Článek
S manželem Tomášem jsme celý život šetřili. Nejsme boháči, jsme ten typický středostavovský pár, který obrací každou korunu, aby si na stará kolena dopřál klid. Naše „železná rezerva“ – dvě stě tisíc korun v hotovosti uložených v domácím trezoru – byla pro Tomáše posvátná. Byly to peníze na nové tepelné čerpadlo, o kterém básnil už dva roky. „Ali, to je naše jistota. Kdyby se cokoliv stalo,“ říkával, když tam tu obálku ukládal.
Před měsícem se u nás objevil náš syn Jakub. Bylo mu dvaadvacet, měl mít před státnicemi, ale místo titulu přinesl katastrofu. Seděl u nás v obýváku, bledý, s kruhy pod očima, a třesoucím se hlasem se přiznal. Online sázky. Začalo to nevinně, skončilo to dluhy u lichvářů, kteří neposílají upomínky, ale vymahače.
„Mami, oni mě zničí. Já nemám kam jít,“ plakal mi na rameni. Viděla jsem v jeho očích ryzí děs. Nebyl to vypočítavý podvodník, byl to zoufalý kluk, který udělal strašnou chybu.
Tomáš byl v tu dobu na služební cestě. Věděla jsem, co by řekl. Je zásadový. Řekl by: „Musí si to vyžrat sám. Když mu pomůžeme teď, nepoučí se.“ Měl by pravdu. Racionálně vzato by měl naprostou pravdu. Jenže já nejsem jen racionální bytost, jsem matka. Představa, že mému dítěti někdo ublíží, mi vypnula mozek.
Otevřela jsem trezor. Znala jsem kód, samozřejmě. Tomáš přede mnou neměl tajemství. Když jsem brala do ruky tu tlustou obálku, cítila jsem fyzickou nevolnost. Nebyly to jen papírky. Byla to Tomášova práce, jeho přesčasy, jeho pocit bezpečí. Byla to krádež. Vzala jsem peníze, dala je Jakubovi a donutila ho přísahat, že to splatí dřív, než si táta všimne. Naivní, hloupá lež, kterou jsem opila sama sebe.
Jakub dluh splatil. Je v bezpečí. Ale já žiju v pekle.
Celý měsíc hraju divadlo. Usmívám se na manžela, vařím mu večeře a uvnitř umírám strachy. Každý jeho pohyb směrem k pracovně, kde je trezor, mi zastavuje srdce. „Zpronevěra“ – to slovo mi zní v hlavě neustále. Neokradla jsem banku, okradla jsem svého životního partnera. A co hůř, okradla jsem ho o důvěru, která se buduje desetiletí a zničí se jednou vteřinou.
Dnes ráno Tomáš u snídaně zářil. „Ali, volali z té firmy na čerpadla. Mají akci, když to zaplatíme hotově hned příští týden, dají nám slevu. Večer to přepočítám a zítra tam zajedu.“
Ztuhla jsem s hrnkem u úst. Ten moment, kterého jsem se děsila, nastal.
Celý den přemýšlím, co udělám. Mám ještě pár hodin. Mohla bych si vzít rychlou půjčku? Zastavit šperky? Ne, to by byla jen další lež vršená na tu první. Spirála, která by mě stáhla ještě hlouběji.
Uvědomuju si, že nejde o ty peníze. Peníze se dají vydělat, dají se nahradit. Jde o ten princip. Tomáš mi věřil. Dal mi klíč ke svému světu a já jsem ho zneužila, abych zametla cestičku synovi, který by možná potřeboval tvrdý náraz, aby dospěl. Místo toho jsem z manžela udělala nedobrovolného sponzora synových chyb.
Dívám se na hodiny. Za hodinu přijde z práce. Vím, že už nemůžu mlčet. Nemůžu ho nechat otevřít ten prázdný trezor a nechat ho hádat, jestli nás vykradli zloději. Musím být tím zlodějem já.
Až přijde, posadím ho ke stolu a řeknu mu pravdu. Bez vytáček, bez ospravedlňování, že to bylo „pro Kubíka“. Připravuji se na křik, na hádku. To bych zvládla. Ale děsím se toho ticha, které přijde potom. Děsím se pohledu, kterým se na mě podívá – pohledu na ženu, kterou si myslel, že zná, ale která je schopná mu lhát do očí celé týdny.
Zachránila jsem syna. Ale mám pocit, že jsem právě podepsala rozsudek smrti nad svým manželstvím. A nejhorší na tom je, že i když mě svědomí hryže k zbláznění, kdybych se měla rozhodnout znovu a viděla Kubův vyděšený výraz… bojím se, že bych to udělala zas.
