Článek
Pekla jsem, vařila rybí polévku, chystala bramborový salát ve dvou verzích a večer jsem seděla u stromku s pocitem, že domov má být trochu plný.
Pak se z toho stal provoz. Moje švagrová Dana nehostila nikdy, ale uměla velmi přesně říkat, jak se má hostit. Cukroví prý mělo být menší, protože velké kousky jsou těžké. Kapra chtěla bez kostí, ale řízek pro děti, protože rybu stejně nejí. Salát bez cibule, ale trochu cibule zvlášť pro jejího muže. Když jsem jednou koupila hotové vánočky místo domácích, řekla u stolu: „No jo, člověk už dneska nemusí umět všechno.“ Usmála se u toho, takže to mělo být asi neškodné.
Můj muž Petr to bral tak, že Dana je prostě Dana. To byla v naší rodině omluvenka na všechno. Když přišla o hodinu později, byla to Dana. Když přivezla jen lahev vína a odvezla si tři krabičky cukroví, taky Dana. Když mi v kuchyni před ostatními řekla, že letos je salát nějaký mdlejší, Petr se na mě jen podíval, jako abych to nechala být. Nechal to být tak často, až jsem to nakonec nechala být já.
Loni na Štědrý den se to zlomilo. Byla jsem od rána v kuchyni, bolela mě záda a do toho mi volala tchyně, že přijede dřív, protože jí nejede pozdější autobus. Dana dorazila poslední, v novém kabátu, s krabicí kupovaných pralinek. Sotva si sundala boty, prošla do kuchyně a začala se ptát, proč nemám zvlášť talíř pro jejího syna, který teď nejí smažené. Nevěděla jsem to. Nikdo mi to neřekl. Řekla jen: „Já myslela, že na děti se ptáš automaticky.“
V tu chvíli jsem držela v ruce utěrku a cítila jsem, jak se mi chce brečet, což mě naštvalo ještě víc. Neudělala jsem scénu. Dala jsem jejímu synovi pečené brambory, vejce a zeleninu, protože to doma bylo. Večeře proběhla. Lidé jedli, děti rozbalily dárky, Dana si vzala domů salát a cestou se mě zeptala, jestli příště můžu dát do krabice víc řízků, protože její muž má rád studené druhý den.
Mezi svátky jsem si sedla k počítači a napsala rozpis na další rok. Ne naštvaný, ne dlouhý. Jen seznam věcí, které je potřeba udělat, když u nás má být čtrnáct lidí. Pečení, nákup, ryby, salát, polévka, úklid, prostírání, nádobí, odvoz tchyně, příprava dětského jídla, krabičky na zbytky. Ke každé položce jsem nechala prázdné místo na jméno. Poslala jsem to do rodinné skupiny s tím, že letos ráda poskytnu dům, ale přípravu rozdělíme.
Nejdřív bylo ticho. Pak Dana napsala, jestli to myslím vážně. Odpověděla jsem, že ano. Petr přišel z obýváku a ptal se, proč to řeším takhle veřejně. Řekla jsem mu, že právě proto, že Vánoce jsou veřejné pro všechny, ale práce kolem nich byla soukromě moje. Nehádali jsme se dlouho. Spíš seděl u stolu a díval se na ten seznam, jako by poprvé viděl něco, co měl roky před očima.
Dana se ozvala večer. Napsala, že když to má být takhle úřední, tak možná zůstanou doma. Byla jsem překvapená, jak málo mě to ranilo. Odpověděla jsem, že to chápu, ať mi dá vědět do konce listopadu kvůli počtu lidí. Žádné přemlouvání. Žádné „ale děti budou smutné“. Jen praktická věta. Dana asi čekala, že couvnu. Místo toho se do seznamu začali psát ostatní. Tchyně nabídla vanilkové rohlíčky, Petrův bratr nákup pití, moje dcera prostírání a Petr, trochu rozpačitě, ryby a nádobí.
V listopadu Dana oznámila, že přijdou jen na kávu první svátek vánoční. Na Štědrý večer prý chtějí být poprvé sami. Tchyně z toho byla nesvá a naznačovala, že rodina se nemá dělit. Řekla jsem jí, že rodina se nedělí tím, že někdo povečeří doma. Spíš tím, když se jeden člověk každý rok sedře a ostatní u toho hodnotí cibuli v salátu. Tchyně se zatvářila dotčeně, ale pak se zeptala, kolik rohlíčků má upéct.
Ten Štědrý večer byl menší a obyčejnější. Nebylo dvanáct druhů cukroví, jen šest. Salát byl v jedné míse, protože nikdo nechtěl zvláštní verzi. Petr umyl nádobí hned po večeři a já jsem poprvé po letech seděla u stromku dřív než v deset. Nebyl to dokonalý filmový klid. Děti se hádaly o ovladač, tchyně měla poznámku k teplotě polévky a kočka shodila ozdobu. Jen jsem u toho nebyla na konci sil.
Dana přišla druhý den s krabicí zákusků. V kuchyni se rozhlédla a řekla, že to tady máme nějaké uklizené. Neodpověděla jsem na to. Udělala jsem kávu a položila zákusky na stůl. Když odcházela, neptala se na řízky do krabičky. Možná proto, že žádné nezbyly. Možná proto, že pochopila, že krabičky už nejsou samozřejmá součást návštěvy.
Od té doby už u nás Vánoce nejsou moje povinnost. Kdo chce přijít, napíše se do seznamu. Kdo nechce, nepřijde. Zní to málo svátečně, ale mně se po letech ulevilo. Rodinná tradice je hezká věc. Jen by neměla stát na tom, že jedna žena zmizí na dva dny v kuchyni a ostatní tomu říkají atmosféra.
