Článek
Bydlet v přízemí má na stará kolena své výhody. Nemusíte počítat schody, když nesete brambory, a při odchodu z domu se můžete vrátit pro zapomenuté brýle. V sedmašedesáti si toho vážím. Ještě donedávna jsem ovšem tvrdila, že výtah potřebujeme všichni. Člověk přece nemládne.
Pak přišel soused Havel s nákresem. Výtah měl stát ve dvoře u zadní stěny domu. Ukazoval mi, jak by se k němu chodilo a kde by byly dveře. Prstem přejel přes obdélník, který jsem nejdřív pokládala za nějakou technickou místnost. Byla to moje kuchyň.
Má jediné okno. Není z něj vidět nic mimořádného, jen dlážděný dvůr, lavičku a kus šeříku. Přesto u něj každé ráno snídám a na stole pod ním loupu zeleninu. V obýváku směrem do ulice nechávám kvůli kolemjdoucím zataženou záclonu. Kuchyň je nejsvětlejší místo mého bytu.
Havel říkal, že jde zatím o předběžný návrh. Když jsem se zeptala, co uvidím z okna, odpověděl, že podrobnosti se budou řešit později. Potom dodal, že v přízemí jsem na tom pořád nejlépe. Nákres nechal na stole a odešel s pocitem, že mi všechno vysvětlil.
Nejvíc mě překvapila Milada ze čtvrtého patra. Známe se přes dvacet let a dřív jsme spolu jezdily na jednodenní výlety. Poslední dobou už méně, protože ji odrazoval návrat domů. Po celém dni na nohou ji ještě čekalo schodiště. Často jsme se loučily dole a ona si před cestou nahoru sedla na schod.
Když jsem jí ukázala, kde má šachta stát, řekla, že se na ni snad dá dát nějaký světlý obklad. Myslela to vážně. Já se na ni dívala a čekala, kdy sama uslyší, co právě navrhla. Obklad přece není dvůr. A světle natřená stěna mi nevrátí místo, kvůli kterému jsem si ten byt kdysi vybrala.
Na první schůzi jsem navrhla hledat jiné umístění. Havel se zeptal, jestli chci celý záměr zastavit. Nechtěla jsem, ale po třetím vysvětlování už jsem zněla, jako by mi výtahy vadily od narození. Milada seděla naproti mně a neřekla nic. Domů jsme šly každá zvlášť.
O týden později uklouzla před obchodem a poranila si nohu. Zavolala mi, jestli bych jí nekoupila pár věcí. Hlas měla tak opatrný, až mě to zamrzelo. Kvůli sporu o okno jsem ji snad nepřestala znát. Vzala jsem seznam a cestou z nákupu přidala její oblíbené pečivo.
Do čtvrtého patra jsem s taškou vystoupala na jeden zátah. Před dveřmi jsem se ovšem musela nadechnout, než jsem zazvonila. Milada čekala o berlích, na židli měla připravenou peněženku. Chtěla mi hned zaplatit a ujistit mě, že příště už nákup přiveze dcera. Ta ale bydlí za Plzní.
Začala jsem k ní chodit dvakrát týdně. Jednou nákup, podruhé vynést odpadky a přinést oběd. Na schodech jsem poznala, které patro má nejvyšší stupně a u kterého okna se dá postavit taška. Dřív jsem si všímala hlavně Miladiných řečí, že už nemůže. Teď jsem při zvonění sama potřebovala chvíli mlčet.
O výtahu jsme nemluvily. Místo toho jsme probíraly její vnučku, moje rajčata a nové ceny v obchodě. Jednou mě požádala, abych jí na příští den přinesla něco dobrého. Dcera měla narozeniny a původně měly společně zajít na oběd. Milada zatím nechtěla riskovat cestu dolů a zase zpátky.
Po návratu jsem se posadila ve své kuchyni k oknu. Zrovna na stůl dopadalo odpolední světlo a bylo vidět, že jsem ho špatně utřela. Připadala jsem si sobecky a současně jsem se zlobila, že mám pocit viny právě já. Miladin oběd jsem druhý den přinesla i s větrníkem.
Při další návštěvě mě požádala, abych si na chvíli sedla. Uvařila jsem nám čaj a ona se zeptala, jestli už výtah chápu. To slovíčko „už“ mi vadilo víc než všechno předtím. Jako bych potřebovala tašky s nákupem, aby mi konečně došlo, co jsou schody.
„Chápu, proč ho chceš. Jen se pořád nechci dívat do jeho stěny,“ řekla jsem. Milada se obrátila k oknu svého obýváku. Viděla přes střechy až k nádraží. Napadlo mě požádat ji, ať si před sklo postaví skříň. Neudělala jsem to. Nemělo smysl jí ten den ještě přidávat.
Doma jsem našla kontakt na projektantku, která připravila původní nákres, a požádala ji o schůzku. Potřebovala jsem vědět, jestli se vůbec někdo zabýval něčím jiným než místem u mého okna. Havel přiznal, že zatím zadali jen první možnost.
Projektantka si dvůr prošla a potom se přišla podívat do kuchyně. Stála chvíli u stolu a požádala mě, abych jí ukázala původní nákres. O jiném umístění se podle ní uvažovat dalo, ale bez další práce nechtěla nic slibovat. Připravila by druhou studii, kterou bychom teprve mohli společně posoudit.
Na další schůzi jsem přinesla její nabídku. Milada tentokrát nepřišla, noha ji ještě bolela. Havel připomněl, že už jsme za jeden návrh zaplatili. Nabídla jsem, že na druhý přispěju ze svého. Ne celý, na to jsem neměla, ale částkou, kterou jsem měla odloženou na nové křeslo.
Sousedka z druhého patra se zeptala, jestli si tím nechci koupit právo mluvit do výsledku. Odpověděla jsem, že do něj chci mluvit i bez příspěvku. Jen jsem nechtěla po ostatních žádat další výdaj a sama zůstat s rukama v kapsách. Nakonec jsme se na objednání druhé studie shodli.
Svůj příspěvek jsem poslala hned následující ráno. Pak jsem zavolala do prodejny nábytku, kde mi do konce týdne drželi vybrané křeslo. Paní se zeptala, jestli chci rezervaci prodloužit. Řekla jsem, že ne, a odpoledne jsem na starém křesle znovu podložila propadlé sedadlo složenou dekou.
Když jsem o schůzi vyprávěla Miladě, zeptala se, zda by mohla přidat taky. Předala jsem jí číslo účtu, na který se příspěvky posílaly. Poprvé jsme o výtahu mluvily bez přetahování o to, která z nás má těžší život. Pak mě požádala, abych jí cestou dolů odnesla prázdné sklenice.
Nová studie přišla za několik týdnů. Šachta byla posunutá do dvora stranou od mého okna. U zadních dveří domu začínalo propojení, které se k ní stáčelo mimo výhled z kuchyně. Projektantka zdůraznila, že i tuto možnost bude nutné dál prověřit. Na papíře ale moje okno konečně zůstalo volné.
Zato výtah a cesta k němu zabíraly větší kus dvora, než jsme čekali. Lavička by se musela přestěhovat a z místa, kde si sousedé v létě stavěli stůl, by zbylo podstatně méně. Havel položil oba návrhy vedle sebe a tentokrát nechal vysvětlování na mně.
Začala jsem ukazovat, že dvůr přece nikdo nevyužívá každý den. Vtom jsem se zarazila. Přesně takhle mi předtím vysvětloval, že u okna taky nesedím pořád. Nechala jsem sousedku z druhého patra domluvit, proč tam chce mít místo pro děti.
Schůze skončila bez dohody. Někteří chtěli původní umístění, jiní druhé, další začali pochybovat, zda výtah vůbec potřebujeme. Domů jsem si nesla kopie obou studií. Ani jedna nebyla řešením, po kterém by se všichni spokojeně rozešli. Jen už v té druhé nepřipadala celá ztráta na můj byt.
Milada mi později zavolala, jestli jsem doma. Poprvé od úrazu se chystala sejít všechna patra a potřebovala pauzu před cestou zpátky. Pozvala jsem ji na oběd. Přišla pomalu, bez nákupní tašky, jen s klíči a telefonem v kapse.
Posadila jsem ji ke kuchyňskému stolu. Natáhla nohu pod vedlejší židli a já podávala brambory. Oba nákresy ležely na parapetu. Když jsme dojedly, požádala mě, abych jí podala ten původní.
Ze židle porovnávala papír s oknem. Potom řekla, že ze dvora nikdy nevěděla, jak blízko by ta první šachta byla. Položila nákres vedle talíře a zeptala se, kdy bude další schůze. Termín ještě nikdo neurčil.
Po obědě jsem jí nesla krabičku s jídlem nahoru. V prvním patře se zastavila, opřela se o zábradlí a nechala mě jít pár schodů napřed. Chtěla jsem se zeptat, jestli už může. Raději jsem počkala, až sama zvedne hlavu.
