Článek
Mám podezření, že kdyby ji někdo posadil do sauny, po pěti minutách by se zeptala, jestli tam trochu netáhne.
Já jsem ještě před rokem bývala normální.
Pak mi začalo být teplo.
Ne takové to příjemné teplo, kdy si sundáte svetr.
Mluvím o teple, které přijde z ničeho nic, vyšplhá vám během pár vteřin od hrudníku až do obličeje a vy máte pocit, že vás někdo zevnitř zapnul na program gril.
Poprvé se mi to stalo při poradě.
Seděla jsem vedle našeho šéfa a poslouchala něco o výsledcích za druhé čtvrtletí.
Najednou mi začal hořet krk.
Pak tváře.
Pak čelo.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se Monika.
„Jo.“
Nebyla jsem.
Měla jsem chuť strčit hlavu do džbánu s vodou.
Místo toho jsem se začala ovívat papírem s tabulkou tržeb.
„Je tu nějaký vedro,“ řekla jsem.
Petra na mě vytřeštila oči.
„Mně je zima.“
Samozřejmě.
Od té doby se to opakovalo.
Ráno.
Odpoledne.
V autě.
V supermarketu.
Jednou u kadeřnice, když mi právě natřela barvu na vlasy a já se začala potit tak, že mi po zádech tekly malé potůčky.
„Není vám špatně?“ zeptala se.
„Ne. Jenom hořím.“
Nezasmála se.
Asi mě neznala dost dlouho.
Doktorka mi vysvětlila, že je to normální.
Normální.
To slovo používají lékaři velmi rádi u věcí, které se jim osobně právě nedějí.
„Návaly,“ řekla.
Takže jsem měla návaly.
Skvělé.
Jenom jsem o nich nikomu v práci neřekla.
Nevím proč.
Petra klidně vyprávěla celé kanceláři o své operaci žlučníku včetně podrobností, které jsme nechtěly vědět.
Lenka nám jednou půl hodiny popisovala, jak jí praskla cysta.
Ale říct:
Holky, začínám menopauzu a každou chvíli ze mě bude radiátor
mi připadalo nějak moc.
Bylo mi jednapadesát.
Ne stará.
Aspoň jsem si to říkala.
Jen v lékárně už se nikdo nedivil, když jsem si koupila krém „pro zralou pleť“.
Takže jsem mlčela.
A otevírala okno.
První týden nikomu nic nedošlo.
„Je tu vydýcháno,“ řekla jsem a otevřela.
Petra vstala a zavřela.
„Táhne mi na záda.“
O deset minut později přišel nával.
Otevřela jsem.
Petra zavřela.
Otevřela.
Zavřela.
Po třetím kole se na mě podívala.
„Ty dneska pořád větráš.“
„Mám ráda čerstvý vzduch.“
„Ale venku je třicet.“
„Právě.“
Nevím, co jsem tím myslela.
Ale znělo to sebevědomě.
Další den jsem si přinesla malý stolní ventilátor.
Petra ho objevila hned ráno.
„Co to máš?“
„Ventilátor.“
„To vidím.“
„Tak proč se ptáš?“
Monika se začala smát.
Petra ne.
Zapojila jsem ho.
Za pět minut měla Petra na sobě svetr.
„Fouká to na mě.“
„Sedíš dva metry ode mě.“
„Ale cítím to.“
Otočila jsem ventilátor víc ke zdi.
Tak jsme si začaly žít.
Já s ventilátorem.
Petra se svetrem.
Lenka s bolestí hlavy z toho, jak nás poslouchala.
Nejhorší byly porady.
Tam jsem nemohla každých deset minut otevírat okno.
Jednou to přišlo zrovna ve chvíli, kdy šéf vysvětloval nový projekt.
Nejdřív lehké teplo.
Už jsem věděla.
Ne. Teď ne.
Samozřejmě že teď.
Během několika sekund jsem cítila, jak rudnu.
Sundala jsem si sako.
Pak hodinky.
Nevím proč hodinky.
Asi jsem měla pocit, že mě zahřívají.
„Jano, máš nějaký problém s tou zakázkou?“ zeptal se šéf.
„Ne.“
„Vypadáš nervózně.“
„Nejsem.“
Petra se ke mně naklonila.
„Ty jsi úplně červená.“
„Děkuju.“
„Není ti špatně?“
„Není.“
„Nechceš vodu?“
„Chci Antarktidu.“
V místnosti bylo ticho.
Pak se Monika rozesmála.
Šéf chvíli nevěděl, jestli může taky.
Nakonec pokračoval v prezentaci.
Já přežila.
Večer jsem na internetu četla rady.
Vrstvit oblečení.
Omezit kávu.
Spát v chladu.
Dýchat.
To poslední mě uklidnilo.
Dýchala jsem už jednapadesát let a zatím jsem v tom hodlala pokračovat.
Další ráno jsem si vzala tenké tričko a kardigan.
Kardigan jsem sundala v osm dvacet.
V osm čtyřicet jsem otevřela okno.
V osm čtyřicet jedna ho Petra zavřela.
„Fakt ti je pořád takový teplo?“ zeptala se.
„Jo.“
„Nemáš štítnou žlázu?“
„Mám.“
„Myslím problém.“
„Nemám.“
„Tak co ti je?“
Podívala jsem se na ni.
To byla ta chvíle.
Mohla jsem to říct.
Místo toho jsem odpověděla:
„Asi metabolismus.“
Petra přikývla, jako kdyby jí to dávalo smysl.
Nedávalo.
Ani mně.
Kolem oběda přišel další nával.
Seděla jsem u počítače a cítila, jak mi vlhnou vlasy u čela.
Otevřela jsem zásuvku, vytáhla papírový vějíř a začala se ovívat.
Monika se na mě chvíli dívala.
Pak vstala.
Za dvě minuty se vrátila s malým růžovým větráčkem.
„Tady.“
„Co to je?“
„Větráček.“
„To vidím.“
„Tak proč se ptáš?“
Usmála se.
Petra zvedla oči.
„Další?“
Monika mi ho podala.
„Má ho moje máma.“
Chvíli jsem mlčela.
„Tvoje máma?“
„Jo.“
Zapnula ho.
Byl malý, skoro směšný.
Ale foukal přímo do obličeje.
„Má taky návaly,“ řekla.
A bylo to venku.
Ne ode mě.
Od ní.
Petra se podívala na mě.
Pak na větráček.
„Aha.“
To její „aha“ trvalo asi tři vteřiny.
„Ty máš přechod?“
Nenávidím slovo přechod.
Zní to, jako kdyby člověk vystoupil z jednoho vlaku a čekal na další.
„Asi jo.“
Petra se zatvářila překvapeně.
„Já myslela, že jsi mladší.“
Podívala jsem se na ni.
„To byla první hezká věc, kterou jsi mi dnes řekla.“
Začala se smát.
„Tak proto pořád otevíráš.“
„Ano.“
„A já ti to pořád zavírám.“
„Ano.“
„Tak to jsme blbý.“
„Hlavně ty.“
Monika se rozesmála.
Petra po mně hodila papírový kapesník.
Odpoledne se nestalo vůbec nic.
Nikdo mě nezačal litovat.
Nikdo mi nepřinesl brožuru o menopauze.
Petra si dál stěžovala, že jí je zima.
Já si dál stěžovala, že mi je teplo.
Jen když jsem otevřela okno, nechala ho chvíli být.
O dva dny později položila Petra na můj stůl krabičku.
„Co to je?“
„Něco pro tebe.“
Uvnitř byl malý ventilátor na USB.
„To myslíš vážně?“
„Byl ve slevě.“
„Ty ses o mě bála?“
„Ne.“
Zapojila ho.
„Jen nechci další zimu v kanceláři.“
Samozřejmě.
Na okamžik jsem si myslela, že v ní objevila soucit.
Byla to jen ochrana před průvanem.
Ventilátor jsem postavila vedle monitoru.
Petra si přitáhla svetr blíž k židli.
A od té doby máme jednoduché pravidlo.
Když otevřu okno, první dvě minuty neprotestuje.
Když si oblékne druhý svetr, zavřu ho.
Je to kompromis.
A hlavně už nemusím tvrdit, že mám výkonný metabolismus.
