Článek
Nebyli slavní, jen hluční, mladí a přesvědčení, že když mají kytary, svět se trochu posune. Když zemřel, nechala jsem desky v obýváku. Nehrála jsem je často. Jen jsem potřebovala vědět, že tam jsou.
Syn Radim to viděl jinak. Měl rád pořádek, moderní nábytek a větu, že člověk se nemá držet minulosti. Když přijel s vnučkou, vždycky se rozhlédl po bytě a povzdechl si, že bych měla vyklidit. Ne kvůli sobě, prý kvůli bezpečí. Abych nezakopla, aby se mi lépe uklízelo, aby jednou neměli tolik práce. To „jednou“ mi vadilo nejvíc. Člověk sedí u vlastního stolu a slyší, jak někdo plánuje jeho byt po smrti.
Jednou jsem byla tři týdny v lázních kvůli kolenu. Radim mi nabídl, že mezitím vymalují kuchyň a pomůžou mi trochu s úklidem. Souhlasila jsem. Byla jsem ráda, že se zajímá. Když jsem se vrátila, kuchyň opravdu zářila, ale obývák vypadal jinak. Polička s deskami byla poloprázdná. Zeptala jsem se, kde jsou. Radim řekl, že ty nejhorší dal pryč, protože byly plesnivé, poškrábané a nikdo by je už neposlouchal. Pár prý prodal na internetu za symbolickou cenu.
Sedla jsem si do křesla a chvíli jsem nemluvila. Nebyla jsem schopná. Radim hned začal vysvětlovat, že to myslel dobře, že mi udělal místo a že za ty peníze koupil novou protiskluzovou podložku do koupelny. Ukazoval mi ji skoro pyšně. Já jsem se zeptala, jestli mezi těmi deskami byla i ta bílá bez obalu, jen v papírovém přebalu. Zarazil se. Nevěděl. Vzal to jako hromadu starého vinylu, ne jako věci s příběhem.
Na té bílé desce byl záznam z jedné tancovačky. Nic profesionálního. Kamarád manžela to kdysi nechal přepsat jako dárek. Byla tam písnička, kterou manžel zpíval falešně, ale s takovou radostí, že jsem ji po jeho smrti slyšela dvakrát a pokaždé jsem musela vypnout gramofon. Byl tam jeho hlas, když na konci říkal do mikrofonu: „Tahle je pro moji Hanku, jestli ještě neutekla.“ Lidé se smáli. Já jsem tehdy seděla u stolu v modrých šatech. Neutekla jsem.
Radim zbledl. Poprvé ten den přestal mluvit jako člověk, který ví, co je pro mě nejlepší. Začal hledat v telefonu, komu co prodal. Některé desky šly jednomu sběrateli, jiné přes bazar neznámým lidem. Ta bílá tam možná byla, možná ne. Psali jsme zprávy, volali, ptali se. Připadala jsem si hrozně. Nejen kvůli desce. Kvůli tomu, že jsem vlastnímu synovi musela vysvětlovat, že moje minulost není skládka, kterou může třídit podle zápachu papíru.
Za dva dny se ozval muž z vedlejšího města. Bílou desku měl. Koupil ji spolu s dalšími, protože ho zajímaly regionální kapely. Radim pro ni jel osobně. Když mi ji přivezl, držel ji v obou rukou jako něco křehkého. Seděli jsme v obýváku a on řekl, že nevěděl. To byla pravda. Jenže nevěděl hlavně proto, že se nezeptal. Řekla jsem mu to. Ne křikem. Už jsem na křik neměla chuť.
Radim se omluvil. Tentokrát bez vysvětlování, že to myslel dobře. Pak jsme spolu poprvé po letech pustili gramofon. Deska šuměla, praskala a manželův hlas zněl tenčeji, než jsem si pamatovala. Když řekl tu větu o mně, Radim sklopil hlavu. Možná poprvé slyšel otce jinak než jako fotku na poličce a příběh z dětství. Já jsem brečela potichu. Ne tak, aby mě někdo utěšoval.
Od té doby má Radim zakázáno uklízet moje věci beze mě. Řekla jsem mu to přesně takhle. Ne poprosila. Zakázala. Smál se tomu trochu rozpačitě, ale respektuje to. Udělali jsme spolu seznam věcí, které jsou pro mě důležité. Některé opravdu šly pryč. Staré účtenky, rozbité kabely, hrnce bez poklic. Desky zůstaly. Ne všechny hrají. Některé jen stojí v polici a drží místo něčemu, co se už nedá koupit zpátky.
Nová podložka v koupelně je dobrá. To uznávám. Jen jsem Radimovi řekla, že bezpečí není jen o tom, aby starý člověk neuklouzl. Je taky o tom, aby se nebál odjet na tři týdny z vlastního bytu, protože se mu někdo s dobrým úmyslem prohrabe životem. Přikývl. A když příště přišel, přinesl nové obaly na desky. Nebylo to velké gesto. Ale bylo to poprvé, kdy se nesnažil moje vzpomínky vyklidit, ale trochu je opravit.
