Článek
Marie žije s manželem v menším městě na jižní Moravě. Na zahradě mají čtyři staré jabloně, které letos plodily víc než za několik předchozích let dohromady.
Několik beden odvezli do moštárny, část dostaly děti a Marie zavařila přesnídávky.
Pořád ale zbývalo hodně.
Když se o tom zmínila sousedce Evě, ta se nabídla, že jí s přebytkem pomůže.
„My jablka spotřebujeme. Udělám mošt dětem a něco si rozeberou vnoučata,“ řekla.
Marie byla ráda.
Naskládala jí čtyři přepravky. Mohlo v nich být kolem sedmdesáti kilogramů ovoce.
Eva se několikrát ptala, kolik za ně chce.
„Nic. Hlavně ať se to sní,“ odpověděla Marie.
Za týden přišla pozvánka na slavnosti
Následující sobotu se na náměstí konaly každoroční podzimní slavnosti.
Marie se tam s manželem chodila podívat skoro každý rok. Bývaly tam stánky místních pěstitelů, med, burčák, koláče a výrobky místních spolků.
Letos měla svůj stánek i Eva.
Marie o tom věděla. Sousedka vyráběla sirupy a marmelády a čas od času je na podobných akcích prodávala.
Když se u jejího stánku zastavila, zahlédla několik lahví jablečného moštu.
Na cedulce bylo napsáno:
„Domácí mošt z našich jablek – 75 Kč.“
Vedle byly balíčky sušených jablek a skleničky jablečného čatní.
Marie se na etiketu podívala podruhé.
Bylo na ní Evino příjmení a nápis „z naší zahrady“.
„Kde jsi vzala tolik jablek?“ zeptala se.
Eva se usmála.
„Vždyť od tebe.“
„Ale tys mi je přece dala“
Marie zpočátku nevěděla, co říct.
Eva jí vysvětlila, že část jablek skutečně skončila u dětí a vnoučat. Zbytek nechala vylisovat.
Protože měla na slavnosti stánek, napadlo ji, že mošt nabídne i zákazníkům.
Sušená jablka připravila její dcera.
„Ale píšeš tady, že jsou z vaší zahrady,“ upozornila Marie.
Eva pokrčila rameny.
Podle ní šlo jen o označení domácího produktu. Nechtěla zákazníkům vysvětlovat, odkud pochází každá bedna ovoce.
A hlavně nechápala, proč Marii prodej vadí.
„Ty jsi mi je dala. Nechtěla jsi za ně ani korunu.“
To byla pravda.
Marie jí jablka darovala dobrovolně a bez jakékoliv podmínky.
Přesto měla pocit, že kdyby Eva řekla: „Vezmu si je a něco z nich prodám na slavnostech,“ celá situace by působila jinak.
Výdělek nebyl tak velký
Večer Eva přišla za Marií sama.
Přinesla jí dvě lahve moštu a vysvětlila, že na jablkách stejně žádné velké peníze nevydělala.
Musela zaplatit lisování, lahve, etikety i poplatek za stánek.
„Když to všechno odečtu, možná mi zůstala tisícovka,“ řekla.
Nabídla Marii pět set korun.
Ta peníze odmítla.
Nešlo jí o podíl.
Vadila jí hlavně cedulka „z naší zahrady“.
„Kdybys napsala, že jsi dostala jablka od sousedky, asi bych se tomu smála,“ vysvětlila.
Eva namítla, že takový nápis by na lahvi vypadal absurdně.
Nakonec se obě začaly smát.
Úplně stejně ale situaci neviděly ani potom.
Eva byla přesvědčená, že darované jablko je od okamžiku předání její a může ho sníst, vylisovat nebo prodat.
Marie souhlasila s prvními dvěma možnostmi.
U třetí si jistá nebyla.
Letos už se zeptala jinak
Sousedky se kvůli jablkům nepřestaly bavit.
Na jaře Eva Marii pomohla ostříhat dva stromy a v létě jí během dovolené zalévala skleník.
Když letos začala dozrávat první jablka, zastavila se zase u plotu.
„Kdybys měla přebytky, vzala bych si nějaké,“ řekla.
Marie se zasmála.
„Na jídlo, nebo na podnikání?“
Eva chvíli mlčela.
„Obojí, pokud dovolíš.“
Marie jí nakonec dvě bedny dala.
Tentokrát ale obě přesně věděly, k čemu budou.
