Článek
Kulturní dům v malém městě na Vysočině čekala po desítkách let velká rekonstrukce. Měnily se podlahy, elektroinstalace, sedačky v hlavním sále a spolu s nimi měl zmizet také nábytek, pro který už nikdo neviděl využití.
V malé zkušebně stálo staré pianino.
Mělo odřený lak, několik zažloutlých kláves a na boku dlouhý škrábanec. Nikdo už přesně nevěděl, jak dlouho tam je. Podle inventárního štítku patřilo kulturnímu domu nejméně od šedesátých let.
„Tohle už nemá cenu opravovat,“ rozhodl správce.
Přesto ještě zavolali ladiče. Chtěli mít jistotu, že nevyhazují nástroj, který by mohl někomu posloužit.
Roman Kříž přijel v pátek dopoledne.
Pianina opravoval téměř třicet let a během několika minut měl jasno. Nástroj nebyl vzácný, mechanika byla opotřebovaná a větší oprava by stála víc, než kolik mělo pianino cenu.
Pak sundal horní kryt.
Na vnitřní straně dřevěné desky byla tužkou napsaná jména.
Desítky jmen.
Vedle každého stálo datum.
Jana Procházková – 14. 5. 1968.
Milan Tichý – 22. 4. 1971.
Alena Veselá – 9. 6. 1976.
Některé zápisy téměř zmizely, jiné zůstaly dobře čitelné. Další jména Roman objevil na dřevěném rámu uvnitř nástroje.
Správce se naklonil blíž.
„Co to má znamenat?“
Roman nevěděl.
Pokračoval očima dál, až se najednou zarazil.
Roman Kříž – 17. 5. 1987.
Datum mu nic neříkalo.
Jméno ano.
Bylo jeho.
A během několika vteřin se mu vrátila vzpomínka, na kterou skoro čtyřicet let nemyslel.
Bylo mu jedenáct. V kulturním domě seděl před plným sálem a čekal, až na něj přijde řada. Měl modrou košili, zpocené ruce a před vystoupením několikrát prosil maminku, aby mohli odejít domů.
Nakonec neodešel.
Sedl si k pianinu a zahrál skladbu, kterou několik měsíců nacvičoval.
Za ním tehdy stál jeho učitel František Král.
Po koncertě Romana jen poplácal po rameni a řekl mu, že to zvládl.
O žádném zápisu do pianina nikdy nepadlo ani slovo.
Tajemství uvnitř pianina
Odvoz byl odložen.
Roman si jména vyfotil a začal se ptát lidí, kteří si starý kulturní dům ještě pamatovali.
Brzy zjistil, že téměř všechna patřila bývalým žákům místní hudební školy.
A jedno jméno se při rozhovorech vracelo neustále.
František Král.
Učil ve městě více než třicet let. Klavír, hudební nauku a občas také děti, o kterých ostatní tvrdili, že na hudbu nemají talent.
Roman zjistil, že jeho bývalému učiteli je přes devadesát a žije v domově pro seniory v sousedním okrese.
Zajel za ním.
Pan Král si svého někdejšího žáka nejprve nedokázal zařadit. Roman proto vytáhl telefon a ukázal mu fotografii otevřeného pianina.
Starý muž se okamžitě usmál.
„Ono tam pořád je?“
Roman položil telefon na stůl.
„Ta jména jste psal vy?“
Učitel přikývl.
Zapisoval každého svého žáka, který na tom pianinu poprvé vystoupil před lidmi.
Nebyli to nejlepší studenti. Nebyli to ani ti, kteří vyhráli soutěž nebo se později hudbou živili.
Byly to jednoduše děti, které poprvé dokázaly sednout před plný sál a zahrát.
„Pro dospělého je to pár minut,“ vysvětloval. „Pro desetileté dítě je to někdy největší strach, jaký do té doby zažilo.“
Proto po každém koncertě počkal, až všichni odejdou.
Otevřel pianino.
A připsal další jméno.
Žákům o tom nikdy neřekl.
Z bezcenného nástroje se stala kronika
Když město zveřejnilo fotografie zápisů, začali se ozývat bývalí žáci.
Někteří ve městě stále žili. Jiní se odstěhovali před desítkami let.
Jedna žena našla jméno své maminky. Jiný muž poznal své vlastní a napsal, že od svých čtrnácti let na klavír nesáhl, ale na první vystoupení si stále pamatuje.
Pianino už nikdo vyhodit nechtěl.
Místní truhlář opravil poškozený plášť a Roman dal do pořádku mechaniku. Jedinou část nástroje, které se nikdo nedotkl, byla vnitřní strana horního víka.
Jména zůstala přesně tam, kde je učitel kdysi napsal.
Po rekonstrukci se pianino vrátilo do kulturního domu.
O několik měsíců později se u něj konal první koncert dětí z místní hudební školy.
Roman přišel také.
V první řadě seděla asi osmiletá dívka. Když ji učitelka zavolala, chvíli se nehýbala. Pak vstala, sedla si k pianinu a položila ruce na klávesy.
První tóny nebyly úplně jisté.
Po chvíli už hrála bez zaváhání.
Když koncert skončil a lidé odešli, Roman zůstal v sále ještě několik minut.
Otevřel víko.
Mezi posledním starým zápisem a hranou dřeva zůstávalo trochu volného místa.
Vytáhl tužku.
Napsal jméno dívky.
A vedle něj dnešní datum.
