Článek
Příspěvek měl desítky komentářů. Když jsem ji požádala, aby fotku smazala, nechápala, proč z toho dělám problém.
Bydlíme v menší obci kousek od Prahy šestým rokem.
Máme osmiletou dceru Aničku, která tráví hodně času venku s dětmi ze sousedství. Jedno červnové odpoledne si tři holky vzaly barevné křídy a začaly kreslit na chodník před naším domem.
Duhy, květiny, svoje jména.
Asi po hodině přišla Anička domů na večeři.
Tím pro mě celá věc skončila.
Na Facebooku už ji poznala půlka ulice
Večer mi napsala sousedka z vedlejšího domu.
Poslala mi odkaz na příspěvek v obecní facebookové skupině, kterou sleduje skoro tři tisíce lidí.
Na fotografii byla Anička s dalšími dvěma dětmi.
Byly focené zezadu a z boku, ale moji dceru bylo snadné poznat podle vlasů, oblečení i růžového kola opřeného vedle ní.
Nad fotografií stálo:
„Takto dnes vypadá výchova. Děti počmárají veřejný prostor a rodičům je to evidentně jedno.“
Autorkou byla paní, která bydlí asi o čtyři domy dál.
Pod příspěvkem bylo přes sedmdesát komentářů.
Někteří lidé psali, že je to jen křída a první déšť všechno smyje. Jiní se přidali na stranu sousedky.
Jedna paní napsala, že dnešní děti nemají respekt k veřejnému prostoru.
Pak někdo uvedl Aniččino jméno.
V tu chvíli už mi to přestalo připadat jako hloupá sousedská hádka.
Chtěla jsem jen, aby fotku smazala
Sousedce jsem napsala soukromou zprávu.
Nevadilo mi, že se jí kreslení na chodník nelíbilo. Mohla dětem něco říct nebo zazvonit u nás.
Vadilo mi, že vyfotila cizí osmileté dítě a zveřejnila ho před několika tisíci lidmi.
Požádala jsem ji, aby fotografii odstranila.
Odpověděla skoro okamžitě.
Podle ní děti byly na veřejném místě a ona pouze upozornila na něco, co jí vadí.
„Když se něco děje venku před domem, tak si toho prostě lidé všimnou,“ napsala mi.
Odpověděla jsem, že se nehádám o křídy.
Chci jen, aby smazala fotografii mé dcery.
Neudělala to.
Místo toho přidala pod svůj příspěvek komentář, že se jí ozvala jedna z matek a místo omluvy po ní požaduje odstranění fotografie.
Nemusela uvádět moje jméno.
Lidé ze sousedství si snadno domysleli, o koho jde.
Nejhorší nebyly komentáře dospělých
Druhý den přišla Anička ze školy a zeptala se mě, proč ji někdo dal na Facebook.
Ukázala jí to spolužačka. Fotku jí večer ukázala její maminka.
Anička se mě zeptala, jestli udělala něco špatného.
To byl moment, kdy jsem přestala řešit, jestli je vhodné kreslit křídami právě na tomhle chodníku.
Napsala jsem administrátorovi skupiny a vysvětlila mu situaci.
Příspěvek během několika hodin zmizel.
Sousedka mi potom ještě napsala, že podle ní celou věc zbytečně dramatizuji.
Neodpověděla jsem.
Od té doby se jen zdravíme.
Anička si křídami kreslí dál. Někdy před domem, někdy na hřišti.
Kdyby sousedce znovu vadilo, co dělá, stačí ujít čtyři domy a zazvonit.
Pořád je to jednodušší než nechat o osmiletém dítěti rozhodovat sedmdesát cizích lidí na Facebooku.
