Článek
S Janou jsme byly jako rub a líc jedné mince. Já ta pragmatičtější, která nohama pevně stojí na zemi, ona ta křehká, romantická duše, která věří na osudovou lásku. A tu, jak se zdálo, našla v Markovi. Byli spolu patnáct let a pro nás všechny představovali ten vzácný, téměř vyhynulý druh páru, který si i po letech drží za ruce a směje se stejným vtipům. Marek byl pozorný, charismatický, úspěšný. Jana vedle něj kvetla. Byla na něm citově závislá způsobem, který mě občas děsil, ale zároveň jsem jí tu jistotu záviděla.
O to tvrdší byl náraz, když jsem tu jistotu ztratila já.
Bylo to banální. Měla jsem pracovní schůzku v odlehlejší části města, která skončila dřív. Rozhodla jsem se zajít do malého bistra na rohu na rychlou kávu, než pojedu domů. Když jsem vešla, uviděla jsem je. Seděli v tmavém rohu, daleko od oken. Marek a žena, kterou jsem neznala. Byla mladší, ale ne o moc. Nebyla to žádná stereotypní „sekretářka“.
Marek jí hladil po tváři s takovou něhou, jakou jsem u něj znala jen směrem k Janě. Nebyl to dravý chtíč, nebyla to rychlovka někde v autě. Bylo to důvěrné. Hluboké. Když se k ní naklonil a políbil ji, sevřel se mi žaludek takovou silou, že se mi udělalo fyzicky nevolno. Nebyla jsem jen svědkem nevěry; byla jsem svědkem paralelního života.
Vycouvala jsem ven dřív, než si mě mohli všimnout. V autě jsem se rozklepala. První impuls? Zavolat Janě. Okamžitě. „Jano, musíš to vědět.“ Už jsem držela telefon v ruce, ale palec se mi zasekl nad displejem. Představila jsem si ji. Její úsměv, když mluví o tom, jak jí Marek o víkendu uvařil večeři. Představila jsem si, jak se jí ten úsměv rozpadá, jak se jí hroutí svět, který si tak pečlivě budovala.
Mám právo být tím, kdo ten svět zboří?
Následující týdny byly peklem. Pokaždé, když jsem Janu viděla, cítila jsem se jako podvodník. Když vyprávěla o Markovi, musela jsem uhýbat pohledem. Ta lež mezi námi rostla jako zhoubný nádor. Byla jsem naštvaná na Marka, ale paradoxně i na Janu – za to, že nic nevidí, že je tak důvěřivá.
Rozhodla jsem se pro konfrontaci. Ne s ní, ale s ním. Počkala jsem si na Marka před jeho kanceláří. Když mě uviděl, zbledl. Nemusela jsem nic říkat, věděl to. „Terezo, prosím,“ řekl tiše, bez arogance, spíš s rezignací v hlase. „Není to tak jednoduché. Janu miluju. Ale doma… doma je to jen o péči, o provozu. S Klárou se můžu nadechnout.“ „To mě nezajímá, Marku. Děláš z ní hlupáka. A ze mě taky,“ sykla jsem. „Buď jí to řekneš ty, nebo já.“ Podíval se na mě s podivným smutkem. „Když jí to řekneš, zničíš ji. Možná to ustojíme, možná ne. Ale ona už nikdy nebude šťastná tak jako teď. To chceš? Vzít jí ten klid?“
Jeho alibismus mě vytáčel k nepříčetnosti, ale semínko pochybnosti zasel. Co když má pravdu? Co když je milosrdná lež menší zlo než devastující pravda? Antická tragédie v kulisách Prahy. Posla špatných zpráv často popravují.
Nakonec zvítězilo naše dávné sesterství. Nemohla jsem se jí dívat do očí a lhát. Pozvala jsem ji k nám, nalila víno a s tlukoucím srdcem jí všechno řekla. Snažila jsem se být citlivá, nepopisovat detaily, jen fakta.
Čekala jsem pláč, křik, zhroucení. Místo toho přišlo ticho. Dlouhé, mrazivé ticho. Jana seděla, hleděla do skleničky a v tváři měla výraz, který jsem nedokázala přečíst. „Ty sis to musela špatně vyložit,“ řekla nakonec chladně. „Jani, viděla jsem je. Líbali se. Mluvila jsem s ním,“ namítla jsem jemně. Zvedla hlavu a v očích neměla vděk, ale hněv. „Proč mi to říkáš? Proč mi to děláš?“ „Abych tě chránila! Abys nevěřila lži!“ „Ne,“ vstala a popadla kabelku. „Ty jsi jen nesnesla, že je někdo šťastný. Potřebovala jsi hodit špínu na to jediné hezké, co mám.“
Odešla a práskla dveřmi.
Je to už půl roku. Jana s Markem zůstala. Nevím, jestli si to vyříkali, nebo jestli ona dělá, že o ničem neví, aby si udržela svůj životní standard a iluzi lásky. Co ale vím jistě, je, že jsem ztratila nejlepší kamarádku. Naše přátelství tu pravdu neuneslo. Stala jsem se v jejích očích nepřítelem – ne proto, že bych jí lhala, ale proto, že jsem jí vzala možnost tu lež ignorovat.
Kdybych mohla vrátit čas, udělala bych to znovu? Rozum říká ano, svědomí by mi nedovolilo mlčet. Ale když se podívám na prázdné místo v mém životě, kde bývala Jana, srdce pochybuje. Někdy je pravda až příliš drahá komodita a ne každý o ni stojí.
