Článek
Klára se zamračila. „Minule tam byla nějaká holčička.“ „Máma má velkou rodinu.“
„Aha.“ Klára se podívala na Matěje ještě jednou. „Tak zítra.“
„Čau.“ Tereza počkala, až spolužačka zmizí za rohem. Pak otevřela branku.
Matěj už běžel ke dveřím. „Teri!“ „Ahoj.“
„Postavil jsem garáž.“ „Super.“ „Pro šest aut!“
„Tak to je velká garáž.“ „Pojď!“ Tereza si sundala boty.
„Za chvíli.“ „Ale já jsem čekal.“ Ta věta ji zastavila.
Matěj držel autíčko oběma rukama. „Tak dobře. Jen na chvilku.“ Rozběhl se do obýváku.
Tereza šla za ním. Věděla, že to neměla dělat.
„Terezo, vstávej.“ Někdo jí klepal na dveře. Otevřela oči.
„Kolik je?“ „Sedm.“ Táta nakoukl dovnitř.
„Matěj za chvíli odjíždí.“ Tereza se otočila ke zdi. „Tak ať jede.“
„Chtěl se s tebou rozloučit.“ „Spím.“ Táta chvíli mlčel.
„Dobře.“ Dveře se zavřely. Tereza zůstala ležet.
Slyšela kroky. Hlasy v předsíni. Mámin smích.
Pak Matějův hlas. Nerozuměla slovům. Auto před domem nastartovalo.
Teprve když odjelo, vstala. V kuchyni seděla máma s hrnkem kávy. „Ahoj.“
„Ahoj.“ Na stole leželo červené autíčko. Tereza se zastavila.
„Zapomněl ho.“ „Ne.“ Máma se napila.
„Nechal ho tady pro tebe.“ „Proč?“ „Říkal, že kdybys někdy stavěla garáž.“
Tereza vzala autíčko. „Já si s autíčky nehraju.“ „Já vím.“
„Tak proč mi ho nechal?“ Máma se na ni podívala. „Protože tě měl rád.“
Tereza položila autíčko zpátky. „Měl si ho vzít.“ „Teri.“
„Co?“ „Nic.“ „Tak proč to říkáš tímhle hlasem?“
Máma sklopila oči ke kávě. „Jakým hlasem?“ „Tím mámovským.“
Máma se pousmála. „To se těžko odnaučuje.“ Tereza otevřela lednici.
Uvnitř byl Matějův obrázek. Dům. Slunce.
Čtyři lidi držící se za ruce. Tereza lednici zase zavřela. „Kdy přijde další?“
„Nevím.“ „Aspoň chvíli by nikdo nemusel.“ Máma neodpověděla.
V sobotu seděla Tereza s Klárou a Nikolou v cukrárně. „Tak ten kluk odjel?“ zeptala se Klára. „Jaký?“
„Tvůj bratranec.“ Tereza si usrkla limonády. „Jo.“
Nikola zvedla oči od telefonu. „To nebyl její bratranec.“ Klára se zamračila.
„Jak to víš?“ „Máma zná její mámu.“ Tereza položila sklenici.
„A?“ „Vaši mají ty pěstounský děti.“ Klára se otočila k Tereze.
„Fakt?“ „No.“ „Proč jsi říkala, že je to bratranec?“
„Protože jsem nechtěla vysvětlovat celý životopis.“ Nikola se zasmála. „Moje máma říkala, že se za to docela dobře platí.“
Klára ji kopla pod stolem. „Au!“ „Ty jsi fakt nemožná.“
„Co? Vždyť to není zadarmo.“ Tereza ucítila známé horko v obličeji. Tentokrát ale neodešla.
„Jo,“ řekla. Nikola čekala. „Takže?“
Tereza pokrčila rameny. „Takže je to jejich práce.“ Když to vyslovila, znělo to skoro dobře.
Jednoduše. Jejich práce. Nic společného s ní.
„Je to vaše práce, ne?“ Máma přestala krájet papriku. „Co?“
„Ty děti.“ „Kde ses k tomu dostala?“ „Nikde.“
„Terezo.“ „Holky se ptaly.“ Máma položila nůž.
„A cos jim řekla?“ „Že je to vaše práce.“ „Aha.“
Tereza čekala odpor. Nepřišel. „Není?“
„Částečně ano.“ To ji překvapilo. „Tak vidíš.“
„Jenže práce většinou končí, když zavřeš dveře kanceláře.“ „Ty žádnou kancelář nemáš.“ „Právě.“
Tereza se opřela o linku. „Nikola říkala, že to děláte kvůli penězům.“ „A co si myslíš ty?“
„Nevím.“ „To znamená ano.“ „Nic to neznamená.“
Máma znovu vzala nůž. „Dobře.“ Tereza byla připravená na hádku.
Místo toho máma dál krájela papriku. To ji rozčilovalo ještě víc. „Takže ti nevadí, že si to lidi myslí?“
„Vadí.“ „A nic neřekneš?“ „Co chceš, abych řekla?“
„Že to není pravda.“ Máma se na ni podívala. „Já ale nepotřebuju přesvědčovat Nikoly mámu.“
„Super.“ Tereza se otočila. „Teri?“
„Co?“ „Vadí ti opravdu to, co říká Nikola?“ „Ano.“
„Dobře.“ Tereza odešla. Měla chuť prásknout dveřmi.
Neudělala to. Máma poslední dobou odpovídala způsobem, po kterém se dveřmi práskalo špatně.
Tři týdny byl pokoj vedle koupelny prázdný. Tereza nechala dveře zavřené. Červené autíčko skončilo v zásuvce jejího pracovního stolu.
Nevěděla proč. V pátek večer ležela na gauči s nohama u táty. „Příští sobotu Praha platí?“ zeptala se.
„Pokud budeš do té doby takhle tlačit ponožkami do mého stehna, tak ne.“ Tereza do něj kopla. „Tak platí?“
„Zeptej se šéfové.“ Máma seděla v křesle a četla. „Platí.“
„Fakt?“ „Fakt.“ „Potřebuju tenisky.“
Táta se podíval na její nohy. „Máš dvoje.“ „Ty tomu nerozumíš.“
„Očividně.“ Zazvonil telefon. Máma se podívala na displej.
Tereza sundala nohy z gauče. Máma odešla do kuchyně. Táta zesílil televizi.
Ani jeden ji nesledoval. Po chvíli se máma vrátila. „Petr.“
Táta televizi vypnul. „Hm?“ „Šest let. Holčička.“
Tereza vstala. „Ne.“ Máma se na ni podívala.
„Dneska?“ „Ano.“ „Ne.“
„Teri…“ „Máme jet do Prahy.“ „To je příští týden.“
„A nepojedeme.“ „To zatím nikdo neví.“ Tereza se zasmála.
„Já to vím.“ „Tereza,“ řekl táta. „Nechte toho.“
„Čeho?“ „Toho, že se pořád tváříte, jako by se nic nezměnilo.“ „Samozřejmě že se něco změní,“ řekla máma.
„Tak proč vždycky tvrdíte, že ne?“ Máma neodpověděla. A Tereza najednou měla chuť říct všechno.
„Já už nechci další dítě.“ Táta se napřímil. „Není to tvoje rozhodnutí.“
„Já tady ale bydlím!“ „To nikdo nezpochybňuje.“ „Tak proč se mě nikdo neptá?“
„Protože dítě, které dnes potřebuje někam jít, nemůže čekat na rodinnou poradu.“ „Tak ať jde jinam!“ Ticho.
Tereza věděla, že překročila hranici. Přesto pokračovala. „Já nechci zase poslouchat, jak mám být ohleduplná. Nechci zase někoho učit, kde máme hrnky a kde je koupelna. Nechci, aby mi někdo lezl do pokoje.“
„Nemusíš,“ řekla máma. „A hlavně nechci, aby ze mě zase všichni dělali sestru.“ Máma se zamračila.
„Nikdy jsme tě nenutili být jejich sestra.“ „Ale oni si to myslí.“ Táta vstal.
„Terezo…“ „Ne.“ Tentokrát dveřmi práskla.
Bylo skoro jedenáct, když před domem zastavilo auto. Tereza ležela v posteli se sluchátky. Hudba nehrála.
Dole se ozývaly hlasy. Otevření dveří. Máma.
Táta. Cizí žena. Pak dětský hlas.
Tereza si přitáhla peřinu k bradě. Nemusela tam chodit. Nebyla její sestra.
Nemusela nic. Po několika minutách zaslechla něco na schodech. Zašustění.
Pak tiché: „Ježiš.“ Tereza vstala.
Na schodišti stála malá holčička v růžové bundě. U nohou měla igelitovou tašku s utrženým uchem. Na schodech leželo tričko, kartáček, ponožky, knížka a plyšový pes bez jednoho oka.
Holčička věci rychle sbírala. „Počkej,“ řekla Tereza. Dítě ztuhlo.
„Já to udělám.“ „Nemusíš.“ „Já jsem to vysypala.“
„Nevysypala. Utrhla se taška.“ Tereza sebrala knížku. Poznala ji.
„Tu jsem měla taky.“ Holčička se podívala na obálku. „Je moje.“
„Já ti ji neberu.“ „Aha.“ Tereza jí podala knížku.
„Ty jsi Tereza?“ „Jo.“ „Říkali.“
„Ty jsi Sofie?“ Holčička přikývla. Pak ukázala nahoru.
„Kde budu spát?“ „Vedle koupelny.“ „A ty?“
„Na konci chodby.“ „Takže taky nahoře.“ „Jo.“
Sofie sesbírala zbytek věcí. „Ty tady bydlíš pořád?“ Tereza se na ni podívala.
„Jo.“ Sofie přikývla. „To je dobrý.“
A šla za mámou do pokoje. Tereza zůstala na schodech. Nevěděla, proč jí ta věta vadí.
O půlnoci někdo zaklepal. Tereza otevřela oči. Další zaklepání.
„Co je?“ Dveře se pootevřely. Sofie.
„Promiň.“ „Co se stalo?“ „Nic.“
„Tak proč nespíš?“ Sofie pokrčila rameny. „Nevím, kde se rozsvěcí na záchodě.“
Tereza si povzdechla. „Pojď.“ Ukázala jí vypínač.
„Tady.“ „Aha.“ „Ještě něco?“
„Ne.“ Tereza se vracela do pokoje. „Terezo?“
„Hm?“ „Jak dlouho tady budu?“ Tereza zavřela oči.
Přesně tuhle otázku nesnášela. „Nevím.“ „Máma říkala, že chvíli.“
Tereza se otočila. „Tvoje máma?“ Sofie přikývla.
„Říkala, že mám být hodná.“ Tereza se opřela o futra. „Nemusíš.“
Sofie se zarazila. „Co?“ „Nemusíš být extra hodná jenom proto, že jsi tady.“
„Aha.“ „Normálně.“ „Co je normálně?“
Tereza se málem zasmála. „To nevím.“ Sofie se rozhlédla po chodbě.
„Je ten pokoj můj?“ „Teď jo.“ „A potom?“
„Potom bude někoho jiného.“ Sofie sklopila oči. Tereza věděla, že to řekla špatně.
„Ale dokud jsi tady, je tvůj.“ „Dobře.“ Sofie odešla.
Tereza zavřela dveře. Pak otevřela zásuvku stolu. Uvnitř leželo červené autíčko.
Dívala se na něj několik vteřin. Pak zásuvku prudce zavřela.
Ráno byla Sofie v kuchyni dřív než Tereza. Seděla u stolu a jedla rohlík s marmeládou. „Ahoj,“ řekla máma.
„Hm.“ „Čaj?“ „Jo.“
Tereza otevřela skříňku. „Ten hrnek ne,“ vyhrkla Sofie. Tereza se zarazila.
„Jaký?“ „Ten žlutý.“ „Proč?“
Sofie zčervenala. „Já ho mám.“ Tereza držela žlutý hrnek v ruce.
Byl to obyčejný hrnek z IKEA. „Jasně.“ Vzala si modrý.
Sofie se na ni překvapeně podívala. Tereza si sedla naproti. „Co?“
„Nic.“ „Tak proč koukáš?“ „Myslela jsem, že se naštveš.“
„Kvůli hrnku?“ Sofie pokrčila rameny. Tereza se podívala na mámu.
Máma se věnovala kávovaru. Až příliš soustředěně. „Mami.“
„Hm?“ „Praha příští sobotu.“ Máma se otočila.
„Co s ní?“ „Jedeme.“ „Dobře.“
„A žádné rušení.“ „Pokud nebude hořet.“ „Ani když bude hořet.“
„To už je trochu nerozumné.“ Sofie se zasmála. Tereza taky.
Odpoledne našla mámu v prádelně. „Mami?“ „Hm?“
„Proč jste po Matějovi nesundali ten obrázek?“ Máma přestala skládat prádlo. „Vadí ti?“
„Ne.“ „Tak proč se ptáš?“ Tereza pokrčila rameny.
„Jen tak.“ Máma složila ručník. „Chtěl, aby tam zůstal.“
„A co až přijde někdo další?“ Máma se pousmála. „Už přišel.“
„Víš, jak to myslím.“ „Obrázek může zůstat.“ Tereza se opřela o pračku.
„A co všechny ty děti?“ „Co s nimi?“ „Když odejdou.“
Máma chvíli mlčela. „Tak odejdou.“ „Tobě to nevadí?“
Máma se krátce zasmála. „Strašně.“ Tereza zvedla oči.
„Tak proč bereš další?“ Máma rozevřela osušku. „Myslela jsem, že se ptáš na obrázek.“
„Mami.“ „Vadí mi to, Teri.“ „Tak proč?“
Máma položila osušku na hromádku. „Protože když Matěj odjel, jel k babičce.“ Tereza nic neřekla.
„A to bylo dobře.“ „Jo.“ „Kdybych si přála, aby zůstal jen proto, že ho mám ráda, nebylo by to moc fér, ne?“
Tereza ucítila tlak někde pod žebry. „Já jsem nechtěla, aby zůstal.“ „Já vím.“
„Ani Natálka.“ Máma se na ni podívala. Tereza polkla.
„Já jsem jen nechtěla, aby odešla.“ Máma přikývla. To bylo všechno.
Žádné vysvětlování. Žádné jednou to pochopíš. Tereza si otřela oči.
„To je hrozně debilní.“ „Jo.“ „Přestaneme někdy?“
„Možná.“ „Kdy?“ „Nevím.“
Tereza se zasmála skrz slzy. „Tady nikdo nic neví.“ „Na to sis ještě nezvykla?“
„Ne.“ „Já taky ne.“
V pondělí ráno čekaly Klára s Nikolou před školou. „Tak co Praha?“ zeptala se Klára. „Až v sobotu.“
Nikola se usmála. „Máte zase nový dítě, že jo?“ Tereza si sundala batoh z jednoho ramene.
Ještě před měsícem by řekla, že ne. Nebo že je to sestřenice. „Jo.“
„Holku?“ „Jo.“ „Jak se jmenuje?“
Tereza se podívala ke školním dveřím. „Sofie.“ Nikola přikývla.
„Jak dlouho u vás bude?“ „Nevím.“ „A to ti nevadí?“
Tereza si vzpomněla na červené autíčko v zásuvce. Na Natálku. Na Matějův obrázek.
Na žlutý hrnek, ze kterého dnes ráno pila Sofie kakao. „Vadí,“ řekla. Klára se překvapeně podívala.
Tereza otevřela dveře školy. „Ale to asi neznamená, že je to špatně.“ A vešla dovnitř.
