Článek
Sem chlap. Oheň a maso jsou pro mě základní elementy, které mě spojují s mými předky. Bydlíme v domě se zahradou. Platím hypotéku, platím daně z nemovitosti. Proč to dělám? Abych měl svobodu. Abych nemusel řešit domovní řád paneláku. Grilování k létu patří. Ano, když se roztápí uhlí, chvíli to čoudí. To je fyzika. Není to úmyslný chemický útok, je to příprava jídla. Za dob našich tátů, když soused ucítil gril, vzal pivo a přišel „zkontrolovat“, jestli se to nepřipaluje. Dnes? Dnes lidé volají městskou policii, protože je kouř „obtěžuje v jejich komfortní zóně“. Máme souseda. Pan „Dokonalý trávník“. Ten typ, co měří hlukoměrem štěkot psa. Věděl jsem, že to přijde.
Kouřilo to asi pět minut. Opravdu jen při roztopení. Najednou se u plotu zjevil on. Ruce v bok, výraz inspektora životního prostředí. „Pane sousede! To nemyslíte vážně, ne? My tam máme pověšené bílé prádlo! To si nemůžete koupit plynový gril? Tohle nás obtěžuje!“ spustil na mě arogantním tónem.
Moje žena, která stála vedle s mísou salátu, zbledla. Už se nadechovala k omluvě. Už chtěla říct: „Promiňte, my to hned uhasíme.“Ale já jsem ji předběhl. Odložil jsem kleště. Podíval jsem se mu do očí a klidným, ale pevným hlasem jsem pronesl: „Pane Nováku, až vy přestanete v sobotu v sedm ráno sekat tu vaši trávu motorovou sekačkou a budit mi děti, já si koupím plynový gril. Do té doby je to jedna jedna. Hezkou neděli.“
Soused otevřel pusu. Pak ji zavřel. Došly mu argumenty. Reciprocita je sviňa. Otočil se na patě a zmizel ve svém domě. Byl to čistý zásah. Logický, spravedlivý. Cítil jsem se jako král své zahrady.
Otočil jsem se na ženu a čekal plácnutí nebo aspoň uznanlivý úsměv. Místo toho na mě koukala, jako bych právě zabil štěňátko. "To jsi nemohl říct jinak? Proboha, vždyť s nimi musíme žít! Teď nás budou pomlouvat po celé ulici!"Vysvětloval jsem jí, že si musíme nastavit hranice. Že když ustoupíme teď, příště nám bude zakazovat i mluvit nahlas na terase. Marně. Byla v panice. V panice z toho, že „nejsme zadobře“. Udělala něco, co mě ranilo víc než sousedovy kecy. Nakrájela bábovku, dala ji na talíř a šla k sousedům zazvonit, aby se omluvila za mé „nevhodné chování“.Sledoval jsem ji z okna. Viděl jsem, jak se tam klaní, jak se usmívá tím svým omluvným úsměvem. Maso mi zhořklo v puse.
Tohle není o grilu. A není to o prádle. Tohle je o loajalitě. Když se má žena jde omluvit cizímu chlapovi za to, že jsem bránil naši rodinu a naše práva, vráží mi tím dýku do zad. Dělá ze mě před sousedem nesvéprávného blbce, kterého musí „žehlit“. Mrzí mě, že pro ni je důležitější „co si myslí lidi“, než to, jak se cítím já ve vlastním domě.
Její potřeba sociálního smíru je patologická. Je to strach. Strach z konfliktu, strach z odmítnutí. Já ale vím, že sousedské vztahy založené na tom, že jeden drží hubu a krok, nejsou vztahy. To je poddanství. Můj jazyk lásky je ochrana teritoria a klidu rodiny. Její jazyk lásky je sociální konformita a „vypadat hezky navenek“.
