Článek
Nejdřív jsem tam chodila zalévat rajčata. Pak jsem začala opravovat cedulky, volat správci kvůli rozbité brance a připomínat lidem, že kompost není odpadkový koš.
Předsedkyní spolku byla Kristýna, mladá žena s krásnými prezentacemi a pořád plným diářem. Uměla mluvit s radnicí, fotit záhony na sociální sítě a říkat věty jako „sousedská udržitelnost“. Já jsem taková slova nepoužívala. Když bylo sucho, šla jsem s konví. Když přišly mšice, koupila jsem postřik z kopřiv. Když někdo nechal otevřenou branku, zavřela jsem ji. Kristýna mi říkala paní Evo a představovala mě novým lidem jako „naši dobrou duši“.
Dobrá duše je hezké označení, dokud nezjistíte, že znamená člověka, který udělá práci bez toho, aby o ní rozhodoval. Na schůzkách se hlasovalo o nových záhonech, grantu a dětských dílnách. Mě se ptali hlavně na to, jestli v sobotu přinesu bábovku a jestli bych mohla zalít, když budou ostatní na festivalu. Když jsem jednou upozornila, že nový plán výsadby nepočítá se stínem od knihovny, Kristýna se usmála a řekla, že se na to podívají „kreativně“. Kreativně pak zasadili levanduli tam, kde do měsíce odešla.
Zlom přišel během městské slavnosti. Zahrada dostala malý grant a Kristýna měla před radními proslov. Stála u záhonu v bílých šatech a vyprávěla, jak se spolku podařilo proměnit zanedbaný kout v živé místo. Já jsem stála u sudu a dolévala dětem šťávu. Pak řekla: „Bez našeho mladého týmu by to nešlo.“ Lidé tleskali. Nikdo se nepodíval na mě, na pana Havla, který opravil lavičky, ani na paní Růženu, která celé jaro předpěstovávala sazenice v panelákové ložnici.
Neudělala jsem scénu. Jen jsem po slavnosti odnesla svoje nádoby, zamkla kůlnu a doma vytáhla sešit. Měla jsem v něm zapsané termíny zalévání, nákupy, telefony, účtenky, dohody se správcem. Ne kvůli pomstě. Byla jsem celý život vedoucí školní jídelny a naučila jsem se, že když něco necháte jen v hlavě, někdo jiný později řekne, že se to stalo samo.
O týden později Kristýna psala do skupiny, jestli někdo neví, kde jsou doklady ke grantu. Radnice chtěla vyúčtování. Všichni dávali palce a smajlíky, ale doklady neměl nikdo. Některé jsem měla já, protože mi je lidé nosili s tím, že „Evi, vy to neztratíte“. Napsala jsem, že je přinesu na schůzi, ale zároveň chci, aby se příště jasně rozdělilo, kdo za co odpovídá. Žádné dobré duše. Normální jména.
Na schůzi bylo dusno. Kristýna nejdřív říkala, že nechce dělat ze zahrady úřad. Položila jsem na stůl obálku s účtenkami a řekla, že grant už úřad je, jen se u toho můžou pěstovat rajčata. Pan Havel se zasmál první. Pak řekl, že lavičky taky neopraví samy od sebe. Paní Růžena dodala, že sazenice příští rok klidně vypěstuje, ale chce vědět, kam půjdou, než jí obsadí parapety.
Kristýna zrudla. Neomluvila se hned. Vysvětlovala, že toho má hodně, že komunikace je náročná a že sociální sítě taky nejsou zadarmo. To jí nikdo nebral. Jen jsme poprvé řekli nahlas, že fotka zalitého záhonu není totéž jako zalitý záhon. Nakonec vznikl obyčejný rozpis. Kdo zalévá. Kdo eviduje nákupy. Kdo mluví s radnicí. Kdo má klíče od kůlny. Nebyl krásný, ale fungoval.
Na další slavnosti už Kristýna v proslovu jmenovala lidi. Trochu toporně, ale jmenovala. Když řekla moje jméno, mávla jsem rukou, protože nemám ráda veřejné děkování. Přesto se mi ulevilo. Ne kvůli potlesku. Spíš kvůli tomu, že se práce konečně přestala tvářit jako přirozená vlastnost starší ženy s konví.
Do zahrady chodím dál. Zalévám, když mám službu. Když ji nemám, sednu si na lavičku a piju kávu z termosky. Občas někdo přijde a zeptá se, jestli nevím, co s okurkami. Většinou vím. Ale už neříkám automaticky, že to zařídím. Rada je rada. Práce je práce. A dobrá duše má taky nárok na volné odpoledne.
