Článek
Klára pochopila, že je problém, když vlak zastavil tam, kde zastávku vůbec neměl.
Podívala se z okna.
Malá nádražní budova.
Dvě lavičky.
Automat na jízdenky.
Cedule:
HORNÍ LHOTKA
Klára otevřela aplikaci s jízdním řádem.
Žádná Horní Lhotka tam v její cestě nebyla.
Vlak stál.
Minuta.
Dvě.
Čtyři.
Pak zapraskal reproduktor.
„Vážení cestující, z důvodu pádu stromu do kolejiště je trať v následujícím úseku neprůjezdná. Prosíme o trpělivost.“
Klára se podívala na hodiny.
17:21.
Schůzku měla v 18:30.
Do Brna zbývalo něco přes hodinu.
Pokud se vlak rozjede během pěti minut, zvládne to.
Možná.
Telefon zavibroval.
REALITY NOVÁKOVÁ
Klára zprávu otevřela.
Dobrý den, jen připomínám dnešní podpis rezervační smlouvy v 18:30. Majitel bude přítomen osobně. Prosím o dochvilnost.
„Jo,“ zamumlala Klára. „Taky bych o ni prosila.“
Před třemi měsíci jí majitel oznámil, že byt, ve kterém žila šest let, prodává.
Klára měla výpověď z nájmu do konce září.
Od té doby viděla jedenáct bytů.
Jeden připomínal sklep.
Jeden byl bez lednice.
U jednoho makléř tvrdil, že devatenáct tisíc plus šest tisíc poplatků je „velmi příjemné bydlení pro jednoho člověka“.
Ten dnešní byl jiný.
Malý.
Čistý.
Patnáct minut tramvají od práce.
A hlavně v ceně, kterou zvládla.
Na prohlídce stáli další čtyři zájemci.
Klára poslala všechny dokumenty ještě tentýž večer.
Majitel vybral ji.
Dnes se mělo všechno podepsat.
Vlak stále stál.
17:27.
Klára vstala.
Průvodčí právě procházel uličkou.
„Jak dlouho to bude?“
„Nevíme.“
„Deset minut? Hodinu?“
„Opravdu nevíme.“
„Já musím být v půl sedmé v Brně.“
Průvodčí se na ni podíval s výrazem člověka, kterému už stejnou informaci řeklo třicet lidí.
„Rozumím.“
„Takže?“
„Takže čekáme na informace.“
Klára si sedla.
Nesnášela čekání.
Ne takové to normální čekání, když víte, že autobus přijede za osm minut.
Nesnášela čekání, které nemá hranice.
Za oknem začalo pršet.
Nejdřív lehce.
Pak hlasitě.
Kapky bubnovaly do střechy vagónu.
V 17:36 se reproduktor ozval znovu.
„Vážení cestující, vlak bude z důvodu překážky na trati ukončen ve stanici Horní Lhotka. Je zajišťována náhradní autobusová doprava.“
Klára zavřela oči.
Samozřejmě.
„Předpokládaný příjezd autobusu zatím není znám.“
Samozřejmě.
Lidé začali vstávat.
Klára popadla kabelku a kufřík s notebookem.
Venku lilo.
Na perón vystoupilo asi pětadvacet lidí.
Část se nacpala pod malý přístřešek.
Ostatní zamířili do čekárny.
Klára vešla mezi posledními.
Byla to místnost velká asi jako její obývák.
Čtyři lavice.
Radiátor.
Odpadkový koš.
Automat na kávu.
A pětadvacet mokrých cestujících.
Klára vytáhla telefon.
17:42.
Vytočila makléřku.
„Dobrý den, tady Klára Holubová. Mám dnes v půl sedmé podepisovat tu rezervaci.“
„Ano.“
„Máme problém na trati. Stojím někde v Horní Lhotce.“
„Aha.“
Klára nesnášela slovo aha.
„Je zajištěný autobus, ale nevím, kdy přijede.“
„Majitel přijel kvůli podpisu z Olomouce.“
„Já vím.“
„Má pak další program.“
„Já opravdu nemůžu ovlivnit strom na kolejích.“
Na druhé straně bylo chvíli ticho.
„Zavolejte mi v šest.“
„Dobře.“
Klára zavěsila.
„Takže strom může za drahé nájmy.“
Hlas patřil staršímu muži vedle ní.
Klára se na něj podívala.
„Prosím?“
„Slyšel jsem jen poslední část.“
„To nevadí.“
Muž držel v jedné ruce deštník a ve druhé malého jezevčíka.
Pes se třásl.
„On se bojí bouřky,“ vysvětlil muž.
Klára přikývla.
Neměla chuť konverzovat.
Sedla si na konec lavičky.
Vedle automatu stála žena asi jejího věku a držela velkou bílou krabici převázanou provázkem.
Na víku bylo růžovým písmem:
CUKRÁRNA U LÍPY
Žena krabici opatrně položila na parapet.
„Prosím vás, nemohl byste na chvíli držet tohle?“
Podávala kufr mladému klukovi se sluchátky.
Kluk automaticky natáhl ruku.
„Co v tom je?“
„Dort.“
Ruku zase trochu stáhl.
„Aha.“
„Nebojte, nechci vám ho dát.“
„Já jen že kdyby spadl…“
„Tak mě moje sestra zabije.“
Klára se znovu podívala na hodiny.
17:49.
V čekárně začalo být dusno.
Někdo otevřel dveře.
Dovnitř okamžitě nafoukal déšť.
„Zavřete to!“ ozvala se žena v červené bundě.
„Je tady hrozně.“
„Venku je ještě hůř.“
Dveře se zavřely.
Telefon ukazoval jednu čárku signálu.
Klára otevřela mapu.
Horní Lhotka měla podle ní asi šest set obyvatel.
Nejbližší město bylo devět kilometrů.
Taxi aplikace nenabízela nic.
Zkusila klasickou taxislužbu.
„Ne, tam teď nikoho neposíláme,“ řekl muž v telefonu. „Silnice přes les je zavřená.“
„Kvůli čemu?“
„Stromy.“
Samozřejmě.
Bouřka venku zesílila.
Najednou zablikalo světlo.
Zhaslo.
V čekárně bylo ticho.
Pak někdo řekl:
„Výborně.“
Rozsvítilo se několik mobilů.
Za pár vteřin světla naskočila.
„To bylo jen krátké,“ řekl muž se psem.
Nikdo nevěděl, proč to říká, ale znělo to uklidňujícím způsobem.
Průvodčí vstoupil do čekárny.
„Prosím pozor. Náhradní autobus jede z Jihlavy, ale kvůli počasí má zpoždění.“
„Jaké?“ zeptalo se několik lidí současně.
„Minimálně hodinu.“
Klára se postavila.
„Hodinu?“
Průvodčí přikývl.
„Možná déle.“
Bylo 18:02.
Klára vyšla ven pod přístřešek.
Zavolala makléřce.
Tentokrát telefon chvíli vůbec nevyzváněl.
Pak se spojil.
„Dobrý den.“
„Autobus přijede nejdřív za hodinu.“
„To už dnes nestihnete.“
„Vím.“
Klára sevřela telefon.
„Můžeme to podepsat elektronicky?“
„Majitel chtěl osobně.“
„Zítra ráno?“
„Promluvím s ním.“
„Já o ten byt opravdu stojím.“
„Rozumím.“
Zase to slovo.
„Ozvu se.“
Klára zavěsila.
Několik vteřin jen hleděla do deště.
Tři měsíce.
Jedenáct prohlídek.
Potvrzení od zaměstnavatele.
Výpis z účtu.
Kopie občanky.
A teď může o byt přijít proto, že někde spadl strom.
„Slečno?“
Otočila se.
Muž se psem stál ve dveřích.
„Jste mokrá.“
Klára se podívala na svoje rameno.
Byla skoro celá mokrá.
„Já vím.“
„Pojďte dovnitř. Tady tím nic neopravíte.“
Měl pravdu.
Což ji trochu naštvalo.
Vrátila se do čekárny.
Místo na lavičce už obsadila maminka s asi šestiletou holčičkou.
Klára zůstala stát.
„Sedněte si.“
Žena s dortem se posunula.
„Díky.“
Klára si sedla.
„Taky někam spěcháte?“ zeptala se žena.
Klára se málem zasmála.
„Asi jako všichni.“
„Já na padesátiny.“
Ukázala na dort.
„Sestra má dnes padesát.“
„A vy vezete dort vlakem?“
„Původně to znělo jako dobrý nápad.“
Klára se podívala na krabici.
„Co je to?“
„Čokoládový s malinami.“
„Tak to je aspoň hodnotný náklad.“
„Stál patnáct set.“
„Tak to hlídejte líp než kufr.“
Žena se usmála.
„Lucie.“
„Klára.“
Kluk se sluchátky seděl naproti.
Sluchátka už neměl na uších.
„Kolik procent máte?“ zeptal se Kláry.
„Čeho?“
„Baterky.“
Podívala se.
„Čtyřicet jedna.“
„Já osm.“
„To není soutěž.“
„Má někdo nabíječku?“
Muž se psem zvedl ruku.
„Mám powerbanku.“
Kluk se rozzářil.
„Vážně?“
„Ale jezevčík má přednost.“
Všichni se podívali na psa.
„On se nabíjí?“ zeptal se kluk.
„Ne. Ale kdyby uměl, měl by.“
Několik lidí se zasmálo.
Klára taky.
Poprvé od chvíle, kdy vlak zastavil.
V 18:25 někdo zjistil, že automat na kávu přijímá jen mince.
Během několika minut vznikla improvizovaná směnárna.
„Má někdo desetikorunu?“
„Já mám dvacku.“
„Vrátí to?“
„Nevím.“
„Tak to zjistíme.“
Automat vydal dvě kávy a potom oznámil:
MIMO PROVOZ
„Tak to jsme přetížili systém,“ řekl kluk.
Jmenoval se David.
Studoval první rok vysoké školy a jel za přítelkyní.
Muž s jezevčíkem byl pan Brázda.
Pes se jmenoval Emil.
Lucie stále hlídala dort.
Klára zjistila, že už zná jména tří lidí, které před hodinou považovala jen za překážky mezi sebou a Brnem.
V 18:43 přišla makléřčina zpráva.
Klára ji otevřela okamžitě.
Majitel už musí odjet. Ozvu se ohledně dalšího postupu.
Nic víc.
Klára položila telefon displejem dolů.
„Špatné?“ zeptala se Lucie.
„Možná přijdu o byt.“
„Kvůli dnešku?“
„Majitel měl přijet jen na podpis.“
Lucie zavrtěla hlavou.
„Tak jestli vám ho kvůli bouřce nedá, je divný.“
„Dneska mají na jeden byt deset lidí.“
„To jo.“
Klára se podívala na ni.
„Děkuju za povzbuzení.“
„Promiň.“
Lucie otevřela kabelku.
„Chcete sušenku?“
Klára se začala smát.
„To je váš způsob řešení krizí?“
„Ano.“
Vzala si.
Za hodinu už nikdo nekontroloval příjezd autobusu každých třicet vteřin.
Protože žádný autobus nepřijížděl.
Průvodčí chodil ven telefonovat.
Bouřka se pomalu vzdalovala, ale silnice stále nebyla průjezdná.
Holčička se začala nudit.
David vytáhl z batohu karty.
„Umíš prší?“
Holčička přikývla.
„Já taky,“ řekl pan Brázda.
„Tohle je výběrový turnaj?“ zeptala se Klára.
David rozdal.
Za deset minut hrálo šest lidí.
Klára nechtěla.
Pak ji Lucie donutila držet své karty, zatímco šla na toaletu.
Když se vrátila, Klára právě položila sedmičku.
„Vy hrajete!“
„Jen vás zastupuju.“
„Jasně.“
O půl hodiny později se hádala s Davidem, jestli může na eso položit krále.
Telefon přestal být důležitý.
Až když zavibroval, málem si toho nevšimla.
Makléřka.
Klára vstala.
„Prosím?“
„Dobrý večer. Mluvila jsem s majitelem.“
Klára odešla ke dveřím.
„Ano.“
„Zítra by mohl v deset.“
„Přijedu.“
„Ještě je jedna věc.“
Klára zadržela dech.
„On dnes taky nedojel.“
„Cože?“
„Zůstal stát autem za Velkým Meziříčím. Spadly tam stromy.“
Klára mlčela.
Pak se začala smát.
Makléřka také.
„Takže vám byt zatím nikdo nevezme.“
„Dobře.“
„Deset hodin.“
„Budu tam.“
„A hlavně dnes nikam nechoďte pěšky.“
„Nebojte.“
Klára zavěsila.
„Tak co?“ zeptala se Lucie.
„Zítra.“
„Vidíte.“
„Majitel taky někde uvízl.“
Pan Brázda zvedl obočí.
„Takže strom zachránil byt.“
„To bych zase nepřeháněla.“
„Já bych mu poděkoval.“
Ve 20:11 přišel průvodčí.
„Autobus by měl být za třicet až čtyřicet minut.“
Tentokrát nikdo nezatleskal.
„Teď?“ zeptal se David.
Průvodčí vypadal překvapeně.
„Ano.“
„My hrajeme.“
„Autobus kvůli tomu neodložíme.“
Lucie se podívala na hodiny.
Pak na dort.
„Tak to je definitivní.“
„Co?“ zeptala se Klára.
„Sestra sfoukla svíčky před hodinou.“
Vytáhla telefon.
Na displeji měla několik fotografií.
Stůl.
Balónky.
Lidi.
Jiný, menší dort.
„Oni měli záložní?“
„Maminka koupila roládu.“
Lucie se zatvářila uraženě.
„Roládu.“
„Takže tenhle je navíc?“
Lucie se podívala na bílou krabici.
„Já ho povezu domů.“
David polkl.
„Celý?“
Lucie se na něj podívala.
Pak na ostatní.
„Má někdo nůž?“
Pan Brázda vytáhl z kapsy malý zavírací nožík.
Lucie zavrtěla hlavou.
„To jsem neměla vidět.“
„Na výlety.“
„Jasně.“
„Chcete ten dort, nebo ne?“
Chtěli.
Krabici položili na lavičku.
Uvnitř byl krásný dort s čokoládovou polevou, malinami a zlatým číslem 50.
„To číslo sundáme,“ řekla Lucie.
„Nechte ho,“ řekl David. „Oslavíme padesát minut zpoždění.“
„Jsme tu tři hodiny.“
„Tak ho otočíme.“
Nakonec číslo dostala holčička.
Dort rozkrájeli na malé, nepravidelné kusy.
Nebyl dost velký pro všechny.
Ale někdo nechtěl.
Někdo se rozdělil.
Někdo měl jen dvě sousta.
Klára jedla čokoládový dort z papírového ubrousku a připadalo jí to absurdní.
A dobré.
Velmi dobré.
„Patnáct set?“ zeptala se.
Lucie přikývla.
„Stál za to.“
„To řeknu sestře.“
Ve 20:47 přijel autobus.
Všichni vyskočili.
Karty zmizely.
Tašky se zavřely.
Telefony se vrátily do rukou.
Najednou byli zase cestující.
Lidé začali vycházet na perón.
Klára stála u dveří autobusu třetí.
Před ní David.
Za ní někdo tlačil kufr.
„Prosím rychleji!“ ozvalo se zezadu.
Klára automaticky udělala krok.
Pak se podívala zpátky.
Pan Brázda byl ještě u čekárny.
Emil se mu zamotal do vodítka a muž se snažil zároveň zvednout tašku.
Autobusák už zavíral zavazadlový prostor.
„Počkejte!“ zavolala Klára.
Řidič se podíval na ni.
„Ještě někdo jde.“
„Tak ať si pospíší.“
Před čtyřmi hodinami by Klára možná řekla totéž.
Teď položila kabelku na první sedadlo.
„Počkejte.“
Vrátila se.
„Pane Brázdo.“
„Já to zvládnu.“
„To říkají všichni chlapi těsně předtím, než něco nezvládnou.“
Vzala mu tašku.
„A Emil?“
„Emil zvládá všechno.“
Pes se okamžitě posadil do kaluže.
„Vidím.“
Do autobusu nastoupili poslední.
Lucie jí držela místo.
David seděl přes uličku.
Pan Brázda si sedl za ně.
Motor se rozběhl.
Autobus vyjel.
Klára se podívala z okna.
Malá čekárna zůstala osvětlená.
Na parapetu ležel zapomenutý papírový talířek se stopou čokoládové polevy.
„Máte zítra v deset ten byt,“ připomněla Lucie.
„Jo.“
„Tak nezaspěte.“
„Nezaspím.“
„A kdyby jo, řekněte, že spadl strom.“
Klára se usmála.
Telefon zavibroval.
David vytvořil skupinu.
HORNÍ LHOTKA – PŘEŽILI JSME
První zpráva:
Kdo má fotku dortu?
Lucie odpověděla:
Já. Ale za zveřejnění chci autorská práva.
Pan Brázda napsal:
Jak se tady posílá fotka?
Klára se rozesmála.
Pak telefon schovala.
Autobus projížděl mokrou krajinou.
Do Brna dorazí možná v jedenáct.
Zítra bude unavená.
Byt ještě neměla jistý.
Nic se zázračně nevyřešilo.
Jen už neměla pocit, že dnešní večer byl ztracený.
Na další zastávce chtěla nastoupit starší žena s velkým kufrem.
Řidič otevřel dveře.
Žena se snažila kufr zvednout na první schod.
Někdo za Klárou si povzdechl.
Klára už vstávala.
„Počkejte,“ řekla.
Sešla dolů a chytila kufr za druhé madlo.
„Vezmeme ho spolu.“
Žena se usmála.
„Děkuju.“
„Není zač.“
Za nimi autobus čekal.
A tentokrát Kláře vůbec nevadilo, že se nerozjel přesně na čas.
