Článek
Knihobudku máme kousek od tramvajové zastávky.
Je udělaná ze staré telefonní budky. Jednou je úplně plná, podruhé v ní zůstane pár kuchařek, slovník němčiny a několik svazků, které zřejmě někdo vyřadil po babičce.
Cestou z práce do ní občas nakouknu.
Ten den jsem uviděla staré vydání Tří kamarádů od Remarqua.
Kniha měla odřenou obálku a ohnutý roh.
Vytáhla jsem ji hlavně proto, že jsem ji kdysi četla.
Pak jsem otevřela první stránku.
Petrovi, aby nikdy nezapomněl na naše léto. Ivana, 1994.
Nejdřív jsem se musela podívat ještě jednou.
Potom jsem poznala vlastní písmo.
„To snad ne,“ řekla jsem nahlas.
Paní, která čekala vedle na tramvaj, se po mně podívala.
Bylo mi dvaadvacet
Petra jsem poznala v létě přes společné kamarády.
Byl o dva roky starší a právě končil vysokou školu. Jezdil starou škodovkou, kterou většinu času opravoval, a poslouchal hudbu, kterou jsem tehdy považovala za strašně moderní.
Byla jsem do něj zamilovaná až po uši.
To léto jsme skoro celé strávili spolu.
Jezdili jsme na výlety, sedávali s kamarády u Sázavy a vymýšleli, jak budeme jednou bydlet v Praze.
Já studovala.
Petr měl nastoupit do práce.
K narozeninám jsem mu koupila knihu.
Věnování, které jsem v knihobudce po dvaatřiceti letech četla, mi dnes připadalo trochu směšné.
Tehdy jsem ho ale psala naprosto vážně.
Na podzim se Petr změnil
Po létě jsme se vídali méně.
Petr nastoupil do zaměstnání a často tvrdil, že nemá čas.
Tehdy nebyly mobily.
Pokud se chtěl ozvat, zavolal večer k nám domů. Někdy jsem seděla poblíž telefonu a snažila se vypadat, že tam rozhodně nesedím kvůli němu.
Postupně telefonoval méně.
Pak několikrát zrušil schůzku.
Když jsem se ho zeptala, co se děje, odpověděl, že neví.
Za pár týdnů jsem se od kamarádky dozvěděla, že chodí s nějakou Danielou z práce.
Udělala jsem to, co by udělala každá sebevědomá dvaadvacetiletá žena.
Doma jsem se rozbrečela a Petrovi tvrdila, že mi je úplně ukradený.
Už jsme se nikdy nedali dohromady.
Knihu si někdo četl
Odnesla jsem si ji domů.
Večer jsem si všimla, že v ní jsou tužkou podtržené věty a na některých stránkách drobné poznámky.
Netušila jsem, jestli jsou Petrovy.
Na úplně poslední stránce stálo:
I. měla pravdu. Tohle jsem pokazil.
Nic dalšího.
Žádné datum.
Pouze písmeno P.
Okamžitě mě napadlo, že to napsal Petr.
Pak jsem si řekla, že písmeno P může znamenat úplně cokoli.
Pavel. Petra. Přečteno.
Jenže zvědavost už byla silnější.
Našla jsem ho během pár minut
Petr má neobvyklé příjmení, takže hledání nebylo složité.
Na profilové fotografii jsem ho málem nepoznala.
Vlasy měl skoro bílé, nosil brýle a vypadal přesně tak, jak asi vypadal i já pro někoho, kdo mě neviděl třicet let.
Měl manželku, dvě dospělé děti a podle fotografií také vnoučata.
Dvacet minut jsem přemýšlela, jestli mu vůbec napsat.
Nakonec jsem vyfotila věnování.
„Ahoj, možná trochu zvláštní zpráva. Dnes jsem v knihobudce našla tohle.“
Odpověděl až druhý den.
„Ty jo. Tu knížku jsem neviděl snad třicet let.“
Nevím proč, ale trochu mě to zklamalo.
Kniha zůstala u jeho rodičů
Petr si vzpomněl, že po našem rozchodu nechal spoustu věcí u rodičů.
Jeho maminka zemřela před několika měsíci a se sestrou vyklízeli byt.
„Knih tam bylo asi deset krabic,“ napsal. „Část jsme odvezli do knihobudek. Vůbec jsem netušil, že tam byla tahle.“
Poslala jsem mu fotografii poslední stránky.
„Je to tvoje?“
Tentokrát odpověděl rychle.
„Asi ano. Je to moje písmo.“
„A co jsem měla pravdu?“
Několik minut nic.
Pak přišlo:
„Upřímně už nevím.“
Musela jsem se smát.
Přes třicet let starý milostný příběh a jeho hlavní hrdina si nepamatoval pointu.
Já si pamatovala skoro všechno
Petr se mě zeptal, jak se mám.
Napsala jsem mu o dětech, práci a rozvodu.
On mi pověděl něco o své rodině.
Pak jsme se dostali i k našemu rozchodu.
„Byl jsem tenkrát idiot,“ napsal.
„To jsem ti říkala už tehdy.“
„Tak to možná byla ta věc, ve které jsi měla pravdu.“
Tentokrát jsem se opravdu rozesmála.
Petr si Danielu pamatoval.
Chodili spolu několik měsíců.
Žádná velká tragédie za naším rozchodem nebyla.
Prostě se zamiloval do jiné holky a místo aby mi to řekl rovnou, několik týdnů se mi vyhýbal.
Ve dvaadvaceti mi připadalo důležité pochopit proč.
V padesáti čtyřech mi jeho vysvětlení připadalo docela obyčejné.
Kávu jsme si nedali
Psali jsme si dva večery.
Pak Petr napsal:
„Kdybys někdy chtěla zajít na kafe, můžeme.“
Tentokrát jsem o tom chvíli přemýšlela.
Nakonec jsem odpověděla:
„Možná někdy.“
Ani jeden jsme termín nenavrhli.
A vlastně mi to vyhovovalo.
Byla jsem ráda, že jsem zjistila, jak se má. Ještě raději jsem byla, že náš příběh nemusí po dvaatřiceti letech začínat znovu.
Zbývala kniha.
Nejdřív jsem ji položila do své knihovny.
Po pár týdnech jsem zjistila, že ji pořád vytahuji a čtu vlastní věnování.
Tak jsem ji jednoho rána vzala cestou do práce.
Vrátila jsem ji do stejné knihobudky.
O dva dny později už tam nebyla.
Nevím, kdo si ji odnesl.
Doufám jen, že nezačne hledat Petra.
Ten by z toho měl nejspíš větší zmatek než já.
