Článek
„Potřebovali bychom vědět do pátku,“ řekla žena do telefonu. „Dobře.“ „Je to rychlé, já vím.“ „Dobře.“
„Chcete se ještě jednou přijet podívat?“ Dívala jsem se na jogurty. „Ano.“ „I s Matějem?“
„Ano.“ Telefon jsem schovala do kabelky a vzala šest jogurtů s modrým víčkem. Bylo mi šedesát jedna. Mému muži Petrovi šedesát tři.
Matějovi třicet. A poprvé od jeho narození někdo nabízel, že část jeho života může patřit někam, kde my nebudeme. Když jsem to večer řekla Petrovi, měnil v kuchyni žárovku. „Jaký místo?“
„V tom bydlení.“ Slezl ze stoličky. „V Říčanech?“ „Jo.“
„A co?“ „Uvolnil se pokoj.“ Položil starou žárovku na linku. „Tak jim řekni, že ne.“
„Já jsem neřekla ne.“ Podíval se na mě. „Tak jim zavolej.“ „Petře.“
„Co?“ „Já chci, aby tam Matěj šel.“ Starou žárovku začal balit do krabičky od nové. Petr vyhazoval žárovky vždycky v původním obalu.
Nikdy jsem nevěděla proč. „Na jak dlouho?“ „Bydlet.“ Zvedl oči.
„Jako bydlet bydlet?“ „Ano.“ „A domů?“ „Bude jezdit.“
„Jak často?“ „Nevím.“ „Tak co víš?“ Nevěděla jsem skoro nic.
Jen že jsem poprvé chtěla říct ano dřív, než jsem začala hledat důvody, proč to nejde. Matěj se narodil v roce 1996. Porod byl dlouhý. Kleště.
Nedýchal dobře. Odvezli ho pryč dřív, než jsem si stačila všimnout, jestli má moje uši nebo Petrovy prsty. Druhý den nám řekli, že musíme počkat. To bylo první slovo, které jsme se kolem Matěje naučili.
Počkat. Na výsledky. Na vývoj. Do půl roku.
Do roku. Do dvou. Některé děti prý všechno doženou. Matěj nedohnal.
Ve třech skoro nemluvil. V pěti neuměl sám na záchod. Později se naučil napsat svoje jméno, poznat několik slov a spočítat drobné, pokud jich nebylo moc. Diagnóz měl za život několik.
Já je postupně přestala používat. Matěj byl Matěj. Měl rád autobusy. České pohádky.
Vanilkové jogurty. Rohlíky bez ničeho. Spartu. A lidi, kteří na něj nemluvili rychle.
Nesnášel vysavač. Rajčata. Bouřku. A změny.
Když jsme mu ve dvanácti vyměnili postel, spal dvě noci na zemi vedle ní. Petr chtěl starou vrátit. Já ne. Třetí noc si lehl do nové.
Petr to dodnes vyprávěl jako můj velký pedagogický úspěch. Byla to postel z IKEA. Žádný úspěch jsem necítila. Matěj byl naše jediné dítě.
Po jeho narození jsme několik let nevěděli, jestli chceme druhé. Pak jestli bychom ho zvládli. Pak už bylo pozdě. Ve třiceti pěti jsem druhé dítě chtěla.
Ve čtyřiceti jsem někdy byla ráda, že ho nemáme. Za tu myšlenku jsem se tehdy styděla víc než dnes. Petr pracoval jako elektrikář. Já v administrativě na základní škole.
Práci jsem si vybrala hlavně proto, že jsem ve dvě končila. Ve půl třetí jsem vyzvedávala Matěje. Později chodil do praktické školy a potom do denního stacionáře. Náš život měl pevné časy.
Ráno. Odvoz. Vyzvednutí. Jídlo.
Léky. Sprcha. Spaní. A telefonáty lidem, kteří nám oznamovali, že něco nebude.
Asistence. Tábor. Doprava. Lékař.
„Bohužel nemáme kapacitu.“ Tu větu jsem slyšela tolikrát, že jsem ji někdy čekala ještě předtím, než se člověk na druhém konci představil. Když bylo Matějovi pětadvacet, zeptala jsem se Petra, co s ním bude, až umřeme. Seděli jsme na zahradě.
Petr griloval maso. „Neumřeme oba najednou.“ „To není odpověď.“ „Tak umře první jeden.“
„A pak?“ „Bude s druhým.“ „A potom?“ Otočil maso.
„Marie, proč to řešíš teď?“ Protože jsem toho rána v zrcadle poprvé viděla krk své matky. To jsem mu neřekla. „Jednou to řešit budeme.“
„Tak jednou.“ Petr měl rád jednou. Jednou opravíme plot. Jednou pojedeme do Skotska.
Jednou vyklidíme sklep. Skotsko jsme plánovali asi dvanáct let. Nikdy jsme tam nebyli. Chráněné bydlení mi poprvé zmínila sociální pracovnice ve stacionáři.
Matějovi bylo osmadvacet. Řekla, že je lepší podobné věci zkoušet v době, kdy rodiče ještě mají sílu dítěti pomoct se změnou. Petrovi se to nelíbilo. „Žádná změna není potřeba.“
„Teď.“ „Tak vidíš.“ Začala jsem hledat sama. Některá zařízení měla pořadníky na roky.
Některá byla daleko. Některá vypadala jako nemocnice. V Říčanech byl menší dům. Šest lidí.
Každý vlastní pokoj. Společná kuchyň. Asistenti. Lidé chodili do práce nebo stacionářů, nakupovali, vařili a jezdili domů.
Na fotografiích byly barevné hrnky, truhlíky a usměvaví lidé u vánočního stromku. Fotografiím jsem nevěřila. Jela jsem se podívat. Petr odmítl.
„Proč tam mám jezdit, když ho tam dávat nechceme?“ „Já se chci podívat.“ „Tak jeď.“ Jela jsem.
Večer jsem mu vyprávěla o pokoji, zahradě a jednom klientovi, který pracoval tři dny v týdnu v hotelové prádelně. Petr sledoval televizi. „Super.“ „To je všechno?“
„Co mám říct?“ „Nevím.“ „Tak vidíš.“ Podruhé jel.
Vzali jsme i Matěje. Celý týden jsme mu opakovali, že je to jen návštěva. „V sobotu návštěva.“ „Ano.“
„Potom domů.“ „Ano.“ „Spát doma.“ „Ano.“
Vedoucí se jmenovala paní Konečná. Matěje nezajímal její výklad. Zajímal ho autobus za oknem. „Třistaosmdesát pět.“
„To budeš vědět líp než já,“ řekla. „Jede do Prahy.“ „Tak vidíš.“ Matěj se usmál.
Ukázala nám malý pokoj. Postel. Skříň. Stůl.
Prázdné police. Matěj otevřel skříň. Zavřel ji. „Televize?“
„Můžeš mít vlastní.“ Podíval se na mě. „Velkou?“ „Podle toho, jakou koupíme.“
Petr stál ve dveřích s rukama v kapsách. V kuchyni krájela jedna žena mrkev. Jmenovala se Ivana. „Děláme polívku.“
„Mrkev nejím,“ řekl Matěj. „Já taky ne.“ Matěj se na ni podíval. „Tak proč ji krájíš?“
Ivana pokrčila rameny. „Ostatní jo.“ Cestou domů jsem se zeptala, jestli se mu tam líbilo. „Jo.“
„Chtěl bys tam někdy spát?“ Petr se po mně podíval. Matěj chvíli přemýšlel. „Dneska ne.“
„Nemyslím dneska.“ „Tak kdy?“ „Někdy.“ Petr si odfrkl.
„Možná,“ řekl Matěj. Pak uběhl rok. Místo nebylo. Žili jsme dál.
Ráno snídaně. Stacionář. Ve čtvrtek bowling. V sobotu nákup.
V neděli řízek. Matěj dokázal sám spoustu věcí. Obléct se. Ohřát jídlo.
Dojít do obchodu. Zavolat mi. Naučil se i dvě zastávky autobusem do stacionáře. Poprvé jsme ho s Petrem sledovali autem.
Matěj o tom nevěděl. „Tohle je trapný,“ řekl Petr. „Mlč.“ Matěj vystoupil správně.
Rozhlédl se. Přešel silnici. Vešel dovnitř. Rozbrečela jsem se.
„Co je?“ „Nic.“ Pak mi zavolala paní Konečná. Místo.
Pokoj. Do pátku. A já cítila úlevu tak rychle, až jsem se za ni zastyděla. Stála jsem před jogurty a představila si sobotní ráno.
Nikdo nebude stát ve dveřích ložnice. Nikdo se nebude ptát, co bude k obědu. Nikdo nebude čtvrtý den tvrdit, že tričko je pořád čisté. Pak jsem koupila šest jogurtů.
Doma Petr řekl ne. Nejdřív klidně. Pak už ne. „On tam nechce.“
„To nevíme.“ „Znáš ho třicet let.“ „Právě.“ „Nesnáší změny.“
„To neznamená, že se nic nesmí změnit.“ „Tohle není nová postel.“ „Já vím.“ „Tohle je jeho domov.“
„Může mít dva.“ „Ne.“ „Proč?“ Ukázal kolem sebe.
Na kuchyň. Na dveře do zahrady. Na obrázky autobusů na lednici. „Tohle je doma.“
„A co až tu nebudeme?“ Otočil se. „Zase tohle.“ „Ano.“
„Nemusíme ho někam posílat jen proto, že jednou umřeme.“ „Posílat?“ „Víš, jak to myslím.“ „Nevím.“
Chvíli mlčel. Pak řekl, že jsem unavená. „Jsem.“ „A máš toho dost.“
„Někdy jo.“ „Takže o to jde.“ „A ty toho nikdy dost nemáš?“ „Ne takhle.“
To bylo dost. Večer jsem spala v obýváku. Ne jako gesto. Petr chrápal a já ho nechtěla poslouchat.
Ráno se Matěj zastavil ve dveřích. „Proč spíš tady?“ „Táta chrápal.“ „Táta chrápe vždycky.“
Petr jedl rohlík a díval se do talíře. Ve stacionáři jsem požádala o rozhovor se Simonou, sociální pracovnicí, která Matěje znala roky. Řekla jsem jí, že Petr nechce. „A Matěj?“
„On neví, co to znamená.“ „Tak mu to zkuste rozdělit na věci, kterým rozumí.“ „Jak?“ „Vlastní pokoj. Kde bude spát. Kdy pojede domů. Kdo tam bude.“
„A když řekne ne?“ „Tak budete vědět víc než teď.“ „A když řekne ano a pak tam bude nešťastný?“ Simona pokrčila rameny.
„Pak to budete řešit.“ Nelíbila se mi ta odpověď. Byla příliš obyčejná. Čekala jsem něco, co by mi rozhodnutí usnadnilo.
Nedostala jsem to. Ve čtvrtek jsme si sedli s Matějem ke stolu. Měl vanilkový jogurt. Modré víčko.
„Pamatuješ ten dům v Říčanech?“ „Jo.“ „Ivana krájela mrkev.“ „Ano.“
„Mrkev nejí.“ „Správně.“ „A autobus třistaosmdesát pět.“ „Taky.“
„Uvolnil se tam pokoj.“ Matěj jedl dál. „Pro koho?“ „Pro tebe. Kdybys chtěl.“
Zvedl hlavu. „Můj pokoj?“ „Ano.“ „A televize?“
„Mohl bys mít televizi.“ „Velkou?“ „Normální.“ „Velkou.“
„Uvidíme.“ Petr se pohnul na židli. Matěj snědl další lžíci. „A spát?“
„Tam.“ Přestal. „Ne.“ Petr se opřel.
„Tak vidíš.“ Nevšímala jsem si ho. „Nemusíš se rozhodnout teď.“ „Spát doma.“
„Mohl bys jezdit domů.“ „Každej den.“ „Ne každý.“ Matěj začal vrtět hlavou.
„Ne Říčany.“ „Dobře.“ Téma skončilo. Alespoň jsem si to myslela.
Večer přišel za mnou do kuchyně. „A televize by byla moje?“ „Ano.“ „Ivana tam bydlí?“
„Ano.“ „A bowling?“ „Mohl bys chodit dál.“ „Ve čtvrtek.“
„Ano.“ „A v pátek domů?“ „Třeba.“ Petr vstal od televize a odešel do koupelny.
Další den jsme jeli znovu. Tentokrát Matěj věděl, proč. V autě opakoval: „Potom domů.“
Paní Konečná nám ukázala skutečně volný pokoj. Byl v prvním patře. Výhled na zahradu. Na stěně dvě dírky po obrazech.
Matěj otevřel skříň. Pak okno. „Autobus není vidět.“ „Ze společné kuchyně ano.“
Ukázal na stěnu. „Televize sem.“ „Tam by mohla.“ V kuchyni byla Ivana.
Jedla rohlík s paštikou. „Ty se stěhuješ?“ zeptala se. „Nevím.“ „Tak jo.“
„Co tak jo?“ Ivana pokrčila rameny. „Nevím.“ Matěj se rozesmál.
Cestou domů byl dlouho ticho. Pak řekl: „Můžu tam jednu noc.“ Petr sevřel volant.
„Nemusíš.“ „Jednu.“ „Můžeš,“ řekla jsem. „Marie.“
„Slyším.“ Matěj dodal: „Potom domů.“ Domluvili jsme dvě zkušební noci.
Petr pořád opakoval, že to není rozhodnutí. Já taky. Matěj si balil sám. Tři trička.
Čtyři spodní prádla. Sedm párů ponožek. Model autobusu. Tablet.
Nabíječku zapomněl. Přidala jsem ji. Pak jsem do kufru dala jeho starý polštář. Petr ho vytáhl.
„Mají tam polštáře.“ „Tenhle má rád.“ „Marie. Nech ho.“ Nevěděla jsem, jestli myslí polštář, nebo Matěje.
Polštář zůstal doma. Pršelo, když jsme ho vezli. Matěj seděl vzadu a navigoval. „Teď doprava.“
„Vím,“ řekl Petr. „Pak rovně.“ „Vím.“ „Tady doleva.“
„Matěji, mám navigaci.“ „Já taky.“ Před domem vystoupil první. Měl nový modrý kufr, který mu koupil Petr.
„To je dobrý kufr,“ řekl už asi popáté. V pokoji jsme vyndali oblečení. Tablet. Autobus na polici.
Paní Konečná řekla, že odpoledne půjdou nakoupit. „Kam?“ „Do Lidlu.“ „Albert je lepší.“
„Tak někdy Albert.“ Petr stál u dveří. „Můžeme ho vzít ještě domů.“ „Co?“
„Kdyby chtěl.“ Matěj to slyšel. „Ne.“ Oba jsme se na něj podívali.
„Co ne?“ „Teď Lidl.“ Rozloučila jsem se s ním. Objala ho.
On mě krátce objal zpátky. Petr mu podal ruku, jak to dělal od jeho puberty. Matěj ho místo toho objal. Petr se rozplakal už na parkovišti.
Jen trochu. „Můžeme se vrátit.“ „Ne.“ „Proč?“
„Protože šel do Lidlu.“ Doma bylo ticho. To, které jsem si představovala mezi jogurty. Nelíbilo se mi.
Zapnula jsem televizi. Petr ji vypnul. „Proč?“ „Stejně nekoukáš.“
Sedl si do Matějova pokoje. Já zůstala v kuchyni. V osm jsem kontrolovala telefon. V devět znovu.
V půl desáté zavolal. „Ahoj mami.“ „Ahoj.“ „Máme chleba.“
„Dobře.“ „A sýr.“ „Dobře.“ „Ivana koupila mrkev.“
„Tu nejíš.“ „Ona taky ne.“ Podala jsem telefon Petrovi. „Ahoj.“
Chvíli poslouchal. „Jo.“ Znovu poslouchal. „Kdybys chtěl domů, zavolej.“
Zavřela jsem oči. Matěj něco řekl. „Dobře,“ odpověděl Petr. Položil telefon.
„Co říkal?“ „Že zítra nemůže. Má bowling.“ „Bowling je ve čtvrtek.“ „Já vím.“
Bylo pondělí. Petr se usmál. První noc jsem skoro nespala. Druhý den jsem volala do bydlení už před desátou.
Paní Konečná řekla, že Matěj snídal a normálně odjel do stacionáře. „A spal?“ „Spal.“ „Nebyl smutný?“
„Ptal se, kdy přijedete.“ „Co jste mu řekla?“ „Ve středu.“ „A?“
„Řekl dobře.“ Ve středu jsme pro něj přijeli. Kufr měl sbalený příšerně. Trička mezi ponožkami.
Kartáček bez pouzdra. Nabíječka zamotaná. Udělalo mi to radost. „Tak co?“ zeptal se Petr.
„Dobrý.“ „Chceš domů?“ „Jo.“ Cestou vyprávěl o Ivaně, večeři, autobusu a Romanovi, který hlasitě zavíral dveře.
Doma si sedl do svého křesla. Zapnul televizi. „Doma nejlepší,“ řekl Petr. Matěj neodpověděl.
Asi za hodinu se zeptal: „Kdy zase Říčany?“ Petr odešel na zahradu. „Chtěl bys zase?“
„Jo.“ „Na dvě noci?“ „Tři.“ Když se Petr vrátil, řekl:
„On neví, co tři znamená.“ Matěj seděl u televize. „Tři je pondělí, úterý, středa. Čtvrtek domů.“ Petr se zastavil.
„Dobře.“ Řekl to jemu. Ne mně. Pak byly tři noci.
Potom týden. Potom dva. Zařízení nám nechávalo čas, ale chtělo konečné rozhodnutí. Petr pořád odkládal.
Jednou večer jsme seděli na terase. Matěj byl v Říčanech. „On tam chce,“ řekla jsem. „Někdy.“
„Petře.“ „Co?“ „Ty nechceš.“ Dlouho nic.
Pak řekl: „Samozřejmě že nechci.“ Poprvé. „Takže nejde jen o něj.“
„Neříkám, že jen.“ „Tak o co?“ Petr se naštval. Řekl, že já mám očividně jasno, protože už nechci tenhle život.
„Jaký život?“ „Tohle všechno.“ „Já budu jeho máma pořád.“ „Tak proč se tak těšíš?“
Ta věta byla horší, protože byla pravdivá. „Protože jsem unavená.“ „Já taky.“ „Tak proč to nesmí říct já?“
„Neříkám, že nesmíš.“ „Říkáš.“ Petr se díval do zahrady. „Já jen nechci, aby si myslel, že jsme ho poslali pryč.“
„Já taky ne.“ „Tak ho neposílejme.“ „A co když chce odejít?“ Na to neodpověděl.
Ráno zůstal jeho hrnek od kávy na lince. Normálně bych ho uklidila. Nechala jsem ho tam. Druhý den ho Petr umyl sám.
Jednou jsem ho našla v Matějově pokoji. Seděl na posteli a listoval starým atlasem autobusových linek. Některé už dávno neexistovaly. Sedla jsem si vedle něj.
„Pamatuješ, jak nás nutil jezdit z konečný na konečnou?“ „Jo.“ „Černej Most jsme dali snad stokrát.“ „Víc.“
Petr zavřel atlas. „Já jsem vždycky myslel, že se o něj budeme starat.“ „Staráme.“ „Víš, jak to myslím.“
„Do smrti?“ „Jo.“ „Čí?“ Podíval se na mě.
„Nemusíš to říkat takhle.“ „Jak jinak?“ Mlčel. Pak řekl:
„A co budeme dělat my?“ To byla první chvíle, kdy to vyslovil. „Co myslíš?“ Pokrčil rameny.
„Prostě my.“ Třicet let jsme téměř nemuseli plánovat volný čas. Nějaký program byl vždycky. „Nevím.“
„Ty se těšíš.“ Tentokrát to nebyla výčitka. „Trochu.“ Přikývl.
„Já ne.“ Ve čtvrtek byl Matěj doma. Dělala jsem řízek. Petr krájel brambory.
„V pondělí Říčany?“ zeptal se Matěj. „Možná.“ „Pokoj můj?“ Petr položil nůž.
„Chceš, aby byl tvůj?“ „Jo.“ „A tady?“ „Tady taky.“
„A kde chceš spát většinou?“ Matěj chvíli přemýšlel. „V Říčanech.“ Petr se zadíval na brambory.
„Proč?“ Matěj pokrčil rameny. „Ivana.“ „Kvůli Ivaně?“
„A Roman.“ „Ten bouchá dveřma.“ „Jo.“ „Tak proč Roman?“
„Je srandovní.“ Petr nic neřekl. „A domů?“ zeptala jsem se. „Víkend.“
„Každý?“ „Jo.“ „A kdyby byl někdy výlet?“ „Kam?“
„Nevím.“ „Autobusem?“ „Třeba.“ „Tak jo.“
V pátek jsem volala paní Konečné. Petr seděl naproti mně. Telefon byl na hlasitý odposlech. „Chtěli bychom místo přijmout.“
Řekla jsem chtěli bychom. Petr mě neopravoval. Za tři týdny měl Matěj nastoupit. Petr odešel po telefonátu do garáže.
Za hodinu se vrátil s metrem. „Jak široká byla ta stěna na televizi?“ „Nevím.“ „Tak tam musíme znova.“
Kupovali jsme televizi. Povlečení. Lampu. Petr chtěl malou ledničku.
Tu zařízení nepovolilo. Pak rychlovarnou konvici. Ani tu ne. „Co tam teda může mít?“
Nakonec koupil nástěnné hodiny ve tvaru autobusu. Byly příšerné. Matěj je miloval. V den stěhování jsme jeli dvěma auty.
Petr vezl televizi. Já Matěje a kufry. Matěj navigoval. „Teď doleva.“
„Vím.“ „Potom rovně.“ „Vím.“ „Tady doprava.“
„Matěji.“ Chvíli byl potichu. „Táta říká taky vím.“ Rozesmála jsem se.
Pokoj jsme zařizovali tři hodiny. Petr připevnil televizi na stěnu a dvakrát ji přeměřil. Hodiny pověsil trochu křivě. Matěj řekl, že jsou dobře.
Tak zůstaly. Na polici přišly autobusy. Do skříně trička. Začala jsem skládat ponožky.
Matěj mě odstrčil. „Já.“ Nechala jsem ho. Skládal je špatně.
Některé naruby. Jednu přes druhou. Nic jsem neopravila. Když bylo hotovo, sedl si na postel a pustil televizi.
Čekala jsem nějaký okamžik. Objímání. Pláč. Něco.
„Tak my půjdeme,“ řekla jsem. „Jo.“ „Zavoláš?“ „Jo.“
„Večer?“ „Jo.“ Petr stál u dveří. „Tak čau.“
„Čau tati.“ „A kdyby něco…“ „Čau.“ Petr se zasmál.
„Dobře.“ Na parkovišti tentokrát neplakal. Sedli jsme do auta. „Kam?“ zeptal se.
„Domů.“ Doma byla na stole miska od snídaně. Vedle ní modré víčko od jogurtu. Vzala jsem ho do ruky.
Pak mi došlo, že už nemusím kupovat šest jogurtů týdně. Možná dva. Možná žádný. „Dáš si kafe?“ zeptal se Petr.
„Jo.“ Udělal dvě. Seděli jsme proti sobě. Bylo čtyři odpoledne.
Normálně jsme přesně věděli, co bude následovat. Svačina. Televize. Sprcha.
Večeře. Léky. „Tak co budeme dělat?“ zeptal se Petr. „Dneska?“
„Jo.“ Podívala jsem se z okna. „Nevím.“ „Mohli bychom někam jet.“
„Kam?“ „Někam.“ Nakonec jsme zůstali doma. Večer zavolal Matěj.
„Mami.“ „Ahoj.“ „Hodiny jdou.“ „To je dobře.“
„Táta je dal křivě.“ Petr to slyšel. „Nejsou křivě.“ „Jsou.“
„Tak je srovnám.“ „Ne.“ „Tak proč to říkáš?“ „Jsou dobrý.“
Petr zavrtěl hlavou. „Co jste měli k večeři?“ zeptala jsem se. „Těstoviny.“ „S čím?“
„Nevím.“ „Snědl jsi to?“ „Jo.“ „A sprcha?“
„Mami.“ Ten tón jsem znala. Třicet let jsem ho učila, aby se umyl. Teď ho obtěžovalo, že se ptám.
„Dobře.“ „Zítra jedem do práce.“ „Do stacionáře.“ „Jo.“
„A v pátek přijedeš.“ Chvíli bylo ticho. „Nevím.“ „Jak nevím?“
„Ivana říká, že v sobotu jedou vlakem.“ „Kam?“ „Benešov.“ „A ty chceš jet?“
„Jo.“ Petr se na mě díval. „Tak přijedeš v neděli?“ „Jo.“
Trvalo mi chvíli odpovědět. „Dobře.“ „Čau.“ „Čau.“
Zavěsil. „Tak v neděli,“ řekl Petr. „Jo.“ Čekala jsem, že bude smutný.
Usmál se. „Benešov je hnusnej.“ „Matějovi se bude líbit nádraží.“ „To jo.“
V sobotu ráno jsem se probudila v osm. Nikdo mě nevzbudil. Petr spal. Ležela jsem a poslouchala lednici, auto na silnici a sousedova psa.
Pak jsem vstala a udělala kávu. Petr přišel za deset minut. „Kolik je?“ „Osm dvacet.“
„To jsme spali.“ „Jo.“ Sedl si. „Co budeme dělat?“
Tentokrát jsem měla odpověď. „Mohli bychom jet na oběd.“ „Kam?“ „Do Prahy.“
„Tam se nedá parkovat.“ „Můžeme vlakem.“ Podíval se na mě. „Vlakem?“
„Ano.“ „Proč?“ „Protože můžeme.“ Jeli jsme.
Nic velkého. Oběd v centru. Objednala jsem si víno. Petr pivo.
Když se servírka zeptala, jestli chceme dezert, řekla jsem ano. „Ty nikdy nechceš dezert,“ řekl Petr. „Dneska jo.“ Dala jsem si větrník.
Byl moc sladký. Snědla jsem celý. V neděli přijel Matěj v jednu. Přivezl batoh špinavého prádla.
Ponožky byly promíchané s tričky. Jedny trenýrky vlhké. Nevím proč. Neptala jsem se.
„Jaký byl Benešov?“ „Nádraží dobrý.“ „A město?“ „Nevím.“
Petr se smál. Udělala jsem řízek. Matěj snědl dva. Po obědě si lehl na svůj gauč.
Večer si sbalil. Tentokrát sám. Zapomněl kartáček. Nevšimla jsem si toho.
Zavolal druhý den. „Nemám kartáček.“ „Tak si kup.“ „Jak?“
„S Ivanou.“ „Dobře.“ Poprvé jsem mu nic zapomenutého nevezla. Koupil si modrý.
Za dva měsíce už nejezdil domů každý víkend. Někdy ano. Někdy ne. Petr si na to zvykal pomaleji.
Každý pátek se ptal: „Přijede?“ „Nevím.“ „Jak to, že nevíš?“
„Protože se ho neptám tři dny dopředu.“ „A když nezavolá?“ „Tak nepřijede.“ „Tohle je divný.“
„Jo.“ Jednou v pátek večer Matěj zavolal, že přijede ráno. Petr se rozzářil. „Udělám řízky.“
„Vždycky děláš řízky.“ „Má je rád.“ V sobotu Matěj vešel, položil batoh a otevřel lednici. „Mami.“
„Co?“ „Nemáme jogurty.“ Měla jsem tam jeden vanilkový. S bílým víčkem.
Vytáhl ho. Podíval se na něj. Pak na mě. „Ten není.“
„Vím.“ Čekala jsem. Matěj odtrhl víčko. Ochutnal.
„Je stejnej.“ „Je.“ Sedl si ke stolu. Petr stál vedle mě.
Díval se na jogurt. „Třicet let kupujeme modrý.“ „Jo.“ Matěj jedl.
Nevšímal si nás. Petr otevřel lednici a začal hledat něco k pití. Já zůstala stát u stolu. Na víčku nebylo nic zvláštního.
Jen bílé.
