Syn nechce převzít moje hodinářství. Zákazníkům jsem roky říkal, že jednou bude jeho

Hodinářství mám přes třicet let. Nejdřív jsem v něm byl zaměstnaný, později jsem převzal nájem a zařízení. Se ženou jsme tehdy počítali každou větší útratu, ale postupně nás obchod začal slušně živit.

Syn Jakub tam vyrůstal. Po škole sedával vzadu u malého stolku, dělal úkoly a čekal, až zavřu. Později mi pomáhal rovnat řemínky a přepisovat cenovky. Zákazníci ho znali dřív, než vůbec věděli, jak se jmenuje.

Když si vybral hodinářský obor, měl jsem radost, kterou jsem se ani nesnažil skrývat. Nepřesvědčoval jsem ho k tomu. Dodnes si myslím, že ho ta práce opravdu bavila.

Jen jsem z toho vyvodil víc, než mi řekl.

Po vyučení nastoupil do dílny, kde se servisovaly měřicí přístroje. Měl pravidelnou pracovní dobu a kolegy svého věku. Ke mně chodil některé soboty, když se mi nahromadily zakázky nebo jsem potřeboval volno.

Za práci jsem mu platil. Nečekal jsem, že bude dospělý člověk trávit půl víkendu v obchodě zadarmo. Občas peníze odmítl, když šlo jen o hodinu, ale většinou jsme se normálně vyrovnali.

To pro mě bylo důležité. Měl jsem pocit, že se k němu chovám jako k budoucímu kolegovi, nikoli jako k dítěti, které musí pomáhat.

On přitom po zavření většinou pospíchal pryč. Na kolo, za přítelkyní, někam s kamarády. Já mu zvedal roletu a říkal, ať si to užije, dokud může.

Tehdy mi ta věta připadala nevinná.

Začalo to žertem. Jedna paní se zeptala, kdo jí bude opravovat hodinky, až půjdu do důchodu. Ukázal jsem na Jakuba a řekl, že už si vychovávám náhradu.

Stál u vedlejšího stolu a usmál se. Nevím, jestli na mě, na tu paní, nebo jen proto, že se to v takové chvíli dělá. Já jsem si ten úsměv zapamatoval jako souhlas.

Postupně jsem o tom přestal žertovat.

Říkal jsem lidem, že jednou obchod převezme syn. Když se ptali kdy, odpovídal jsem, že zatím nikam nespěchám. Jakub u většiny těch rozhovorů nebyl.

Nikdy jsem mu potom večer nezavolal a neřekl, co jsem zase někomu slíbil.

Poslední rok mě celodenní sezení u práce unavovalo víc než dřív. Nechtěl jsem zavřít. Představoval jsem si, že budu mít otevřeno tři dny a zbytek převezme Jakub, časem třeba celý provoz.

Sepsal jsem nájem, běžné výdaje i průměrné tržby. Chtěl jsem mu ukázat, že se nemusí bát začínat od nuly. Nabídl bych mu vybavení, zákazníky i vlastní pomoc.

Ženě jsem nad papíry vysvětloval, že takovou možnost by jinde neměl.

Zeptala se, jestli ji vůbec chce.

Řekl jsem, že přece ví, jak to chodí, a chodí tam celé roky. Žena mi připomněla, že já jsem také roky pomáhal jejímu otci na zahradě a nikdy mě nenapadlo stát se zahradníkem. Připadalo mi to jako nesrovnatelné věci.

Bylo začátkem června. O svém plánu jsem začal mluvit při nedělním obědě. Jakub mě nechal dojít k tomu, že od září bych mohl zavírat ve středu a on by si postupně zařídil změnu zaměstnání.

Potom řekl, že právě kvůli práci s námi také potřebuje mluvit.

Dostal nabídku v Brně. Podobný obor, větší dílna, možnost naučit se další věci. Přijal ji a s přítelkyní už hledají byt. Nastupovat měl začátkem srpna.

Nejdřív jsem se ptal na peníze. Pak na bydlení. Teprve potom jsem řekl, že jsem myslel, že počítá s obchodem.

Odpověděl, že mi převzetí nikdy neslíbil. Měl jsem před sebou talíř, ale přestal jsem jíst. Žena se ho začala vyptávat na novou práci a mně připadalo, že se příliš rychle přešlo k něčemu jinému.

Po obědě jsme zůstali v kuchyni sami. Řekl jsem, že jsem kvůli němu neprodal část vybavení, které už sám tolik nepoužívám. Že jsem udržoval obchod, aby měl na co navázat.

Jakub se zeptal, kdy mě o to požádal.

Ta otázka mě rozčílila. Vypočítával jsem, kolik stojí začínat podnikání a jakou výhodu má zavedené místo. On mi odpovídal, že o podnikání nestojí. Chce dělat svou práci a po směně odejít domů.

Řekl jsem mu, že zahazuje řemeslo. Připomněl mi, že odchází do dílny, ne někam, kde už nikdy nevezme nástroj do ruky.

Věděl jsem to. Jen mi jeho nová práce připadala vzdálená všemu, co jsem mu uměl nabídnout já.

V obchodě se mě brzy někdo zeptal na Jakuba. Řekl jsem, že si jde na pár let zkusit práci jinam. Až se rozkouká, uvidíme.

Nebyla to domluva. Byla to moje verze, která se mi říkala snáz než věta, že syn obchod nechce.

Jeden zákazník pochválil, že mladý člověk má poznat svět. Druhý poznamenal, že se určitě vrátí, až zjistí, co stojí nájem. Přikyvoval jsem, přestože jsem o jeho budoucím nájmu nevěděl skoro nic.

Jakub se to dozvěděl od známého. Zavolal mi a požádal mě, ať lidem nevyprávím, že má návrat naplánovaný.

Odpověděl jsem, že přece nikdo neví, co bude za tři roky. Řekl, že právě proto to nemám vědět za něj.

Začátkem července přinesl pan Dvořák staré nástěnné hodiny. Chodil ke mně dlouho a věděl, že takové zakázky už sám nepřijímám. Zabraly mi příliš času vedle běžných oprav hodinek.

S Jakubem jsme podobné hodiny dříve opravovali společně a později je zvládal i sám. Když jsem je uviděl na pultě, napadlo mě, že tohle by ještě mohl udělat. Řekl jsem panu Dvořákovi, že se na ně syn podívá v sobotu.

Zaradoval se. Nechtěl pevný termín opravy, jen vědět, jestli má smysl ji vůbec řešit. Vystavil jsem mu příjemku a hodiny uložil na polici vzadu.

Jakub mi přitom žádnou další sobotu nepotvrdil.

Když jsem mu večer zavolal, oznámil jsem mu zakázku stejně samozřejmě, jako by ještě pořád čekal na moje přidělení práce.

Řekl, že v sobotu jede na prohlídky bytů. Další víkend má domluvenou cestu s přítelkyní. Nemůže slíbit ani prohlídku hodin, natož opravu, která by se mohla protáhnout do jeho odjezdu.

Namítl jsem, že panu Dvořákovi nemohu jen tak říct, že nic nebude. Čeká na něj a počítá s ním.

Jakub odpověděl, že s ním počítám já.

Chvíli bylo ticho. Pak řekl, že mi pomůže dokončit dvě drobnosti, které už měl rozdělané, ale další práci za něj přijímat nemám. Mluvil klidně. To mě tehdy skoro dráždilo víc, než kdyby zvýšil hlas.

Po hovoru jsem šel do obchodu, i když už bylo zavřeno. Hodiny stály na polici přesně tam, kam jsem je odpoledne postavil. Neměl jsem pro ně žádný plán, jen synovo jméno na příjemce.

Zavolal dřív, než jsem se odhodlal zavolat jemu. Nežádal hotové hodiny. Chtěl se jen domluvit, jestli může přijít, až u mě Jakub bude, aby mu vysvětlil, co se s nimi děje.

Nadechl jsem se k větě, že syn má teď hodně práce.

Nakonec jsem řekl, že jsem zakázku přijal bez jeho souhlasu. Opravovat ji nebude a já na ni vedle rozdělaných oprav nemám čas. Omluvil jsem se a požádal pana Dvořáka, aby si hodiny vyzvedl.

Když přišel, položil jsem je před něj zabalené tak, jak je přinesl. Zeptal se, jestli tedy mladý v obchodě nebude pokračovat.

Řekl jsem, že nebude.

Pan Dvořák přikývl. Vzal si hodiny a poznamenal, že bude muset hledat jinde. Nevyčítal mi zkaženou rodinnou tradici. Ztratil u mě několik dní a teď ho čekala další cesta s neopravenými hodinami.

Příští týden jsem vyvěsil, že od září budou středy zavřené. Nečekal jsem, až se najde někdo, kdo je za mě otevře. Rozpracované věci jsem postupně dokončoval a nové přijímal opatrněji.

Při každém odmítnutí mi bylo nepříjemně. Zvlášť když někdo řekl, že dřív to přece šlo. Jenže dřív jsem také neměl na stole tolik práce, kterou jsem odkládal na neurčitou sobotu se synem.

Začal jsem se vyptávat, jestli někdo nemá zájem o část vybavení. Nabídku na celý provoz jsem zatím nikam nedal. Ještě jsem nevěděl, jestli chci skončit za rok, nebo za tři.

Jakub před srpnovým odjezdem dodělal svoje dvě opravy. Vyplatil jsem mu práci jako obvykle. Když mi vracel klíče od obchodu, měl jsem chuť mu říct, ať si je nechá.

Vzal jsem si je.

Poprvé přijel z Brna v polovině září. Žena ho pozvala na sobotní oběd. Když jsem se ptal v kolik, řekla, že ve dvanáct, stejně jako ostatní návštěvy.

V obchodě jsem to ráno pořád slyšel. Stejně jako ostatní návštěvy.

Jakub dorazil s přítelkyní a přivezli něco z pekárny. Vyprávěli o bytě, kam se jim nevejde starý stůl, a o sousedovi, který jim pomohl vynést pračku. O práci mluvil zaujatě. Ptal jsem se a snažil se v každé odpovědi nehledat důvod, proč mu u mě mohlo být lépe.

Po jídle se zeptal, jak zvládám zavřené středy. Řekl jsem, že první dvě jsem stejně strávil vzadu v dílně. Zasmál se. Já také, ale byla to pravda.

Když vstávali, nepodal jsem mu sáček s opravou, kterou by si mohl vzít domů. Takový sáček už na něj několikrát čekal, i když přišel původně jen na oběd.

Jakubovi se v nové práci zatím líbí. Voláme si, občas přijede a někdy mi pošle fotografii něčeho, co by mě podle něj mohlo zajímat. Neptám se pokaždé, jestli už přemýšlí o návratu.

To neznamená, že jsem s jeho rozhodnutím spokojený. Když stojím ráno před výlohou a odemykám, pořád si umím představit, jak bych jednou přišel až v devět a on už by měl otevřeno.

Jen už tu představu nevydávám za společný plán.

Zákazníkům říkám, že syn pracuje v Brně. Když se ptají, kdo převezme obchod, odpovídám, že zatím nevím. Někteří mě začnou litovat a já mám potřebu vysvětlovat, že se synem normálně mluvíme.

Jeho rozhodnutí už neměním. S tím, že po mně možná nikdo nevezme místo za pultem, se ale zatím vyrovnat neumím.