Článek
Jsem v osmém měsíci těhotenství a svého partnera u porodu nechci.
Ne proto, že bych ho nemilovala.
Právě naopak. Jsme spolu sedm let, dítě jsme chtěli oba a jsem přesvědčená, že Marek bude skvělý táta.
Jen nechci, aby sledoval, jak rodím.
Když jsem mu to oznámila, chvíli na mě mlčky koukal.
„Takže u narození vlastního syna nesmím být?“
A bylo zaděláno na největší hádku našeho těhotenství.
Marek už měl svůj porod skoro naplánovaný
Nikdy jsme se o tom pořádně nebavili.
On prostě automaticky počítal s tím, že tam bude.
Bude mě držet za ruku, pomáhat mi dýchat, přestřihne pupeční šňůru a potom se společně rozbrečíme nad dítětem.
V jeho představě to znělo skoro jako reklama na životní pojištění.
Já mám představu méně romantickou.
Možná budu šestnáct hodin v bolestech. Možná budu křičet. Možná budu zvracet. Možná budu chtít epidurál a po hodině změním názor na úplně všechno, co jsem si napsala do porodního plánu.
A možná budu naprosto nesnesitelná.
V takové chvíli vedle sebe nechci člověka, před kterým mám potřebu alespoň trochu fungovat.
Chci svoji mámu.
Problém se ukázal už na předporodním kurzu
Marek nechápal proč.
Pak jsme šli na předporodní kurz.
Porodní asistentka nám ukazovala polohy, které mohou ženě při kontrakcích ulevit, a partneři si měli vyzkoušet, jak ženě masírovat záda.
Marek se snažil.
Opravdu.
Asi po minutě se ale zeptal:
„Takhle? Nebo víc? Tady? A tohle je lepší? Jak moc mám tlačit?“
Řekla jsem, že nevím.
Za deset vteřin následovalo:
„A teď?“
Podívala jsem se na něj a v hlavě mi proběhla jediná myšlenka.
Tohle nedám.
Když mě něco bolí, Marek potřebuje instrukce, potvrzení a nejlépe tabulku s výsledky.
Moje máma dokáže dvě hodiny sedět vedle postele, podat mi vodu a držet pusu.
Při porodu považuji druhou schopnost za podstatně cennější.
„Je to i moje dítě“
Když jsem mu řekla, že bych u sebe chtěla raději mámu, urazil se.
„Já jsem jeho táta.“
„Já vím.“
„Tak proč tam může být tvoje máma a já ne?“
Protože moje máma tam nebude jako příbuzná dítěte.
Bude tam kvůli mně.
Tohle Marek těžko přijímal.
„Je to i moje dítě. Mám právo být u toho, když se narodí.“
A tady jsme narazili.
Ano, je to jeho dítě.
Ale rodím ho já.
Jestli při porodu budu nahá, zpocená, vystrašená a úplně bez kontroly nad tím, co moje tělo právě dělá, opravdu si chci sama vybrat, kdo u toho bude stát.
„Mně je úplně jedno, jak budeš vypadat,“ namítl.
Jenže to je krásné.
Mně to jedno být nemusí.
Nejhorší větu řekl až potom
Několik dní jsme se k tomu vraceli.
Pak mi jednou večer řekl:
„Víš, co mě na tom štve nejvíc? Že až bude jednou syn chtít vědět, jaké bylo jeho narození, ty a tvoje máma budete mít společnou vzpomínku. Já budu mít vzpomínku na chodbu.“
To mě zasáhlo.
Protože to nebylo vydírání.
Byla to pravda.
První okamžik života našeho dítěte se už nikdy nebude opakovat.
A já rozhoduji, že ho jeho táta možná neuvidí.
Poprvé jsem začala vážně přemýšlet, jestli nejsem sobecká.
Pak se do toho vložila jeho matka
Samozřejmě.
Rodinné problémy mají zvláštní schopnost objevit se u nedělního oběda dřív než moučník.
Marek se zmínil, že u porodu možná nebude.
Jeho maminka odložila příbor.
„Ty ho tam nechceš?“
„Ne.“
„Ale vždyť je to jeho syn.“
Začínala jsem mít pocit, že jsem při narození vlastního dítěte jen technický personál.
Jeho táta přidal, že on u Markova porodu být nemohl a celý život ho mrzí, že ho poprvé viděl až později.
Najednou přede mnou seděli tři lidé a probírali, komu umožním vstup k vlastnímu porodu.
Kupodivu se nikdo nezeptal, koho tam skutečně potřebuju já.
Chvíli jsem uvažovala, že prostě ustoupím
Vždyť to nějak přežiju.
Tuhle větu jsem si říkala asi týden.
Spousta žen partnera u porodu má.
Třeba budu nakonec ráda.
Možná mi pomůže.
A pokud ne, pár hodin přece vydržím.
Pak mi došlo, jak absurdně přemýšlím.
Chystám se rodit dítě a hlavním argumentem pro člověka na porodním sále je, že jeho přítomnost nějak vydržím.
To není zrovna přesvědčivé doporučení.
Marek u porodu nebude
Rozhodla jsem se.
Pokud všechno půjde podle plánu, se mnou bude máma.
Marek bude nablízku a za námi přijde hned, jakmile to půjde.
Není s tím smířený.
A já mu tentokrát nebudu tvrdit, že nemá důvod být zklamaný.
Má.
Přijde o něco, co už nikdy nezažije podruhé.
Jenže při porodu potřebuji být poprvé za celé těhotenství sobecká především já.
Devět měsíců společně vybíráme kočárek, jméno, postýlku i pediatra. Dalších minimálně osmnáct let budeme společně rozhodovat o tisíci věcech kolem našeho syna.
Ale těch několik hodin, kdy se bude dostávat z mého těla ven, si chci zařídit podle sebe.
Dítě je naše.
Otcem bude Marek celý život.
Ale porodit ho za mě nemůže.
A proto podle mě nemůže rozhodovat ani o tom, kdo se na to bude dívat.
