Článek
Recepční položila na pult tři obálky s kartami od pokojů a zeptala se, zda chceme celý pobyt připsat na jeden účet.
„Ne,“ řekl jsem. „My zaplatíme dva pokoje. Ten třetí si hradí syn.“
Tomáš zvedl hlavu od telefonu.
„Cože?“
„Váš pokoj,“ ukázal jsem na něj a jeho přítelkyni Kláru. „Ten si zaplatíte vy.“
Klára se na něj podívala.
„Ty jsi říkal, že nás pozvali.“
Tomáš protočil oči, jako bychom problém vytvořili my dva. „Vždyť je to rodinná dovolená. Myslel jsem, že to platíte.“
Za námi čekala rodina se dvěma malými dětmi. Recepční začala něco rychle psát do počítače a předstírala, že česky nerozumí ani slovo. Po desetihodinové cestě jsem neměl chuť pořádat hádku v hotelové hale, a tak jsem zaplatil všechno a řekl Tomášovi, že si o tom promluvíme nahoře.
Přišel sotva deset minut poté, co jsme otevřeli kufry.
„Tohle jsi nemusel řešit před Klárou.“
„Já jsem nic řešit nezačal. Chtěli po nás zaplatit pokoj.“
„Ponížil jsi mě.“
„Tím, že máš zaplatit vlastní dovolenou?“
Tomášovi bylo čtyřiadvacet. Už rok bydlel v pronajatém bytě, měl stálou práci a několikrát nám vysvětloval, že chce být konečně samostatný. Když jsme se ho na jaře zeptali, zda s námi pojede k moři, chtěl vzít Kláru.
Nevadilo nám to. Byla milá, s naší mladší dcerou Anetou si rozuměla a v hotelu byl volný pokoj pro dva.
„Stojí dvacet osm tisíc,“ napsal jsem Tomášovi po rezervaci.
Odpověděl palcem nahoru.
V tu chvíli mě nenapadlo, že palec znamená: díky za informaci, zaplaťte to.
„Klára na takovou dovolenou nemá,“ řekl teď.
„Tak proč jsi ji pozval?“
„Protože jsem myslel, že ji zvete vy.“
„My jsme řekli, že může jet.“
„To je snad totéž.“
„Není.“
Tomáš si založil ruce. „Pro vás to přece nejsou velké peníze.“
Manželka Jana, která do té chvíle skládala oblečení do skříně, se zastavila.
„Tohle neříkej,“ upozornila ho.
„Ale vždyť je to pravda.“
Podíval jsem se na něj. „A jak víš, co pro nás jsou velké peníze?“
„Máte dům, dvě auta, jezdíte na dovolené.“
Dům pro něj nebyla hypotéka, kterou jsme spláceli většinu jeho života. Auta nebyla dvě ojetiny, kterými jsme jezdili do práce. Všechno, co jsme za dvacet pět let vybudovali, se mu vešlo do jednoduchého závěru: máme dost, a proto bychom měli zaplatit.
„První večer si nebudeme kazit hádkou,“ řekla Jana.
Tomáš odešel. Dveře za sebou zavřel tak, že na chodbě zadrnčelo sklo ve vitríně.
Druhý den přišel ke snídani, jako by se nic nestalo. Anetě vyprávěl o výletu lodí, Kláře přinesl kávu a mě se zeptal, v kolik půjdeme na pláž. Když přišel účet za nápoje, bez váhání ho posunul ke mně.
Zaplatil jsem. Především proto, že jsem nechtěl dělat scénu kvůli několika eurům.
Večer jsme šli do restaurace v přístavu. Tomáš si objednal drahou rybu, Kláře doporučil víno a při čekání na jídlo nám na telefonu ukazoval hodinky, které si chtěl koupit.
Když číšník přinesl účet, syn se ani nepohnul.
„Zaplatíš si to?“ zeptal jsem se.
„Teď budeme dělit každou večeři?“
„Stačí, když zaplatíš sebe a Kláru.“
Klára okamžitě sáhla do kabelky. „Já si svoje zaplatím.“
Tomáš jí položil ruku na zápěstí.
„Nech to. Táta zase něco dokazuje.“
„Já nic nedokazuju,“ řekl jsem. „Ty zveš lidi za peníze někoho jiného.“
U vedlejšího stolu se po nás otočili dva lidé. Jana mě pod stolem kopla do nohy, ale já už byl příliš naštvaný, abych přestal.
„Jestli chceš brát přítelkyni na dovolenou, měl bys na to nejdřív mít.“
Klára zčervenala.
Tomáš se prudce postavil. „Tak díky. Aspoň víme, co si o nás myslíš.“
Odešli oba.
Jana počkala, až za nimi zapadly dveře restaurace. „Tohle jsi přehnal.“
„A co jsem měl dělat? Zase zaplatit?“
„Nemusel jsi ponižovat Kláru. Ta možná vůbec netuší, co jste si domluvili.“
„Stála u toho na recepci.“
„Právě. Vypadala překvapeně.“
Cestou do hotelu jsme se pohádali ještě my dva. Já tvrdil, že Jana Tomášovi celý život ustupuje. Ona mi připomněla, že když potřeboval kauci na byt, opravit auto nebo doplatit elektřinu, byl jsem to často já, kdo první vytáhl peněženku.
„Možná jsme ho to naučili,“ řekla.
„Co?“
„Že když dost dlouho počká, nakonec všechno vyřešíme.“
Neměl jsem na to odpověď.
Další ráno Tomáš s Klárou na snídani nepřišli. Když se objevili před polednem, řekli, že jedou sami do města. Klára se ale vrátila dřív, našla Janu u bazénu a požádala ji, zda si mohou promluvit bez Tomáše.
Manželka pak přišla na pokoj a zavřela za sebou dveře.
„Klára nevěděla, že má pokoj platit.“
„To už jsme pochopili.“
„Tomáš jí řekl, že jsme ji na dovolenou pozvali jako dárek.“
Chvíli jsem nic neříkal.
Klára si prý přivezla peníze na jídlo a výlety. Pokoj neřešila, protože jí Tomáš několikrát zopakoval, že je všechno domluvené. Po scéně na recepci chtěla svou polovinu poslat, ale on jí řekl, ať to nedělá, protože bychom si peníze stejně nevzali.
„Takže každému řekl něco jiného,“ řekl jsem.
„Asi se styděl přiznat, že na to nemá.“
„Tak měl říct, že na to nemá.“
Večer jsem na Tomáše čekal před hotelem.
„Proč jsi Kláře tvrdil, že jsme jí dovolenou dali?“
„Protože jsem si myslel, že to tak je.“
„Poslal jsem ti cenu pokoje.“
„A já na ni reagoval.“
„Palcem.“
„Tak ses měl zeptat.“
Téměř jsem se zasmál. „Já jsem se měl zeptat, jestli dospělý pracující člověk hodlá zaplatit svou dovolenou?“
„Když někoho zveš, tak platíš.“
„My jsme zvali tebe.“
„A ona je moje přítelkyně.“
„To neznamená, že je automaticky na našem účtu.“
Tomáš se podíval směrem k hotelu. „Vám prostě vadí, že jela.“
„Nevadí. Vadí mi, že jsi jí řekl něco jiného než nám.“
„Děláš z toho strašnou věc.“
„Tvoje přítelkyně se omlouvá za situaci, kterou jsi zařídil ty.“
„Kláru do toho netahej.“
„Ty jsi ji do toho zatáhl.“
Odešel dřív, než jsem stačil říct něco dalšího.
Zbytek týdne jsme spolu mluvili jen kvůli společným plánům. Klára si od té chvíle platila všechno sama a jednou nechala Janě na stole peníze i za restauraci.
Tomáš naopak vytahoval peněženku okázale. Zaplatil si kávu a účtenku nechal ležet na stole, jako důkaz, že jsme ho celou dobu nespravedlivě považovali za příživníka.
Poslední večer Jana seděla na balkoně a dívala se na moře.
„Pořád je to náš syn,“ řekla.
„To se nezměnilo.“
„Pro něj asi ano. Jakmile něco nezaplatíme, má pocit, že ho odmítáme.“
„Tak dlouho jsme mu pomáhali, až přestal vidět rozdíl mezi pomocí a povinností.“
„A kdo mu ho měl ukázat?“
Tentokrát jsem mlčel já.
Po návratu domů jsem Tomášovi poslal částku za pokoj. Nezapočítal jsem restauraci ani žádné další výdaje.
Za dva dny přišla polovina.
V poznámce stálo: „Můj díl.“
Zbytek neposlal.
O týden později přišla druhá platba. Odesílatelem byla Klára.
„Doplatek za pobyt. Mrzí mě, co se stalo.“
Jana chtěla peníze okamžitě vrátit. „Ona za nic nemůže.“
„Tak ať jí je vrátí Tomáš.“
„A když je nevrátí?“
Od dovolené uplynuly skoro dva měsíce. Syn se u nás zastavil jednou. Byl zdvořilý, přinesl Anetě čokoládu a o Chorvatsku neřekl ani slovo.
S Janou se stále neshodneme, zda jsme měli Klářiny peníze přijmout. Ona tvrdí, že jsme nechali cizí dívku zaplatit za chybu vlastního syna.
Mně vadí hlavně to, že chybu nakonec zaplatil každý kromě něj.
