Článek
Ve firmě jsem pracovala osmým rokem. Měla jsem své klienty, znala jsem svoji práci a vyhovovalo mi, že po skončení pracovní doby většinou nic neřeším.
S kolegyní Klárou jsme seděly v jedné kanceláři. Byla o šest let mladší a do firmy nastoupila asi dva roky po mně. Rozuměly jsme si. Chodily jsme spolu na oběd, střídaly se během dovolených a občas se viděly i mimo práci.
Klára byla schopná a uměla dobře jednat s lidmi. Někdy byla trochu chaotická, ale klienti ji měli rádi. Když něco nestíhala, často mě poprosila o pomoc. Já zase věděla, že když potřebuji odejít dřív, můžu se obrátit na ni.
Na začátku podzimu nám oznámila, že musí na několik měsíců podstoupit léčbu. Nechtěla říkat podrobnosti a nikdo se jí nevyptával. Bylo ale vidět, že má strach nejen o zdraví, ale také o práci.
Firma nebyla velká a každý z nás měl své klienty. Klára se bála, že během její nepřítomnosti přejdou k někomu jinému a po návratu už pro ni nebude dost práce.
Před odchodem mě požádala, jestli bych mohla dohlédnout na její nejdůležitější zakázky. Řekla, že nechce klienty úplně předávat, jen potřebuje, aby se o ně někdo několik měsíců postaral.
Souhlasila jsem. Připadalo mi samozřejmé, že jí pomůžu. Věděla jsem, že sama bych v podobné situaci očekávala totéž.
Netušila jsem ale, kolik práce tím na sebe beru.
Její klienti zůstali vedení na její jméno
První týdny jsem svoji i Klářinu práci zvládala celkem dobře. Odpovídala jsem na její e-maily, připravovala nabídky a řešila běžné požadavky klientů.
S vedením jsme se domluvili, že část úkolů převezmou i další kolegové. Ve skutečnosti ale většina zůstala na mně. Klára mě před odchodem všem představila jako člověka, který za ni bude během nepřítomnosti všechno řešit.
Začala jsem chodit do práce dřív. Oběd jsem často snědla u počítače a večer jsem si doma ještě otevírala notebook. Manžel se mě ptal, proč pracuji i po večeři, když za to nemám nic navíc.
Odpovídala jsem, že je to jen na několik měsíců. Navíc jsem Kláře chtěla pomoct. Občas mi napsala, jak se cítí, a ptala se, jestli je v práci všechno v pořádku.
Vždycky jsem ji uklidnila. Nechtěla jsem, aby během léčby řešila ještě problémy ve firmě.
Když se mi podařilo získat novou zakázku od jednoho z jejích největších klientů, napsala jsem jí o tom. Měla velkou radost a řekla, že jsem ji zachránila.
V interním systému ale zůstal klient vedený pod jejím jménem. Stejně to bylo i s dalšími zakázkami. Neřešila jsem to. Myslela jsem si, že je správné, aby po návratu dostala svoji práci zpět.
Vedoucí občas řekl, že oddělení má navzdory Klářině nepřítomnosti velmi dobré výsledky. Nikdy se ale nezajímal, kdo konkrétně práci udělal.
Tehdy mi to nevadilo. Nečekala jsem odměnu ani veřejnou pochvalu. Chtěla jsem jen, aby se Klára měla po návratu kam vrátit.
Po návratu mluvila o svých výsledcích
Klára se vrátila po necelých čtyřech měsících. První dny pracovala jen částečně a snažily jsme se jí všechno předat postupně.
Byla jsem ráda, že je zpátky. Připravila jsem jí přehled klientů, rozpracovaných zakázek a věcí, které se během její nepřítomnosti změnily.
Klára mi děkovala. Říkala, že nechápe, jak jsem to všechno mohla zvládnout, a že mi to nikdy nezapomene.
Asi po dvou týdnech jsme měli společnou poradu s vedením. Ředitel mluvil o tom, že poslední měsíce dopadly lépe, než čekal. Nejvíc chválil Klářiny klienty, kteří přinesli několik nových zakázek.
Čekala jsem, že Klára řekne, že většinu práce během její nepřítomnosti udělal někdo jiný. Místo toho poděkovala a vysvětlila, že se snažila mít své klienty dobře připravené ještě před léčbou.
To nebyla pravda. Některé zakázky vznikly až poté, co odešla.
Pak se na mě podívala a dodala, že měla štěstí na podporu kolegů. Znělo to, jako bych jen občas zvedla telefon nebo přeposlala e-mail.
Po poradě jsem se jí zeptala, proč neřekla, jak to skutečně bylo. Odpověděla, že přece všichni vědí, že v práci nebyla.
Podle ní nemělo smysl rozebírat každý úkol. Klienti byli její, zakázky zůstaly vedené pod jejím jménem a já je pouze dočasně spravovala.
Ta slova mě překvapila. Tři měsíce jsem pracovala večer a často i o víkendu. Teď to najednou byla jen dočasná správa.
Nechtěla jsem se hádat. Říkala jsem si, že se právě vrátila po těžkém období a možná má strach, že bude před vedením vypadat slabě.
O několik dní později jsem ale zjistila, proč byla na poradě tak opatrná.
Vedoucí místo nabídli jí
Ředitel si mě zavolal do kanceláře. Oznámil mi, že firma vytváří novou vedoucí pozici pro naše oddělení.
Nabídku dostala Klára.
Řekl, že její klienti měli v posledních měsících výborné výsledky a že dokázala udržet svoje portfolio i během složitého období. Podle něj ukázala, že umí svoji práci dobře řídit a plánovat.
Zeptala jsem se, jestli ví, že jsem po dobu její nepřítomnosti většinu práce dělala já. Vypadal překvapeně. Řekl, že samozřejmě věděl, že jsem pomáhala, ale netušil, v jakém rozsahu.
Poděkoval mi za týmovost a dodal, že si mého nasazení váží. Rozhodnutí o vedoucí pozici ale měnit nechtěl.
Když jsem se vrátila do kanceláře, Klára už o nabídce věděla. Zeptala se, jestli jí to přeji.
Řekla jsem jí, že nechápu, proč vedení nevysvětlila, kdo během její nepřítomnosti práci skutečně dělal.
Klára odpověděla, že o místo sama nežádala a nemůže za to, jak si ředitel výsledky vyložil. Pak dodala, že přece nemůže odmítnout životní příležitost jen proto, že jsem jí pomohla.
Nechtěla jsem, aby povýšení odmítla. Chtěla jsem jen, aby řekla pravdu.
Klára místo přijala. Zůstala jsem ve stejné pozici a ona se stala mojí nadřízenou.
S vedením jsem si později promluvila ještě jednou. Ukázala jsem přehled zakázek a e-mailů z doby její nepřítomnosti. Ředitel připustil, že netušil, kolik práce jsem převzala, a nabídl mi jednorázovou odměnu.
Přijala jsem ji, ale náš vztah s Klárou to nezachránilo.
Už spolu nechodíme na obědy a mimo práci se nevídáme. Komunikujeme slušně, ale jen pracovně. Ona dodnes tvrdí, že si žádné výsledky nepřivlastnila, protože klienti byli od začátku její.
Možná tomu opravdu věří.
Já už si od té doby přesně zapisuji, na čem pracuji, a nenechávám svoje výsledky vedené pod jménem někoho jiného.
Tři měsíce jsem Kláře pomáhala, aby během nemoci nepřišla o své místo. Nenapadlo mě, že až se vrátí, dostane díky mojí práci ještě lepší.
