Článek
Marta, má tchyně, bývala generál. Byla to žena, která měla život narýsovaný podle pravítka a totéž vyžadovala od ostatních. Její domácnost připomínala sterilní laboratoř, zatímco ta naše s dvěma malými dětmi vypadala spíše jako bitevní pole. Kdykoliv k nám přišla, cítila jsem se znovu jako nešikovná školačka. Nikdy nezvýšila hlas. Stačilo, aby zvedla obočí nad připálenou bábovkou, a já se zmenšila o deset centimetrů. Byla symbolem dokonalosti, které jsem nikdy nemohla dosáhnout. A upřímně? Neměla jsem ji ráda. Respektovala jsem ji ze strachu, ale v srdci jsem chovala hluboký vzdor.
Změna nepřišla ze dne na den. Byl to plíživý proces, jako když pomalu klesá mlha. Nejdřív zapomínala recepty, které znala padesát let nazpaměť. Pak začala ztrácet klíče, peněženku, brýle. Zpočátku jsem cítila škodolibou úlevu – konečně i ona, ta neomylná Marta, dělá chyby. Byla jsem přesvědčená, že to dělá naschvál, aby na sebe strhla pozornost.
„Ona moc dobře ví, co dělá,“ říkávala jsem manželovi po večerech. „Jen nás zkouší.“ Jak moc jsem se mýlila.
Realita nás doběhla během loňských Vánoc. Marta, která vždy dbala na etiketu a dokonalou úpravu, přišla ke stolu v noční košili a kabátu. V očích neměla ten svůj obvyklý pátravý, kritický výraz. Měla v nich strach. Čirý, zvířecí strach z prostoru, který nepoznávala. Tehdy nám lékaři potvrdili diagnózu. Alzheimer.
Od té doby se náš svět obrátil naruby. Z generála se stalo dítě. Starám se o ni, protože manžel musí pracovat a pečovatelská služba pokrývá jen dopoledne. A tady začíná mé největší dilema. Myji ji, krmím ji, češu jí vlasy. Dělám ty nejintimnější úkony pro ženu, která mi léta dávala najevo, že pro ni nejsem dost dobrá.
Včera odpoledne nastal zlom, který mě donutil přehodnotit všechno, co jsem k ní cítila. Seděly jsme v kuchyni. Krmila jsem ji polévkou, protože se jí třásly ruce. Čekala jsem obvyklé brblání, že je to málo slané nebo moc horké. Zvyk je železná košile a já byla stále v defenzivě, připravená na útok.
Místo toho se na mě podívala. Ten pohled byl náhle jasný, modrý a neuvěřitelně laskavý. Chytila mě svou vrásčitou rukou za zápěstí. „Vy jste tak hodná, sestřičko,“ řekla tiše a usmála se. Byl to úsměv, který jsem za dvacet let neviděla. „Moc se omlouvám, že dělám potíže. Nevím, kde mám maminku.“
Ztuhla jsem. Lžíce mi cinkla o talíř. „Marti, to jsem já, Eva. Manželka tvého Petra,“ zkusila jsem to, i když vím, že se to nemá. Zavrtěla hlavou, stále s tím mírným, omluvným úsměvem. „Evičku neznám. Ale vy máte dobré srdce. To se pozná.“
Musela jsem odejít vedle do pokoje, abych se nerozbrečela. Nebyl to pláč z lítosti nad ní. Byl to pláč nad vlastním zmatkem. Celé roky jsem si pěstovala svou křivdu jako vzácnou rostlinu. Hýčkala jsem si svůj hněv, byl mým štítem. A teď? Najednou nemám proti komu bojovat. Ta přísná, kritická žena zmizela. Je pryč. Místo ní je tu bezbranná stařenka, která mě vnímá jako cizí „hodnou paní“.
Je těžké nenávidět někoho, kdo neví, kdo jste. Je nemožné vyčítat staré hříchy někomu, kdo si nepamatuje ani to, co měl k snídani. Cítím se okradená. Okradená o možnost usmíření, ale i o možnost spravedlivého hněvu.
Když jsem se vrátila do kuchyně, už zase koukala z okna a prstem kreslila po stole neviditelné obrazce. Pohladila jsem ji po vlasech. Ne proto, že bych jí najednou vše odpustila – minulost se smazat nedá. Ale v tu chvíli jsem pochopila, že na bitevním poli zůstal už jen jeden voják. Já. A vést válku sám se sebou nemá smysl.
Stáří a nemoc jsou kruté v tom, že nám berou nejen naše blízké, ale i naše role, které jsme vůči nim hráli. Už nejsem ta „nemožná snacha“. Jsem jen pečovatelka. A ona už není generál, je jen člověk na konci cesty. Možná je to tak lepší. Možná je to jediný způsob, jak jsme spolu mohly najít mír.
