Článek
Když Lucie poprvé řekla, že by nahoře potřebovali dveře, její otec se podíval ke schodišti.
„Dveře tam jsou.“
„Myslím tady.“
Ukázala na poslední schod.
Otec se zvedl od stolu a přišel se podívat.
„Tady?“
„Ano.“
„A kam by se otevíraly?“
„Nevím.“
„Tak to je docela podstatný.“
Lucie se podívala na Tomáše.
Tomáš jedl brambory.
„Mně jsou jedno,“ řekl.
Lucie ho pod stolem kopla.
„Tak ne úplně jedno,“ dodal.
Bydleli u jejích rodičů čtvrtý měsíc.
Předtím platili za dvoupokojový byt v Brně dvacet dva tisíc plus energie. Majitel jim na jaře oznámil další zvýšení.
Luciin otec tehdy řekl:
„Proč cpete peníze někomu cizímu?“
Horní patro jejich domu bylo skoro prázdné.
Rodiče nechali předělat koupelnu. Otec natáhl vodu pro kuchyňskou linku. Máma koupila závěsy a nabídla jim starý jídelní stůl.
„Budete mít celé patro pro sebe.“
Lucie slyšela hlavně pro sebe.
První týdny byly výborné.
Když ráno došlo mléko, seběhla dolů.
„Nemáš trochu?“
Máma jí dala celou krabici.
„My máme.“
Když kurýr přijel v době, kdy byli oba v práci, balík převzala máma.
Když jim neodtékal dřez, zavolali otce.
„Tati!“
Vyšel nahoru s kýblem a instalatérským pérem.
„Co jste tam naházeli?“
„Nic.“
Otec vytáhl z odpadu něco, co vypadalo jako šedý ocas.
„Nic.“
Tomáš se nad to naklonil.
„Co to je?“
„Nechci vědět.“
Otec odpad vyčistil.
Lucie mu nabídla pivo.
„Jedno.“
Vypil dvě.
Tehdy jí společný dům připadal jako skvělý nápad.
Pak začala máma chodit nahoru bez klepání.
Nejdřív s jídlem.
„Mám moc omáčky.“
Potom s poštou.
„Přišlo ti něco z pojišťovny.“
Potom bez věcí.
„Jen jsem chtěla vědět, jestli jste doma.“
„Jsme.“
„Tak jo.“
Někdy zase odešla.
Jednou Lucie vyšla ze sprchy jen v kalhotkách a našla otce u radiátoru.
„Ježíši!“
Otec se lekl také.
„Co řveš?“
Lucie popadla ručník.
„Co tady děláš?“
„Odvzdušňuju topení.“
„Nemůžeš zaklepat?“
„Volal jsem Tomášovi.“
„Tomáš je v práci.“
„Já vím. Řekl, že můžu.“
Otec držel v ruce klíček k radiátoru.
„Příště se zeptej mě.“
„Dobře.“
„Fakt.“
„Říkám dobře.“
Pak ukázal na radiátor.
„Mimochodem, měli jste ho skoro plnej vzduchu.“
Lucie nevěděla, jestli za to může být také nějakým způsobem nevděčná.
Večer řekla Tomášovi:
„Potřebujeme dveře.“
„Kvůli radiátoru?“
„Kvůli tátovi u radiátoru.“
Tomáš se smál.
Lucie chvíli také.
Pak přestala.
„Já to myslím vážně.“
„Vždyť jo.“
„Já se tady necítím, že bydlíme sami.“
„Nebydlíme sami.“
„Nahoře jo.“
Tomáš se rozhlédl.
„Tady nahoře jsme sami.“
„Teď.“
Tomáš otevřel lednici.
„Nemáme mlíko.“
„Dole je.“
Tomáš se na ni podíval.
„Co?“
„Nic.“
Pro mléko šla Lucie.
Máma seděla u televize.
„Nemáš trochu mlíka?“
„V lednici.“
Lucie si nalila do sklenice.
„Vezmi si celý.“
„To je dobrý.“
„My máme druhý.“
Lucie vzala celý.
Když šla nahoru, máma za ní zavolala:
„Zítra vám přinesu ty karbanátky.“
Lucie se zastavila na schodech.
„Nech je dole.“
„Proč?“
„Já si pro ně přijdu.“
„Tak jo.“
Druhý den na ně zapomněla.
Večer máma zavolala zezdola:
„Lucí! Ty karbanátky!“
„Jo!“
Tomáš se na ni podíval.
„Neříkej nic.“
„Nic neříkám.“
Dveře začali řešit u nedělního oběda.
„Stačily by obyčejné,“ řekla Lucie.
Otec se zeptal na šířku.
Lucie nevěděla.
Otec vstal pro metr.
„Sedmdesát osm.“
„Tak osmdesátky.“
„Já vám tam nebudu bourat kvůli osmdesátkám.“
„Nemusíš to dělat ty.“
Otec položil metr.
„Kdo teda?“
„Někoho si zaplatíme.“
„Na co budete platit někoho cizího za něco, co umím?“
Lucie chvíli mlčela.
Byla to téměř stejná věta jako ta o nájmu.
Máma jedla.
„A budou se zamykat?“
„Asi jo.“
„Proč?“
„Protože budou mít zámek.“
„To není odpověď.“
Lucie se napila.
„Abychom měli soukromí.“
Máma položila vidličku.
„My vám ho nedáváme?“
„To jsem neřekla.“
„Tak proč potřebujete zámek?“
Tomáš se začal velmi soustředěně věnovat okurce.
„Nemusíme zamykat pořád.“
„Ale můžete.“
„Ano.“
Máma přikývla.
„Takže před náma.“
Lucie chtěla říct, že zámky obecně fungují proti lidem na druhé straně dveří.
Neřekla to.
Otec rozložil metr na stole.
„Já bych dal otevírání ven.“
Máma se na něj podívala.
„Jarouši.“
„Co? Když už je chtějí, tak ať jsou udělaný pořádně.“
Dveře namontoval o dva týdny později.
Lucie přišla z práce a našla ho na posledním schodu.
V puse měl tři vruty.
„Drž.“
Podal jí vodováhu.
„Já myslela, že si někoho objednáme.“
Otec něco řekl přes vruty.
„Co?“
Vyplivl si je do dlaně.
„Proč byste vyhazovali peníze.“
Lucie držela vodováhu.
„Výš.“
Zvedla ji.
„Ne tolik.“
Spustila ji.
„Teď.“
Stála vedle něj skoro hodinu.
Otec několikrát dveře vysadil, seřízl jednu stranu a znovu je zavěsil.
Nakonec je zavřel.
Klika zaklapla.
Bylo ticho.
„Tak.“
Lucie je otevřela.
Zavřela.
„Dobrý.“
Otec se opřel o zábradlí.
„Trochu se to sesedne.“
„Díky.“
„Hm.“
Pak vytáhl z kapsy tři klíče.
„Jeden rezervní.“
Lucie si je vzala.
„Nechceš jeden?“
Otec se na ni podíval.
„Já?“
„Kdyby něco.“
„Když co?“
„Nevím. Voda. Požár.“
Otec pokrčil rameny.
„Dej ho dolů do šuplíku.“
Lucie položila klíč večer na komodu v kuchyni.
Máma ho objevila při utírání stolu.
„Co je to?“
„Od těch dveří.“
„Pro nás?“
„Rezervní.“
Máma si ho prohlédla.
„Takže máme klíč.“
„Pro nouzový případ.“
„A když zaklepu, tak nepotřebuju klíč.“
„Ne.“
Máma ho položila zpátky.
„Tak dobrý.“
První týden Lucie dveře nezamkla ani jednou.
Nemusela.
Máma začala klepat.
Třikrát.
Vždycky stejně.
Ťuk. Ťuk. Ťuk.
Otec zavolal ze schodů.
„Můžu?“
Jednou dokonce čekal, dokud Lucie nepřišla otevřít.
„Co je?“
„Odečet vody.“
„Jasně.“
Lucie ustoupila.
Otec prošel kolem ní.
„Vidíš,“ řekl.
„Co?“
„Funguje to.“
Nevěděla, jestli myslí dveře nebo je.
Za několik dní začala Lucie dveře zamykat na noc.
Tomáš si toho všiml.
„Proč zamykáš?“
„Proč ne?“
„Nevím.“
Lucie otočila klíčem.
„Když už máme zámek.“
Ráno sešla dolů.
„Nemáš mlíko?“
Máma otevřela lednici.
„Včera jsem ti dala nový.“
„Tomáš ho vypil.“
„Celý?“
„Asi.“
Máma jí podala krabici.
Lucie ji vzala.
Na komodě pořád ležel rezervní klíč.
Ve čtvrtek našla před dveřmi kastrol.
Vedle něj zprávu v telefonu.
Guláš je nahoře na schodech. Ať vám nevystydne.
Lucie otevřela dveře.
Máma už byla dole.
„Mami!“
„Co?“
„Klidně jsi mohla zaklepat.“
Chvíli bylo ticho.
„Tak já nevím, Luci.“
„Co nevíš?“
„Kdy můžu a kdy nemůžu.“
„Normálně můžeš.“
„Co je normálně?“
Lucie stála nahoře s hrncem guláše.
„Když jsme doma.“
„Jak mám vědět, jestli jste doma?“
„Auto stojí venku.“
„Tomáš někdy jezdí vlakem.“
„Tak napiš.“
„Tak jsem napsala.“
Lucie se podívala na telefon.
Ano.
Napsala.
„Dobře.“
„Ještě něco?“
„Ne.“
„Tak dobrou chuť.“
Lucie zavřela dveře.
Tomáš sundal pokličku.
„Voní to dobře.“
„Jo.“
„Jsi naštvaná?“
„Ne.“
„Vypadáš.“
„Protože teď zase vypadám jako kráva.“
Tomáš ochutnal omáčku.
„Chceš upřímně?“
„Ne.“
„Tak nevypadáš.“
„Díky.“
„Není zač.“
V sobotu ráno tekla v jejich kuchyni jen studená voda.
Lucie otočila kohoutkem několikrát.
„Tati!“
Nic.
Otevřela dveře.
„Tati!“
Zespoda se ozvalo:
„Co je?“
„Neteče teplá!“
„Hned jdu.“
Otec vyběhl po schodech.
Nezaklepal.
Lucie si toho všimla až ve chvíli, kdy už ležel pod dřezem.
„Podej mi baterku.“
Podala mu telefon.
„Normální baterku.“
„Nemáme.“
„Já vám jednu koupím.“
„Máme telefony.“
„Telefon není baterka.“
„Svítí.“
Otec něco povolil.
Voda vystříkla na podlahu.
„Hadry!“
Lucie běžela do koupelny.
Když se vrátila, máma stála ve dveřích.
„Co se stalo?“
„Nic!“ řekli Lucie a otec současně.
Máma odešla.
Za půl hodiny voda tekla.
Otec měl mokré tričko.
Lucie vytírala.
„Díky.“
„Není zač.“
Otec se podíval na dveře.
„Ty jsi měla odemčeno?“
„Jo.“
„Tak dobrý.“
Večer je Lucie zamkla.
V noci ležela vedle Tomáše a poslouchala dům.
Trubky.
Spláchnutí dole.
Otcův kašel.
Pračka.
Dveře nezastavovaly zvuky.
Jen lidi.
Ráno chtěla udělat kávu.
Mléko zase nebylo.
Otevřela lednici ještě jednou, jako by se při druhém otevření mohlo objevit.
Neobjevilo.
Vzala klíče a sešla dolů.
Rodiče ještě spali.
Na komodě ležel rezervní klíč od jejich dveří přesně tam, kde ho nechala.
Lucie otevřela rodičovskou lednici.
Vzala mléko.
Pak si všimla, že máma koupila její oblíbené jogurty.
Čtyři.
Vzala jeden.
Chvíli stála v kuchyni.
Pak jogurt vrátila.
Vzala ho znovu.
Nahoru nesla mléko i jogurt.
U posledního schodu odemkla.
Vešla.
Dveře za sebou zavřela.
Potom je znovu otevřela.
Sešla o dva schody níž a zavolala:
„Mami, vzala jsem si mlíko!“
Z ložnice se chvíli nic neozývalo.
Pak máma ospale zavolala:
„Vezmi si i ty jogurty!“
Lucie se podívala na ten v ruce.
„Jo!“
Vrátila se nahoru.
Dveře přivřela.
Tentokrát nezaklaply.
Nechala je tak.
