Článek
Moje tchyně Věra vždycky nesnášela plýtvání.
Schovávala dárkové tašky, z tuby zubní pasty dokázala vytlačit ještě tři dávky poté, co bych ji já dávno vyhodila, a když někdo nechal při čištění zubů puštěnou vodu, slyšel o tom ještě u nedělního oběda.
Proto mi vůbec nepřišlo divné, když před třemi lety poprvé přijela v listopadu k nám.
„Jen na pár dní,“ řekla tehdy. „Má se ochladit a nebudu kvůli sobě vytápět celý barák.“
Bylo mi jí vlastně líto.
Od smrti tchána bydlela sama.
Netušila jsem, že z pár dní se postupně stane skoro celá zima.
Poprvé jsem nad tím vůbec nepřemýšlela
Věra žije asi čtyřicet minut autem od nás ve starším rodinném domě.
S tchánem ho koupili někdy v osmdesátých letech, postupně ho opravovali a oba na něm nechali spoustu práce.
Když tchán zemřel, Radek navrhoval, aby máma dům prodala a pořídila si menší byt.
Odmítla.
„Dokud mě nohy unesou, nikam nejdu.“
Nikdo ji nenutil.
Jenže starý dům má jednu nevýhodu. V zimě spolyká hodně peněz za plyn.
První rok po tchánově smrti přijela Věra k nám během listopadových mrazů asi na čtyři dny.
Měli jsme pro ni malý pokoj v patře. Původně v něm spávali hosté, jinak jsme tam sušili prádlo a odkládali věci, pro které jsme zrovna neměli jiné místo.
Povlečení jsem převlékla, Radek přinesl její tašku a bylo.
Věra uvařila svíčkovou, vyžehlila koš prádla a po čtyřech dnech odjela.
Příští zimu přijela znovu.
Tentokrát na týden.
Pak na dalších deset dní v lednu.
Ani tehdy mi to nepřipadalo jako problém.
„Aspoň není sama,“ říkal Radek.
Měl pravdu.
Letos si přivezla velký kufr
Začátkem listopadu mi Radek cestou z práce zavolal.
„Máma přijede.“
„Na víkend?“
Chvíli bylo ticho.
„Asi na trochu dýl.“
To slovíčko asi jsem měla brát jako varování.
Věra přijela ještě ten večer.
Když jsem otevřela dveře, stála za nimi v dlouhém kabátu a vedle nohy měla velký tmavomodrý kufr na kolečkách.
Ne cestovní tašku.
Kufr.
Ten typ, který si člověk bere na čtrnáct dní k moři.
Radek za ní z auta přinesl ještě dvě igelitové tašky.
„Co v tom všechno máte?“ zeptala jsem se.
„Jen pár věcí.“
V koupelně se během půl hodiny objevily její tři krémy, šampon, fén a kelímek s umělým chrupem.
Na věšáku visel župan.
Do lednice si dala dva jogurty, léky a načatou sklenici hořčice, kterou si přivezla z domu.
Pak vytáhla domácí pantofle.
Začala jsem mít nepříjemný pocit.
„Jak dlouho vlastně zůstanete?“
Věra se podívala na Radka.
Radek se podíval na mě.
„Uvidíme podle počasí,“ řekla.
„Má být příští týden zase tepleji.“
„Teď už nemá cenu pořád roztápět barák a zase ho nechávat vychladnout.“
Nic jsem neřekla.
Večer jsem se ale Radka zeptala.
„Co znamená uvidíme podle počasí?“
„Máma nechce zbytečně topit.“
„To chápu. Ptám se, kdy pojede domů.“
Radek si stáhl ponožku a hodil ji do koše na prádlo.
„Třeba po Vánocích.“
„Po Vánocích? Radku, je začátek listopadu.“
„No a? Je to moje máma.“
Tohle byla první věta, která mě opravdu naštvala.
Protože samozřejmě byla jeho máma.
Ale ten dům byl také můj.
Najednou jsme byli pořád tři
Věra nebyla zlý host.
To bylo na celé situaci skoro nejhorší.
Kdyby dělala scény nebo nám schválně lezla do věcí, měla bych jednoduchý důvod říct, že už toho mám dost.
Jenže ona pomáhala.
Ráno uvařila čaj.
Když šla do obchodu, koupila rohlíky.
Jednou umyla lednici tak důkladně, že jsem našla potraviny, na které jsme měsíce zapomínali.
Přesto mi její přítomnost začala vadit.
Byla tam pořád.
Když jsem ráno přišla do kuchyně ještě v pyžamu, seděla u stolu.
Když jsme večer s Radkem otevřeli láhev vína a chtěli si pustit film, přisedla si.
Když jsme se v kuchyni bavili o penězích, přišla si pro vodu.
Když jsme se pohádali, museli jsme šeptat.
Jednou jsem Radka v obýváku objala a chtěla ho políbit.
Věra zrovna vyšla z chodby.
„Ježiš, nebudu vás rušit,“ zasmála se.
Neudělala nic špatně.
A přesto jsem měla chuť zamknout se v ložnici.
Začala jsem se ve vlastním domě cítit jako někdo, kdo musí pořád počítat s dalším člověkem.
Dokonce i naše sedmnáctiletá dcera Klára se mě jednou zeptala:
„Babička už tady bydlí?“
„Nebydlí.“
„A kdy jede domů?“
Nevěděla jsem.
Nejvíc mě vytáčelo topení
Věra přijela, protože chtěla ušetřit za vytápění svého domu.
Jenže u nás jí byla pořád zima.
První týden otočila termostat z jednadvaceti stupňů na třiadvacet.
Vrátila jsem ho zpátky.
Druhý den tam bylo zase třiadvacet.
„Věro, prosím vás, nesahejte na termostat.“
„Mně je při jednadvaceti zima.“
„Tak si vezměte svetr.“
Podívala se na mě překvapeně.
„Já mám svetr.“
„Tak ještě jeden.“
Radek se začal smát.
Já ne.
Příští večer jsem přišla domů a v obýváku bylo takové teplo, že jsem si musela sundat mikinu.
Podívala jsem se na termostat.
Dvacet tři a půl.
Věra seděla na gauči pod dekou a dívala se na seriál.
V tu chvíli ve mně něco prasklo.
„Tak já tomu asi nerozumím.“
Oba se na mě podívali.
„Čemu?“ zeptal se Radek.
„Věra je tady proto, aby doma ušetřila za topení, ale my tady budeme topit na čtyřiadvacet?“
„Je mi zima,“ řekla tchyně.
„Tak si doma zatopte.“
V místnosti bylo najednou ticho.
Věra se narovnala.
„Cože?“
Už jsem neuměla zabrzdit.
„Máte svůj dům. Máte svůj kotel. Jestli je vám doma zima, můžete si zatopit tam. My přece nejsme zimní penzion.“
Radek vyskočil.
„Evo!“
„Co Evo? Je listopad a nikdo mi ani neřekl, jak dlouho tady tvoje máma bude.“
„Tak kdyby ti tak strašně překážela, mohla jsi to říct normálně.“
„Říkám to už tři týdny! Tobě!“
Věra vstala.
Beze slova vypnula televizi.
„Nemusíte se kvůli mně hádat.“
„Mami, nikam nejezdi.“
„Pojedu.“
Podívala se na mě.
Čekala jsem výčitku.
Místo ní jen řekla:
„Měla jsi pravdu v jedné věci. Měla jsem se zeptat.“
Druhý den dopoledne odjela.
Doma bylo najednou až příliš ticho
První večer po jejím odjezdu jsem si užívala klid.
Sedla jsem si s Radkem na gauč, natáhla nohy a položila hlavu na jeho rameno.
Nikdo nepřišel z kuchyně.
Nikdo se nezeptal, co sledujeme.
Nikdo nezvedl topení.
Přesně to jsem chtěla.
Jenže Radek byl naštvaný.
„Nemusela jsi ji tak vyhodit.“
„Já ji nevyhodila.“
„Ale tak to vyznělo.“
„A co jsem měla dělat? Čekat do dubna?“
Radek nic neřekl.
Další dva dny jsme se bavili jen o praktických věcech.
V pátek mi přišla zpráva od Věry.
Evo, nezůstaly u vás moje léky na tlak? Nemůžu je najít.
Našla jsem je v horním šuplíku v koupelně.
Radek byl v práci, tak jsem sedla do auta a odvezla jí je.
Chtěla jsem je jen předat a odjet.
Když jsem ale vstoupila do jejího domu, praštil mě do obličeje chlad.
Ne zima jako venku.
Taková ta nepříjemná domácí zima, kdy člověk automaticky zapne zip u bundy.
„Proboha, kolik tu máte stupňů?“
„Sedmnáct.“
„Proč si nezatopíte?“
„Vždyť je zatopeno.“
Položila jsem léky na kuchyňský stůl.
Všimla jsem si, že Věra má na sobě tlustý svetr a přes ramena vestu.
V kuchyni tikaly nástěnné hodiny.
Jinak bylo úplné ticho.
Žádná televize.
Žádné rádio.
Na stole stál jeden hrnek.
Jedna miska.
Jedna židle byla odsunutá.
Druhá zůstala zasunutá pod stolem.
Na věšáku v předsíni pořád visela stará zelená bunda po tchánovi.
Najednou mi ten dům připadal obrovský.
„Vážně je to kvůli plynu?“ zeptala jsem se.
Věra se nejdřív zatvářila, že nechápe.
„Co?“
„To, že k nám jezdíte.“
Sedla si ke stolu.
Chvíli si prohlížela svoje ruce.
„Plyn je drahý.“
„To není odpověď.“
Podívala se na mě.
„Ne.“
Nic dalšího neřekla.
Tak jsem čekala.
Nešlo jen o peníze
„V létě mi to nevadí,“ řekla nakonec. „Člověk je pořád venku. Zahrada, sousedka, obchod. Je světlo skoro do deseti.“
Odmlčela se.
„Ale v zimě se ve čtyři setmí.“
Podívala se směrem k oknu.
„A co pak?“
Nevěděla jsem, co říct.
„Sedím tady.“
Ukázala na kuchyň.
„Uvařím si čaj. Pustím televizi. Pak ji vypnu, protože tam stejně nic není. A čekám, až bude dost hodin na to, abych šla spát.“
Poprvé od naší hádky mi jí bylo opravdu líto.
Ne proto, že byla stará.
Protože jsem si najednou dokázala představit každý ten dlouhý večer.
„Proč jste nám to neřekla?“
Pokrčila rameny.
„A co jsem měla říct? Radku, vezmi si mě na zimu domů, protože se bojím být sama?“
„Třeba.“
Krátce se zasmála.
„To se lehko říká.“
Pak se na mě podívala.
„Ale neměla jsem se k vám prostě nastěhovat. To vím.“
Sedla jsem si naproti ní.
„Já vás nechci vyhazovat z našeho života.“
„Já vím.“
„Ale nechci s vámi čtyři měsíce bydlet.“
„To už taky vím.“
Tentokrát jsme se obě usmály.
Museli jsme vymyslet něco jiného
Věra se k nám na zimu nenastěhovala.
A já jsem ráda, že ne.
Radek byl první dny trochu dotčený, ale nakonec přiznal, že udělal chybu hlavně on.
Věděl, že máma chce zůstat déle.
Jen mi to neřekl, protože čekal, že když už bude u nás, nebudu mít to srdce ji poslat domů.
Za to jsem se na něj zlobila ještě víc než kvůli termostatu.
Nakonec jsme si nastavili pravidla.
Věra k nám jezdí většinou od pátku do neděle.
Každou středu s ní Radek chodí na večeři nebo jí pomůže kolem domu. Klára se za babičkou občas zastaví po škole.
A já jí někdy zavolám jen tak.
Ne protože musím.
Protože chci.
Věra si také začala víc topit.
Když jsem u ní byla naposledy, měla doma dvacet jedna stupňů.
„Vy nějak rozhazujete,“ rýpla jsem si.
„No jo,“ odpověděla. „Jednou mě ten plyn přivede na mizinu.“
Pak postavila na stůl dva hrnky.
Už vím, že nikdy nešlo jen o plyn.
Stejně jako můj vztek nebyl jen kvůli termostatu.
Ona nechtěla být celé zimní večery sama.
Já zase nechtěla přijít o soukromí ve vlastním domě.
Obě jsme měly právo něco chtít.
Chyba byla jen v tom, že jsme dlouho očekávaly, že to ta druhá pochopí, aniž bychom to musely říct nahlas.
