Článek
Jana s Karlem vyzvedávali osmiletého Matěje dvakrát týdně z družiny. Děda ho přivezl, Jana připravila jídlo a dcera Lucie si pro něj přijela po páté.
Karel si ty dny hlídal. Neobjednával se na ně k lékaři a v autě měl trvale vnukovu sedačku. Úterky a čtvrtky patřily Matějovi.
Dcera s ním jednou jela
Rozhovor přišel po jízdě, při které se Lucie přidala. Potřebovala odvézt z práce a Karel jí nabídl, že ji nabere cestou ze školy. Na jedné křižovatce přehlédl přijíždějící auto. Lucie ho upozornila a on prudce zabrzdil.
Druhý řidič zatroubil. Karel mu zamával a pokračoval. Lucie připomněla, že mohl způsobit nehodu. Odpověděl, že není potřeba dělat z jedné chyby takový problém.
Druhý den zavolala Janě. Řekla, že Matějovu dopravu zařídí jinak. Po té jízdě už nechce, aby ho vozil děda. Jana jí připomněla, že na křižovatce může udělat chybu každý.
„Měla jsem pocit, že je na tátu zbytečně tvrdá. Celé roky jim pomáhá a najednou se s ním jedná, jako by byl neschopný. Především jsem se bála, jak mu to řeknu,“ vzpomíná Jana.
Lucie ale nechtěla, aby mu to vyřizovala matka. Večer přijela a řekla mu to sama. Děkovala mu za všechno, co pro ně dělá, a nabízela, že bude Matěje na návštěvy vozit ona.
Karel slyšel hlavně to, že už nesmí řídit s vnukem.
Přestal se ptát, kdy Matěj přijde
Karel připomněl, kolikrát dceru vezl do školy, stěhoval na kolej nebo pro ni večer přijel. Lucie odpověděla, že o tom všem ví. Přesto rozhodnutí nezměnila.
Další týden si dopravu skutečně vyřešila. Jednou vyzvedl Matěje její manžel, podruhé odešla z práce dřív. Janě zavolala, jestli může Matěje ve čtvrtek přivézt alespoň na hodinu. Jana souhlasila, Karel ale řekl, že bude na zahradě.
„Myslela jsem, že se potřebuje pár dní uklidnit. Jenže on se přestal ptát, kdy malý přijde. Když Lucie zavolala, nechal telefon na stole a šel pryč,“ říká Jana.
Když Matěj konečně přijel, děda se ho zeptal na školu, ale potom se vrátil ke své práci venku. Vnuk přitom přinesl krabici s modelem letadla, který spolu minule začali lepit. Nechal ji u bot a později si ji zase odnesl. Večer Jana manželovi řekla, že se takhle mstí dítěti za rozhodnutí jeho matky. Karel namítl, že žádné dítě netrestá. Jen se nebude vnucovat rodině, která mu už nevěří.
Jana znovu zavolala Lucii. Doporučila jí, aby tátovi alespoň občas dovolila krátkou cestu po městě. Dcera se zeptala, jestli se při jeho řízení sama ještě cítí dobře.
Jana odpověděla, že ano. Ještě dceři připomněla, že přece nechce, aby se kvůli jedné jízdě přestali všichni vídat. Lucie řekla, že návštěvy nezrušila ona.
Uvědomila si, co v autě dělá ona
Ta otázka jí ale zůstala v hlavě. Začala vzpomínat, kdy naposledy vedle Karla během jízdy opravdu odpočívala. V posledních měsících pravidelně sledovala pravou stranu křižovatek, upozorňovala na přechody a při parkování raději vystoupila, aby mu ukázala, kolik místa zbývá.
Při další cestě do obchodu si všimla, že před křižovatkou přestala mluvit a dívala se po autech místo něj.
„Najednou mi došlo, že po dceři chci něco, co sama nedělám. Já vedle něj neseděla klidně. Hlídala jsem cestu. A po ní jsem chtěla, aby tam místo sebe posadila dítě,“ říká.
Doma to Karlovi řekla. Nehádali se o věk ani o to, kolik let řídí. Popsala mu konkrétní situace, při kterých se bála. Karel chvíli tvrdil, že je jen příliš úzkostná. Nakonec ale připustil, že sám už nerad jezdí za tmy a do větších měst.
Nechtěl být dědečkem na návštěvu
Karel po odchodu do důchodu dlouho hledal pravidelný program. Vyzvedávání vnuka mu ho dalo. Věděl, kde má být a že se na něj někdo spoléhá.
Teď měl pocit, že z něj zbývá jen člověk, kterému občas přivezou dítě, aby nebyl smutný. Janě se přiznal, že o takovou laskavost nestojí.
Jana mu připomněla model, který si Matěj zase odnesl. Nedával si ho dohromady s babičkou, čekal na dědu. Lucie navíc nabízela, že zachovají stejná odpoledne. Změnit se měla doprava, kterou zatím řešila ona s manželem.
Karel namítl, že přijet s vnukem autem je něco jiného než čekat, až mu ho někdo přiveze. Jana mu tentokrát neslíbila, že dceru přesvědčí. Zeptala se, jestli opravdu chce, aby Matěj přestal chodit, dokud nebude smět rozhodovat o obojím.
Další návštěvu domluvila Jana až po dvou týdnech. Karel nachystal lepidlo a poprosil vnuka, aby model zase přinesl. S dcerou ten den mluvil jen krátce. Druhé odpoledne už si s ní dohodl sám. Neomlouval se za všechno, co jí řekl, ale přestal jí připomínat, že odvoz zvládne také. Lucie naopak dodržela, že vnuka bude vozit pravidelně.
Karel dál jezdí autem a Lucii to pořád není příjemné. Přestal ale její rozhodnutí o Matějovi při každé návštěvě znovu otevírat. Jana už dceři za zády manžela nenavrhuje, že by ho měla pustit alespoň na kratší cestu.
Matěj k nim znovu chodí dvakrát týdně. Někdy musí odpoledne posunout, protože Lucie v původní čas přijet nemůže. Karel se občas zeptá, jestli jí nové zařizování opravdu stojí za to. Dcera odpoví, že ano. Jana jim do toho už nevstupuje.
„Nejhorší bylo přiznat si, že jsem ten problém viděla také. Jen jsem chtěla, aby ho dcera raději přehlédla, protože pro mě bylo jednodušší přesvědčit ji než nesouhlasit s manželem,“ říká.
Minulý čtvrtek volal Karel Lucii sám. Jana slyšela, jak se ptá, v kolik přivezou Matěje. Potom dceři připomněl, aby mu dala do tašky staré tričko, protože budou natírat budku.
