Článek
Z krabice se vysypaly kuchařky. Jedna spadla otevřená do mokré trávy a já nad ní stála, jako by se ještě dalo zachránit všechno, když rychle zvednu alespoň ji. Muž za plotem odložil telefon. Podal mi knihu, ze stránek setřel přilepené stéblo a zeptal se, kam to neseme. Voněl kávou a studeným vzduchem. Na rukávu měl piliny.
Dům na kraji Kolína už nám s bratrem nepatřil. Kupující nám nechal do konce měsíce čas na vyklizení, a tak jsem po práci jezdila do prázdných pokojů. Bratr odvezl nábytek během dvou sobot. Mně zbýval obsah kuchyňských skříněk a věci, které se vešly do dlaně, ale do mého bytu už ne. Po rozvodu jsem měla dva pokoje a chodbu, v níž jsem se pokaždé uhodila taškou o zeď.
Ondřej přijel i následující čtvrtek. Čekal na někoho od nového majitele a já mu uvařila kávu do hrnku s ulomeným ouškem. Seděli jsme na schodu do zahrady. Nevyptával se na bývalého muže, o němž jsem se zmínila, ani mi neříkal, že bude zase dobře. Když jsem přestala mluvit, nechal mě. Dívala jsem se na jeho ruce kolem hrnku a napadlo mě, jaké by bylo jednu z nich cítit na zádech.
Za týden mě pozval na večeři. V malé restauraci jsem si pod stolem vyzula botu a opřela chodidlo o příčku jeho židle. Usmál se. Bylo mi šestačtyřicet a ten nepatrný pohyb mě vzrušoval víc než všechny zdvořilé zprávy, které jsem po rozvodu dostávala. Venku mě políbil. Chutnal po víně a já ho chytila za límec, aby ještě neuhnul.
Teprve cestou k autu jsem se zeptala, co vlastně u domu dělá. Myslela jsem, že zaměřuje přístavbu. Ondřej se zastavil s klíči v ruce. Jeho firma měla dům zbourat, on připravoval převzetí a nástup lidí. Kupující chtěl na pozemku stavět znovu. „Tys to nevěděla?“ Zavrtěla jsem hlavou. Při prodeji jsem se nezeptala. Stačilo mi tehdy, že s bratrem nemusíme dál platit prázdný dům.
Další večer jsme spolu prošli pokoje. Ukazovala jsem mu rysky u dveří, kde nás táta měřil, a výklenek, do kterého maminka schovávala vánoční cukroví. Když mě v kuchyni objal, přitiskla jsem se k němu a pak se zeptala, jestli by se bourání nedalo posunout alespoň na jaro. Ruce mi nechal na ramenou. Termín prý neurčuje on. Přesto jsem mu další den poslala fotografii domu pod sněhem.
Bratrovi jsem o něm neřekla. Když mi zavolal uprostřed další večeře, odešla jsem s telefonem na záchod. Ptal se na poslední krabice. Nechtěla jsem, aby věděl, že se snažím získat další měsíce v domě, který on už vyklidil. Po návratu jsem zastihla Ondřeje s telefonem v ruce. Ukazoval mi dceru před nějakou budovou. „Dostala se do Brna, včera mi volala…“ Přisunula jsem k němu vlastní displej s fotografií podlahy v ložnici. „Podívej, ta prkna jsou úplně zdravá.“ Jeho telefon zmizel z ubrusu. Přikývl a vzal si příbor.
Na poslední domluvený večer jsem přinesla klíč. Chtěla jsem ještě jednou dovnitř, bez balení, jen rozsvítit v kuchyni a dát vařit vodu. Ondřej se však neposadil do auta. Stáli jsme před restaurací a mně mrzly prsty kolem kovových zubů. „Lenko, ve čtvrtek přebíráme staveniště. Potom bych tě rád viděl. Třeba v sobotu. Někde, kde ten dům nebude.“
Chtěla jsem namítnout, že přece nejsem pořád u domu. Ale vybavila se mi naše večeře, fotografie, otázky na termín a zprávy, které jsem mu psala večer z postele. Co jsem vlastně věděla o něm? Že má rád kávu bez cukru. Že umí čekat, než domluvím. Ani jsem se nezeptala, co bude jeho dcera studovat. Klíč jsem strčila do kapsy. „V sobotu nevím,“ řekla jsem.
Ve středu jsem odvezla poslední tašku a klíče nechala bratrovi. Ondřejovi jsem napsala, že se teď sejít nedokážu. Odpověděl, že rozumí. Když jsem se o několik týdnů později vracela kolem, mezi sousedními domy bylo najednou vidět až na zadní zahrady. Zastavila jsem, ale nevystoupila. Večer jsem našla Ondřejovo číslo a dlouho nad ním držela palec. Chyběla mi jeho ústa i teplo jeho rukou. Telefon jsem nakonec položila. Neměla jsem už fotografii, kterou bych mu poslala, a jinou zprávu jsem zatím neuměla napsat.
