Článek
Marek byl vždycky tím, komu se říká „hlava rodiny“. Ne v tom patriarchálním, despotickém smyslu, ale v tom ochranitelském. Byl náš finanční ředitel, náš pilíř jistoty. Když jsem se strachovala o rostoucí ceny energií nebo inflaci, vždycky mě objal kolem ramen a s klidem anglického gentlemana řekl: „Terezko, to nech na mně. O všechno je postaráno.“ A já ho nechala. Bylo to pohodlné, konejšivé a bezpečné. Žili jsme si nad poměry, jezdili na hory do Alp, v létě k moři, rekonstruovali jsme kuchyň. Byla jsem pyšná, jak je schopný.
Osudné nedělní ráno začalo líně. Marek byl ve sprše a jeho telefon ležel na nočním stolku. Chtěla jsem jen poslat mamce fotky z našeho včerejšího výletu, které vyfotil on, protože má lepší foťák. Znala jsem jeho kód – datum naší svatby. Odemkla jsem displej a chystala se otevřít galerii.
V tu chvíli pípla notifikace. Nebyla to zpráva na WhatsAppu ani e-mail z práce. Byla to upomínka z aplikace, kterou jsem neznala. Nějaká investiční platforma. „Vaše pozice je v ohrožení. Nutný vklad.“
Měla jsem telefon položit. Měla jsem to ignorovat. Ale ten text ve mně probudil ledový neklid. Otevřela jsem tu aplikaci. A pak další. A pak e-mailového klienta.
To, co jsem viděla, nebyla jen čísla. Byla to kronika zkázy. Červená čísla, mínusové hodnoty, které šly do statisíců. Ale to nejhorší nebyly prohrané peníze na burze. Bylo to to, co následovalo. Rychlé půjčky. SMS zprávy od společností s podivnými názvy, které urgovaly splátky. E-maily, ve kterých Marek lhal bance, aby dostal další úvěr.
Posadila jsem se na postel, protože se mi podlomila kolena. Polil mě studený pot a v uších mi hučelo.
Tohle nebyl jen finanční problém. To byla zrada. Celé ty měsíce, možná roky, kdy se na mě u večeře usmíval a plánoval letní dovolenou na Sardinii, ve skutečnosti žongloval s odjištěnými granáty. Každá ta večeře v restauraci, každý dárek k narozeninám, to všechno bylo koupeno na dluh, který nás teď drtil, aniž bych o tom věděla.
Slyšela jsem, jak se vypnula voda ve sprše. Marek si začal pískat.
V tu chvíli jsem pocítila něco, co se nedá popsat jako vztek. Byla to hluboká, paralyzující lítost smíšená s děsem. Dívala jsem se na ten telefon jako na časovanou bombu. Představila jsem si ho – mého hrdého, silného Marka – jak po nocích, když já spím, zírá do svítícího displeje, potí se hrůzou a snaží se „jednou velkou ránou“ všechno napravit, aby pak zase prohrál.
Musel být tak strašně sám.
Zároveň jsem ale cítila ostrou bolest z toho, že mě z toho vynechal. Že ze mě udělal nesvéprávnou loutku, která žije v iluzi. Nedůvěřoval mi natolik, aby přišel a řekl: „Zvoral jsem to, máme problém.“ Místo toho raději riskoval existenci naší rodiny, jen aby udržel svou masku úspěšného muže.
Marek vyšel z koupelny, utíral si vlasy ručníkem a usmál se na mě. „Tak co, lásko, uděláme si vajíčka?“
Dívala jsem se na něj a viděla jsem cizího člověka. Ten klid v jeho tváři byl tak dokonalý, až to bylo děsivé. Telefon jsem položila zpátky na stolek, displejem dolů. Ruce se mi třásly tak, že jsem je musela schovat pod peřinu.
„Jo, vajíčka by byla fajn,“ řekla jsem a nepoznávala svůj vlastní hlas. Byl přiškrcený, plochý.
Neřekla jsem mu to. Ještě ne. Celý den jsem chodila po domě jako mátoha. Každý kus nábytku, každá věc mi najednou připadala cizí, jako by nám už nepatřila. Vím, že to musím otevřít. Vím, že ta bublina musí prasknout, a až praskne, smete nás to. Přijdeme o peníze, možná o dům.
Ale teď, v tuhle chvíli, se bojím něčeho jiného. Bojím se, že až to vyslovím nahlas, zničím ho. Jeho ego, jeho sebeúctu, jeho roli v mých očích. A bojím se, že mu nikdy nedokážu odpustit, že mě nechal žít ve lži, zatímco on se topil. Není to nevěra, nikdo třetí v tom není. Ale ten pocit, že spím vedle někoho, kdo mi každé ráno lže do očí, je možná ještě tíživější.
Dnes večer to udělám. Až děti usnou. Nebudu křičet. Jen mu položím ten telefon na stůl a zeptám se, jestli mu ta hra na hrdinu stála za to, že jsme teď oba na dně.
