Článek
Lenka měla organizování třídních dárků na starosti už několik let. Uměla vybrat peníze, objednat květiny i připomenout rodičům termín. Letos děti končily pátou třídu a jejich učitelka s nimi byla od první. Lenka chtěla, aby poslední společný dárek nebyl jen obyčejnou kyticí.
V rodičovské skupině navrhla poukaz na pobyt a příspěvek pět set korun za rodinu. Několik rodičů napsalo, že je to dobrý nápad. Ostatní postupně posílali peníze. Lenka považovala ticho zbytku skupiny za souhlas. Na nižší částku se už nikoho neptala. Jedna maminka ale odpověděla, že se letos společného dárku účastnit nebude.
Lenka si její zprávu přečetla několikrát. Neobsahovala žádné vysvětlení.
Nechtěla zase doplácet za ostatní
V minulosti několikrát chybějící peníze doplatila ze svého. Byly to menší částky, které se jí nechtělo opakovaně připomínat. Letos si řekla, že to dělat nebude. Ostatně i u nich doma bylo potřeba počítat. Ema jela v létě na tábor a právě zaplatili opravu pračky. Když dokázala pět set odložit ona, očekávala stejnou snahu i od ostatních.
„Vadilo mi, že někteří rodiče zaplatí hned, zatímco ostatní se ani neozvou. Pak děti předají dárek za celou třídu a nikdo nepozná, kdo přispěl,“ vysvětluje Lenka.
Mamince spolužačky Aničky napsala soukromě. Nabídla jí, že může peníze poslat později. Petra odpověděla, že o odklad nejde. Pět set korun za dárek jí připadá příliš a učitelce s dcerou připraví vlastní poděkování.
Lenka se urazila. Celá organizace už ji stála několik večerů a připadalo jí, že Petra její práci zbytečně zpochybňuje. Nechtěla nikoho nutit k platbě. Rozhodla se ale oddělit ty, kteří dárek platí, od těch, kteří si vybrali vlastní řešení. Napsala tedy, že na společném přání budou podepsané jen děti rodičů, kteří přispěli.
Petra na zprávu neodpověděla.
Dcera dostala seznam jmen
Lenčina jedenáctiletá dcera Ema se nabídla, že ve škole obstará podpisy. Lenka jí dala přání a seznam dětí, jejichž rodiče už zaplatili. Aniččino jméno na něm nebylo.
Ema se zeptala proč. Lenka jí řekla, že její maminka společný dárek odmítla a poděkují učitelce samy. Ještě dceři připomněla, aby seznam nikde nenechávala. O penězích rodičů se před ostatními mluvit nemusí. Nepřipadalo jí to jako nic zlého.
Druhý den Ema přinesla přání podepsané. U večeře se ale zeptala, zda by se Anička přece jen nemohla přidat. Když přání o přestávce obcházelo lavice, podala jí ho spolužačka. Ema ho musela vzít zpátky a říct, že ona podepisovat nemá.
Anička se ptala proč. Ema odpověděla, že její maminka neposlala peníze. Lenka dceři připomněla, že přece neměla platby před ostatními probírat. Ema se na ni podívala a zeptala se, co tedy měla říct.
Lenka chvíli mlčela. Pak odpověděla, že pravidlo platí pro všechny.
„Ema mi řekla, že Anička přece nerozhodovala o tom, jestli její máma pošle peníze. Já jí vysvětlovala, že některé věci musí rozhodovat rodiče. V tu chvíli jsem si vůbec nepřipouštěla, že se bavíme každá o něčem jiném.“
Zavolala jí Aniččina maminka
Večer se ozvala Petra. Řekla, že Anička přišla ze školy rozrušená, protože ji Ema nenechala přání podepsat. Ptala se doma, jestli paní učitelce nesmí poděkovat, když jí máma nedá pět set.
Lenka začala vysvětlovat rozdíl mezi společným a vlastním dárkem. Petra ji nechala domluvit. Pak se zeptala, proč se jejich spor o peníze musel řešit mezi dětmi.
„Měla jsem připravené argumenty o spravedlnosti. Jenže ona se se mnou vůbec nepřela o poukaz. Pořád se vracela k tomu, co má říct dceři, která nechápe, proč její poděkování nesmí být vedle ostatních.“
Lenka nabídla, že za Petru tentokrát přispěje sama. Petra odmítla. O žádný příspěvek ji nežádala a nechtěla, aby na její nesouhlas někdo reagoval jako na prosbu o pomoc.
Teprve po telefonátu si Lenka přání znovu otevřela. Nahoře bylo napsáno: Děkujeme za krásných pět let. Vaše 5. B.
Pod větou, která měla patřit celé třídě, chybělo jedno jméno. Lenka sama ten text napsala. Do této chvíle jí vůbec nepřipadal v rozporu se seznamem, který dala dceři.
Omluva nevyřešila všechno
Druhý den Lenka Petře napsala, že Anička přání podepsat může. Ještě k tomu připojila, že původně chtěla jen dodržet spravedlivé podmínky. Petra jí odpověděla, že to není žádná laskavost. Lenka chvíli uvažovala, že už jí nebude psát nic dalšího. Nakonec přiznala, že udělala chybu.
Omluvila se také Emě. Dcera neměla ve škole rozhodovat, kdo se může přidat, ani spolužačce vysvětlovat, co doma udělala její maminka.
Ema druhý den vzala přání znovu do školy. Anička své jméno doplnila. Poukaz pak učitelce předaly děti společně, Anička jí navíc přinesla obrázek, který připravila doma.
S Petrou už Lenka neměla tak snadný vztah jako dřív. Když se potkaly u školy, pozdravily se, ale další rozhovor se většinou nerozvinul.
Lenka příště chce nejprve zjistit, kolik jsou rodiče ochotni dát, a teprve potom vybírat dárek. Přání nechá podepsat všechny děti bez ohledu na peníze. Pořád si myslí, že vybrané částky mají být dohledatelné a nikdo nemusí doplácet za ostatní. Jen už k tomu nepotřebuje seznam dětských podpisů.
„Myslela jsem, že učím dceru spravedlnosti. Nakonec jsem jí musela vysvětlit, proč se podle mého pravidla zachovat neměla,“ říká.
