Článek
Mámě našli tu nemoc v jednasedmdesáti. Doktor nám s bratrem v nemocnici řekl, že to bude na roky a že bude potřebovat celodenní péči. Petr se podíval do země a řekl, že oni mají s Klárou malý děti a hypotéku. Já jsem řekla, že to zvládnu. Jsem rozvedená, syn už byl na vejšce. Někdo to udělat musel a všichni v tý místnosti věděli, kdo to bude, ještě než jsem otevřela pusu.
Přestěhovala jsem se k ní do dvou plus jedna na sídlišti, kde jsem vyrostla. Spala jsem v obýváku na gauči, na kterým jsem spávala jako holka. V práci jsem šla na půl úvazku, což znamená, že jsem přišla o polovinu výplaty a jednou asi i o kus důchodu, ale to jsem tenkrát neřešila. Řešila jsem prášky v šest, ve dvanáct a v osm, převazy, nákupy, a později plíny a to, jak se stočtyřicetikilová ženská, teda já, učí zvedat čtyřicetikilovou, aniž by jí zlomila ruku.
Petr jezdil první neděli v měsíci. Vždycky s kytkou, vždycky na hodinu a půl. Máma se na něj celej měsíc těšila. Když přijel, byla najednou čilá, vtipkovala, vyptávala se na vnoučata. Já jsem mezitím v kuchyni dělala řízky, protože „Petřík má rád řízek“. Odjel a ona byla dva dny vyřízená a já jsem ji dávala dohromady. Tak to šlo šestatřicet měsíců. Neděle, kytka, řízek, kolaps.
Nedělala jsem to pro byt. Ale.
Napíšu to na rovinu, protože v diskuzi mi to stejně někdo napíše: ano, počítala jsem s tím bytem. Ne že bych to dělala pro něj. Dělala jsem to, protože to byla moje máma. Ale někde vzadu v hlavě jsem měla, že tohle je snad jasný, že tohle si snad nikdo nedovolí zpochybnit. Tři roky mýho života, zdraví, peněz. Petr má barák. Já jsem po rozvodu v nájmu.
Máma umřela v únoru, v pět ráno, držela jsem ji za ruku. Petr přijel v devět. Plakal upřímně, to mu neberu.
U notáře jsem seděla jako v kině a čekala jsem formalitu. Závěť byla z doby půl roku po diagnóze, ještě než jsem se nastěhovala. Byt Petrovi. Mně vkladní knížka, bylo na ní osmdesát tři tisíc, a chata po dědovi, o kterou se dvacet let nikdo nestaral a je na spadnutí. Notář to přečetl, Petr se díval z okna a pak řekl, že se „samozřejmě nějak vyrovnáme, Jani, z dobrý vůle“. Z dobrý vůle. Tři roky jsem jeho matce vytírala zvratky a on mě vyplatí z dobrý vůle.
Pohádali jsme se na chodbě u notáře tak, že vyšla sekretářka. Řekla jsem mu věci, který už nevezmu zpátky, on mně taky. Poslední, co mi řekl, bylo: „Ty si myslíš, že sis mámu koupila tím obětováním. Ona to tak možná cejtila taky.“ Nechápala jsem, co tím myslí. Teď už to bohužel chápu.
Sešit v nočním stolku
Byt jsem mu musela předat, tak jsem ho v březnu vyklízela. V nočním stolku, pod modlitební knížkou, byl obyčejnej školní sešit. Máma si do něj psala. Ne deník, spíš takový útržky, věty, data. Četla jsem ho vestoje celej a pak jsem si musela sednout na zem, protože gauč už byl vynesenej.
Byly tam věci, který mě zahřály. „Jana mi dnes myla vlasy a zpívaly jsme u toho Moraváci.“ Ale pak, listopad, druhej rok nemoci: „Slyšela jsem Janu v koupelně telefonovat. Plakala a říkala: já už nemůžu, já tady s ní umřu taky, mně už nezbyde žádnej život. Jano moje, já vím. Já to vím.“
A o stránku dál, píše to už roztřeseně: „Petrovi nechám byt, protože Petr od mýho bytu nic nečeká a nic ho to nestálo, tak ho nic nebude bolet. Janě nesmím nechat nic, co by jí připomínalo tenhle byt a tyhle roky. Jani, jestli to jednou budeš číst, chata je jediný místo, kde jsi jako malá byla šťastná a kde jsem tě nikdy o nic neprosila. Chtěla jsem ti dát něco, co není nemocnice. Nezlob se, že jsem ti to neuměla říct nahlas. Já jsem se styděla, že jsem ti sežrala život.“
Ten telefonát si pamatuju. Volala jsem tenkrát kamarádce Zuzce, v noci, po tejdnu, kdy máma nespala a křičela. Byla jsem si jistá, že spí. Jednou jediný takový selhání za tři roky. A ona ho slyšela, zapsala si ho a postavila na něm závěť. Z lásky. To je na tom to nejhorší, že to myslela z lásky.
Co s tím mám teď dělat
Petr o sešitě neví. Několikrát jsem měla telefon v ruce, že mu ho ofotím, aby věděl, že mi máma byt nevzala z nevděku, ale z nějaký svojí pokřivený něhy. Jenže on by v tom stejně četl jen to svoje: vidíš, mámu jsi tou péčí dusila. Možná by měl kousek pravdy a to já neunesu.
S penězi z „dobrý vůle“ se tahá přes právníka, nabídl mi částku, za kterou v našem městě nekoupím ani garáž. Lidi mi radí soud. Nevím. Nemám na to sílu ani peníze a hlavně, proti čemu bych se soudila? Proti mámině poslední vůli, kterou psala proto, aby mě ochránila?
O víkendech jezdím na tu chatu. Střecha teče, do jedný místnosti se nesmí. Sedím tam na zápraží, kde mě máma v šestasedmdesátým fotila s meruňkou v ruce, a nemůžu přijít na to, jestli držím v ruce její největší dar, nebo poslední křivdu. Zuzka říká, že obojí, že to tak u mámy bejvá.
Sešit mám v kabelce. Nosím ho pořád s sebou a nevím, jestli je to důkaz pro Petra, nebo dopis pro mě. Zatím jsem ho nikomu neukázala. Vy jste první.
