonymní stížnosti.“
„První nebyla anonymní. Napsal jsem správci svoje jméno.“
„Ke mně se nedostalo.“
„Tak to nevím.“
Chvíli stáli proti sobě.
„Vstávám ve tři čtvrtě na čtyři,“ řekl Petr.
Alenin vztek trochu povolil.
„Proč?“
„Jezdím s rozvozem pečiva. Ve čtyři třicet nakládáme.“
Podíval se nahoru směrem k jejímu bytu.
„Když začnete hrát v osm, slyším skoro všechno. Starý panelák.“
„Poslední týden jsem hrála už kolem sedmé.“
„Já vím.“
„A stejně jste si stěžoval.“
„Ta poslední stížnost nebyla ode mě.“
Teď byla řada na Aleně, aby mlčela.
„A od koho?“
Petr pokrčil rameny.
„Nevím.“
Z jeho bytu se ozval Matěj.
„Od paní Dvořákové!“
Petr zavřel oči.
„Matěji.“
„Říkala to ve výtahu!“
Alena se musela pousmát.
Paní Dvořáková z osmého patra pouštěla každou neděli dopoledne televizi tak nahlas, že Alena znala výsledky pořadu Sama doma, aniž by ho sledovala.
„Dobře,“ řekla. „Tak máme alespoň polovinu záhady vyřešenou.“
Petr se poprvé usmál také.
„Já proti vám nic nemám.“
„Jen proti Chopinovi.“
„Proti němu obzvlášť.“
Alena se zasmála.
Pak si vzpomněla na neděli.
„Stejně už to nebude problém.“
„Proč?“
„Piano prodávám.“
Petr vypadal překvapeně.
Za dveřmi něco bouchlo.
O vteřinu později se znovu otevřely.
„Vy ho prodáváte?“
Matěj stál v předsíni.
„Matěji!“
„Kvůli nám?“
Alena nevěděla, co odpovědět.
„Nejen kvůli vám.“
Nebyla to úplně pravda.
Matěj se podíval na otce.
„Říkal jsi, že jí to nevadí.“
Petr znejistěl.
„Říkal jsem, že se nějak domluvíme.“
„Ale ona přestala hrát.“
„Matěji, běž dovnitř.“
Tentokrát poslechl.
Petr chvíli hleděl na zavřené dveře.
„On vás vážně poslouchá,“ řekl tiše.
„Všimla jsem si.“
„Já myslel, že sedí na schodech kvůli telefonu.“
„Bez sluchátek.“
Petr si povzdechl.
„Výborně. Rodič roku.“
Alena se usmála.
„To jsem neřekla.“
V neděli v jedenáct zazvonili zájemci o piano.
Manželský pár z Mělníka přijel s dvanáctiletou dcerou.
Dívka si sedla, zahrála dvě stupnice a kousek nějaké skladby, kterou Alena neznala.
Hrála krásně.
„Bereme ho,“ řekl otec.
Alena položila dlaň na dřevěné víko.
„Můžu vám zavolat večer?“
Muž se zatvářil překvapeně.
„Samozřejmě.“
Když odešli, Alena si sedla k pianu.
Jen na chvíli.
Zahrála první čtyři takty skladby, kterou kdysi uměla zpaměti.
Pak další čtyři.
Ozvalo se zazvonění.
Za dveřmi stál Petr.
Vedle něj Matěj.
„Ruším?“ zeptal se Petr.
Alena se podívala na hodiny.
Bylo dvanáct deset.
„Tentokrát máte trochu slabý případ.“
Petr se pousmál.
„Přišli jsme s návrhem.“
Matěj ho okamžitě přerušil.
„Já bych se mohl učit u vás.“
„Matěji.“
„Vždyť jsi říkal, že se mám zeptat.“
„Říkal jsem, že se zeptáme.“
Alena se opřela o dveře.
„Ty neumíš vůbec nic?“
„Umím, kde je cé.“
„To je slušný začátek.“
Matěj se rozzářil.
Petr ale zvedl ruku.
„Samozřejmě bych vám platil.“
„Já nejsem učitelka.“
„Tak za čas.“
Alena chvíli přemýšlela.
„Ve středu chodím z práce dřív.“
Matěj přestal skoro dýchat.
„V pět?“
„V pět.“
„Každou středu?“
„Nejdřív jednu.“
Petr přikývl.
„Jednu.“
Alena se podívala na Matěje.
„A jestli tě to po deseti minutách přestane bavit, nebudeš dělat, že jsi celou dobu snil o kariéře koncertního pianisty.“
„Nebude.“
„Ptala jsem se jeho.“
„Nebude,“ zopakoval Matěj.
Ve středu přišel o čtyři minuty dřív.
Za dva týdny už dokázal zahrát jednoduchou melodii pravou rukou.
Za měsíc oběma.
Piano zůstalo v obýváku.
Alena stáhla inzerát a pořídila pod zadní nohy silné tlumicí podložky. S Petrem se dohodli, že sama bude hrát nejpozději do půl osmé a ve dnech, kdy má ranní směnu, jí pošle zprávu.
Ukázalo se, že domluvit se je mnohem jednodušší než posílat papírky.
Jednou ve středu doprovodila Matěje ke dveřím.
„Příště levou ruku procvičit desetkrát.“
„Pětkrát.“
„Deset.“
„Sedm.“
„Devět.“
Matěj natáhl ruku.
„Platí.“
Když odešel, Alena se vrátila do obýváku.
Na pianu ležel malý přeložený papír.
Na chvíli se lekla.
Další stížnost.
Otevřela ho.
Paní Váchová, dnes to bylo slyšet až k nám.
Pod tím následovalo:
Konečně to začíná připomínat písničku.
A podpis:
Dvořáková, 8. patro.
Alena se rozesmála.
Posadila se k pianu a podívala se na hodiny.
Bylo šest třicet osm.
Položila prsty na klávesy.
O patro níž se otevřely dveře na chodbu.
„Matěji!“ ozval se Petrův hlas.
„Já nic!“
Alena zahrála první tón.
A tentokrát už přesně věděla, že neposlouchá jen ona.
