Článek
První věc, které si Eva všimla, byl prsten.
Druhá byla skutečnost, že Tomáš neuměl tančit.
„Levou,“ řekla.
„Tohle je levá.“
„Vaše druhá levá.“
Tomáš se zastavil uprostřed kroku.
„Mám dvě?“
Eva sklopila oči.
Stál jí na špičce.
„Momentálně ano.“
„Promiňte.“
„To jste říkal před minutou.“
„To bylo za druhou nohu.“
Hudba přestala.
Instruktorka zatleskala.
„Výborně! A teď všichni znovu od začátku. Pánové, nezapomínejte, že vedete.“
Eva se podívala na Tomáše.
„Slyšel jste.“
„Já se snažím.“
„Toho se bojím.“
Tomáš se rozesmál.
A právě tehdy si Eva znovu všimla snubního prstenu.
Nevěděla proč.
Nebyla tu proto, aby někoho hledala.
Rozhodně ne ženatého muže.
Byla tu proto, že před třemi týdny stála doma před zrcadlem a došlo jí, že už skoro dva roky dělá stále totéž.
Práce.
Nákup.
Domů.
Seriál.
Spát.
Ve čtvrtek někdy víno s Radkou.
O víkendu úklid a návštěva maminky.
A v pondělí znovu.
Rozvedená byla dva roky.
Petr odešel korektně.
To bylo možná na celé věci nejhorší.
Žádná milenka.
Žádné dramatické hádky.
Žádné talíře létající kuchyní.
Jednoho večera jí prostě řekl:
„Mám pocit, že jsme už jen spolubydlící.“
Eva tehdy odpověděla:
„Já mám pocit, že spolubydlící aspoň občas vynesou koš.“
Ani jeden se nezasmál.
Za půl roku bylo hotovo.
Teď měla byt pro sebe, postel pro sebe a dálkové ovládání pro sebe.
První měsíce jí to připadalo úžasné.
Potom už méně.
Na taneční narazila náhodou.
TANEČNÍ PRO DOSPĚLÉ – ZAČÁTEČNÍCI. NENÍ NUTNÉ PŘIJÍT V PÁRU.
Poslední věta rozhodla.
Eva se přihlásila dřív, než si to stihla rozmyslet.
Teď stála v sále kulturního domu s ženatým Tomášem a potřetí během deseti minut jí šlápl na nohu.
„Mohl bych vás poprosit o jednu věc?“ zeptal se.
„Ano.“
„Až skončí kurz, neříkejte nikomu, že jsme spolu tančili.“
„Proč?“
„Mám pověst.“
„Jakou?“
„Člověka, který umí chodit.“
Eva se rozesmála.
To byl začátek.
Na druhou lekci přišel Tomáš první.
Eva ho našla sedět na židli u stěny.
„Trénoval jste?“
„Ano.“
„Vážně?“
„Doma v kuchyni.“
„S kým?“
„Se židlí.“
„A přežila?“
„Má škrábanec.“
Eva si sundala kabát.
„Takže pokrok.“
Tomáš vstal.
Prsten měl pořád na ruce.
Samozřejmě.
Eva se v duchu pokárala.
Proč ho vůbec registruje?
Instruktorka je znovu spojila.
V kurzu bylo víc žen než mužů a dvojice se během večera několikrát střídaly, ale k sobě se vždycky nějak vrátili. Tomáš byl o pár let starší než Eva. Tipovala dvaapadesát.
Měl prošedivělé vlasy, brýle a zvláštní schopnost říct něco úplně vážně těsně předtím, než udělal chybu.
„Teď už to mám.“
„To jste říkal minule.“
„Tentokrát oprávněně.“
O tři vteřiny později se srazili s vedlejší dvojicí.
„Promiňte,“ řekla Eva cizí ženě.
„Já vás varovala,“ dodala směrem k Tomášovi.
Po lekci šli stejným směrem na tramvaj.
„Vy bydlíte tady?“ zeptal se.
„Dvě zastávky.“
„Já čtyři.“
Chvíli šli vedle sebe.
„Proč jste se přihlásil?“ zeptala se Eva.
Tomáš strčil ruce do kapes.
„Musím se naučit valčík.“ „Musíte?“ „Ano.“ „To zní skoro jako soudní rozhodnutí.“ „Ještě horší.“ Usmál se. „Rodina.“ Eva čekala pokračování. Nepřišlo. Došli na zastávku. Tomášovi zazvonil telefon.
Podíval se na displej. „Promiňte.“ Poodstoupil. „Ahoj.“ Eva nechtěla poslouchat. Stejně slyšela. „Jo, skončili jsme… Ne, tentokrát jsem nikoho nezranil.“ Pauza. „Ano, i tu otočku.“ Další pauza. Tomáš se usmál.
„Taky tě mám rád.“ Eva se zadívala na koleje. Samozřejmě. Co čekala? Když zavěsil, přijela její tramvaj. „Tak příští týden.“ „Příští týden.“ Eva nastoupila. A sama na sebe byla trochu naštvaná. Ne proto, že byl ženatý. Protože jí to vadilo. Třetí lekci se učil waltz. Tomáš byl překvapivě lepší. „Židle?“ zeptala se Eva.
„Tentokrát smeták.“
„To už začíná být podezřelé.“
„Máme doma omezený výběr partnerek.“
Eva tu větu nechala být.
Začínala tušit, že jeho žena o kurzu ví.
Možná ho sem dokonce posílá.
Což bylo dobře.
Výborně.
Přesně tak to má být.
Přesto ji pokaždé trochu zamrzelo, když skončila lekce.
S Tomášem se dobře mluvilo.
Nevyptával se jí na rozvod.
Když jednou zmínila, že žije sama, jen přikývl.
Nevyslovil onu větu, kterou Eva za poslední dva roky slyšela asi stokrát.
Určitě ještě někoho potkáš.
Nenáviděla ji.
Jako kdyby celý její současný život byl jen čekárnou.
Jednou se při tanci Tomáš zeptal:
„Vy jste tančila dřív?“
„Na střední.“
„To se počítá?“
„Moje kolena tvrdí, že ano.“
„Moje tvrdí, že rok 1991 neexistoval.“
Eva se rozesmála.
„Byla jsem tehdy v tanečních.“
„Já taky.“
„A nic jste si nezapamatoval?“
„Zapamatoval.“
„Co?“
„Že bílé rukavičky smrděly.“
Eva se rozesmála tak hlasitě, že se instruktorka otočila.
„Nějaký problém?“
„Ne,“ odpověděli oba současně.
Čtvrtou středu Tomáš nepřišel.
Eva si říkala, že jí to je jedno.
Instruktorka ji spojila s Karlem, který uměl tančit podstatně lépe.
Karel ji ani jednou nekopl.
Ani na ni nešlápl.
Vedl spolehlivě.
„Výborně,“ pochválila je instruktorka.
Eva se nudila.
Po lekci se přistihla, že kontroluje telefon.
Žádná zpráva.
Samozřejmě že ne.
Neměli na sebe číslo.
A proč by měli?
Příští týden Tomáš dorazil.
„Kde jste byl?“
Otázka z Evy vyletěla příliš rychle.
Tomáš zvedl obočí.
„Chyběl jsem vám?“
„Chyběly mi modřiny.“
„To rád slyším.“
Pak zvážněl.
„Manželka měla kontrolu v nemocnici.“
Eva cítila drobné píchnutí někde pod žebry.
„Je v pořádku?“
„Jo. Jen to trvalo dlouho.“
Instruktorka pustila hudbu.
Tomáš jí nabídl ruku.
„Jdeme?“
Eva ji přijala.
„Jdeme.“
Po několika minutách se zeptala:
„Po čem byla na kontrole?“
„Koleno.“
„Aha.“
„V lednu byla na operaci.“
Tomáš se usmál.
„Proto tu jsem.“
Eva nechápala.
„Kvůli jejímu kolenu?“
„Kvůli svatbě.“
„Čí?“
„Naší dcery.“
Eva se málem zastavila.
„Vy se vdáváte?“
Tomáš se rozesmál.
„Doufám, že ne.“
„Vaše dcera.“
„V říjnu.“
Udělali otočku.
Tentokrát správně.
„Veronika chce, abychom s Janou zatancovali.“
„Jana je vaše žena.“
„Ano.“
„A má po operaci kolena.“
„Ano.“
„Takže vás poslala do tanečních.“
„V podstatě.“
Eva se začala smát.
„Co je?“
„Nic.“
„To není nic.“
„Já si jen několik týdnů představovala, proč sem asi chodíte.“
„A na co jste přišla?“
Eva zavrtěla hlavou.
„To vám neřeknu.“
Tomáš se zatvářil pobaveně.
„Něco špatného?“
„Možná jste měl tajný dvojí život.“
„Ve středu od sedmi do půl deváté?“
„Každý někde začíná.“
„Jana by měla radost.“
Eva zvedla obočí.
„Opravdu?“
„Ona mě sem přihlásila.“
„Tak to už vůbec ničemu nerozumím.“
„Chtěla, abych se naučil kroky, než bude moct zase pořádně tančit. Doma pak zkoušíme jen pomalu.“
Chvíli mlčel.
„Ona tančí skvěle.“
V jeho hlase bylo něco, co Evu zastavilo.
Pýcha.
Něžnost.
Naprosto obyčejná láska člověka, který s někým žije třicet let.
Eva najednou pocítila úlevu.
A zároveň něco jako stud.
Neudělala nic špatného.
Nic se nestalo.
Přesto si celé týdny z drobných vět stavěla příběh, který vůbec neexistoval.
„Tak to budeme muset zabrat,“ řekla.
„Proč?“
„Nemůžete jí na svatbě šlapat na nohy.“
„Vy mi taky šlapete.“
„Já vám názorně ukazuju chyby.“
O dva týdny později přišla Jana.
Seděla u stěny s francouzskou holí opřenou o židli.
Tomáš ji Evě představil ještě před začátkem.
„Tohle je moje hlavní oběť.“
„Taneční partnerka,“ opravil ho Eva.
Jana se usmála.
„Tak vy jste Eva.“
Eva se zarazila.
„On o mně mluví?“
„Samozřejmě.“
Tomáš vypadal znepokojeně.
„Jano.“
„Co?“
„Nemusíš říkat všechno.“
„Říká, že jste jediná žena, která ho dokázala naučit, kde má levou nohu.“
Eva se rozesmála.
„To je velice přehnané. Pořád ji občas hledáme.“
Jana měla krátké světlé vlasy a smích, který byl slyšet přes půl sálu.
Eva si ji oblíbila během pěti minut.
To ji překvapilo.
Možná čekala, že se bude cítit trapně.
Necítila.
Jana sledovala jejich valčík a po skončení zatleskala.
„Tomáši!“
„Co?“
„Ty opravdu tančíš.“
„Říkal jsem ti to.“
„Myslela jsem, že lžeš.“
Když si Tomáš šel pro vodu, Jana se naklonila k Evě.
„Děkuju.“
„Za co?“
„Že jste s ním vydržela.“
„Já mám silné boty.“
Jana se usmála.
Pak se podívala za Tomášem.
„Já jsem se bála, že to na svatbě nezvládnu.“
Eva pohledem sklouzla k její holi.
„Zvládnete.“
„Doktor říká, že nejspíš ano. Ale kdyby ne…“
Jana mávla rukou.
„Hlavně aby to uměl on. Nějakou partnerku už mu tam najdeme.“
„To by byla škoda.“
„Byla.“
Jana na ni pohlédla.
„Vy chodíte sama?“
Eva se málem zasmála.
„Do tanečních?“
„Životem.“
„Jano!“
Tomáš se právě vracel.
„Co?“
„Nevyslýchej ji.“
„Já ji nevyslýchám.“
Eva si vzala kelímek vody.
„Rozvedená. Dva roky.“
„Vidíš?“ řekla Jana manželovi. „Normální otázka.“
„Úplně normální.“
Tomáš protočil oči.
Na předposlední lekci chyběli tři muži.
Instruktorka byla zoufalá.
„Dámy se budou střídat.“
Eva skončila polovinu času sama.
Tomáš tančil s Janou.
Poprvé bez hole.
Pomalu.
Opatrně.
Když hudba skončila, Jana se k němu naklonila a něco mu řekla.
Tomáš se usmál.
Eva se na ně dívala a najednou jí došlo, že jí vůbec není líto, že stojí sama.
Spíš naopak.
Tohle chtěla jednou mít.
Ne nutně svatbu.
Ne prsten.
Ani třicet let s jedním člověkem.
Chtěla někoho, s kým nebude muset pořád přemýšlet, co která věta znamená.
Někoho, vedle koho bude možné jen stát.
Instruktorka zatleskala.
„Potřebuju ještě jednoho pána!“
Dveře sálu se otevřely.
„Můžu já?“
Muž ve dveřích měl bundu přehozenou přes ruku.
Byl vysoký, trochu prošedivělý a vypadal, že by byl raději téměř kdekoliv jinde.
Tomáš zvedl hlavu.
„Co tu děláš?“
„Jana mi napsala.“
Jana se zatvářila nevinně.
„Chybí nám pánové.“
„A proč já?“
„Protože máš nohy.“
Muž se podíval na instruktorku.
„Já ale neumím tančit.“
Eva se mimoděk usmála.
To už někde slyšela.
„Výborně!“ řekla instruktorka. „Tak pojďte.“
Tomáš ukázal na Evu.
„Michale, tohle je Eva. Evo, můj bratr Michal.“
Eva podala Michalovi ruku.
„Dobrý den.“
„Dobrý den.“
Hudba začala.
Michal se podíval na její nohy.
„Co mám dělat?“
„Hlavně mi na ně nestoupejte.“
„To zní proveditelně.“
Nebyla.
Šlápl jí na pravou nohu ještě před první otočkou.
„Promiňte.“
Eva se rozesmála.
„Nic se neděje.“
„Jste si jistá?“
„Mám praxi.“
Ukázala hlavou na Tomáše.
„Tohle už jsem jednou absolvovala.“
Michal se podíval na bratra.
„On tancuje?“
„Teď už ano.“
„Dobrovolně?“
„To je složitější.“
Michal udělal další krok.
Tentokrát správně.
„Takže levou dopředu?“
„Přesně.“
„To bych mohl zvládnout.“
Eva se usmála.
„To říkal taky.“
Poslední lekce měla být slavnostnější.
Někteří přišli v šatech.
Instruktorka přinesla jednohubky a láhev dětského šampaňského.
Eva dorazila pět minut před začátkem.
Tomáš s Janou už byli uvnitř.
A vedle nich stál Michal.
Eva zpomalila.
Nevěděla proč, ale potěšilo ji to.
„Zase chybí pánové?“ zeptala se.
Michal zavrtěl hlavou.
„Nevím.“
„Tak proč jste tady?“
„Bratr říkal, že bude jídlo.“
Tomáš se ozval:
„Lže.“
Michal se usmál.
„Dobře. Jana říkala, že dneska můžete přijít i s doprovodem.“
„A vy jste čí doprovod?“
Michal chvíli přemýšlel.
„Zatím nikoho.“
Jana se obrátila k manželovi.
„Vidíš?“
„Co?“
„Nic.“
Eva už věděla, po kom Tomáš zdědil schopnost tvářit se, že vůbec nic nechápe.
Hudba začala.
Tomáš tančil s Janou.
Eva s Michalem.
Michal byl pořád špatný.
Ale už ne nebezpečný.
„Trénoval jste?“ zeptala se.
„Dvakrát jsem si pustil video.“
„A?“
„Bylo to velmi poučné.“
„Pomohlo?“
„Ne.“
Eva se smála.
Na konci večera instruktorka oznámila:
„Od příštího měsíce otevíráme pokračovací kurz.“
Ozvalo se několik povzdechů.
„A zároveň nové začátečníky.“
Michal se podíval na Evu.
„Vy budete pokračovat?“
„Asi ano.“
„Škoda.“
Eva zvedla obočí.
„Prosím?“
„Já jsem chtěl jít do začátečníků.“
„A to je škoda proč?“
„Protože tam nebudete.“
Eva chvíli mlčela.
Nebyla si jistá, jestli právě slyšela pozvání, nebo jen konstatování.
Před dvěma měsíci by to začala okamžitě rozebírat.
Teď ne.
„Můžu chodit znovu na začátečníky.“
Michal se usmál.
„To byste kvůli mně obětovala postupovou skupinu?“
„Ne.“
„Aha.“
„Kvůli bezpečnosti ostatních žen.“
„Rozumné.“
Tomáš prošel kolem nich s dvěma kelímky.
„Michale, jen upozorňuju, že Eva je přísná.“
„To jsem si všiml.“
„A kope.“
„Jen v sebeobraně,“ řekla Eva.
Jana se zavěsila do Tomášovy paže.
„Tak už je nech.“
„Já nic nedělám.“
„Právě.“
Když kurz skončil, vyšli všichni čtyři před kulturní dům.
Byl chladný říjnový večer.
Tomáš s Janou zamířili k autu.
„Tak v sobotu!“ zavolala Eva.
Svatba měla být za tři dny.
Jana zvedla palec.
„Držte nám koleno!“
„A nohy!“ dodal Tomáš.
Michal zůstal stát vedle Evy.
„Jdete na tramvaj?“
„Ano.“
„Já taky.“
Vyrazili.
Po několika metrech se Michal zeptal:
„Takže ten začátečnický kurz…“
„Ano?“
„Myslela jste to vážně?“
Eva se na něj podívala.
„Možná.“
„Protože já jsem se přihlásil.“
„Už?“
„Před hodinou.“
Eva se rozesmála.
„A co když bych nešla?“
Michal pokrčil rameny.
„Tak se naučím tančit.“
Ta odpověď se jí líbila.
Žádné velké gesto.
Žádná věta, kterou by si musela večer doma překládat.
Prostě se přihlásil.
„Tak dobře,“ řekla. „Přihlásím se taky.“
„Kvůli bezpečnosti žen?“
„Samozřejmě.“
Došli k přechodu.
Na semaforu svítila červená.
Michal se zastavil.
„A můžu vás předtím pozvat na kávu?“
Eva se na něj podívala.
Tentokrát nebylo co rozebírat.
„Můžete.“
Rozsvítila se zelená.
Přešli ulici.
Eva se po několika krocích usmála.
„Mimochodem.“
„Ano?“
„Kdyby vás napadlo objednat si ke kávě něco se šlehačkou, nedoporučuju světlou košili.“
Michal se na ni nechápavě podíval.
„Proč?“
„Jen zkušenost.“
„Vaše?“
„Ne.“
„Tomáš?“
„Tomáš.“
Michal přikývl.
„To zní jako on.“
Na zastávce už stála tramvaj.
Rozběhli se.
Michal doběhl ke dveřím první a přidržel je.
Eva nastoupila.
„Děkuju.“
„Není zač.“
Posadili se vedle sebe.
Eva si vzpomněla na první večer v tanečních.
Na to, jak sledovala Tomášův prsten a vymýšlela příběh, který neexistoval.
Tentokrát se na Michalovy ruce vůbec nepodívala.
Nemusela.
Když se tramvaj rozjela, Michal řekl:
„Jen abychom měli jasno. Jsem rozvedený, dvě děti jsou dospělé a žádná tajná rodina v Brně.“
Eva se rozesmála.
„Tomáš vám něco řekl?“
„Jana.“
„Samozřejmě.“
„Prý nesmím způsobit další nedorozumění.“
Eva se zadívala z okna.
„Tak jí řekněte, že tentokrát je všechno úplně jasné.“
A bylo.
Což bylo po dlouhé době překvapivě příjemné.
