Článek
Po betonu se rozkutálely mentolky, nabíječka, jelení lůj a dva tampony. Muž v reflexní bundě všechno sledoval ze dveří u rolby. „Dobrý?“ Eva se zvedla. „Výborný.“ Muž se podíval na tampon ležící metr od kabelky. „Tak jo.“ A odešel. Eva ho neměla ráda.
Bylo jí třicet dva a bruslit neuměla z prostého důvodu, že se to nikdy nenaučila. Jako dítě chodila do tanečního kroužku. Pak hrála volejbal. Pak přišla puberta, vysoká škola, práce a všechny další životní etapy, během nichž člověk může velice úspěšně nepřiznat, že nedokáže něco, co umí většina osmiletých.
Pracovala v pojišťovně v Táboře. Celé dny lidem vysvětlovala, proti čemu se lze pojistit. Neschopnost zabrzdit vlastním tělem v rychlosti přibližně šest kilometrů za hodinu mezi nabízenými riziky nebyla.
Na zimní stadion začala chodit v lednu. Veřejné bruslení bývalo ve čtvrtek večer. Eva přicházela až po půl osmé. Rodiny s dětmi už balily helmy. Teenageři postupně mizeli.
Lidé, kteří uměli bruslit opravdu dobře, měli většinou dost. Zůstávali dva důchodci, několik rodičů čekajících u mantinelu a Eva. Čím méně lidí ji vidělo padat, tím méně jí její neschopnost připadala jako veřejně pořádaná akce.
Muž v reflexní bundě se jmenoval Mirek. Dozvěděla se to čtvrtý týden, když na něj někdo zavolal od šaten. Byl vysoký, trochu shrbený a měl ruce člověka, který celý život opravoval věci bez ochranných rukavic.
Když Eva projížděla kolem, ukázal na ni. „Pořád koukáte dolů.“ Eva se chytila mantinelu. „Nekoukám.“ „Teď jo.“ „Protože jste mě přinutil.“
Mirek chvíli přemýšlel. „To je možný.“ To byla první věc, kterou na něm Eva ocenila. Nehádal se, když nemusel.
O týden později stál deset metrů od mantinelu oranžový kužel. Eva k němu dojela. „To je pro mě?“ „Ne. Čekáme kamion.“ Podívala se na něj. „Objeďte ho.“
„Proč?“ „Protože zatáčet se občas hodí.“ „Umím zatáčet.“ „Zatím jste předvedla jen zastavení.“ „To funguje.“ „Mantinel není brzda.“
„Výsledek je stejný.“ „Zeď taky zastaví auto.“ Eva se odrazila. Kužel objela. Při návratu spadla. Mirek nezatleskal.
Jen ho posunul o dva metry dál. „Co děláte?“ „Příště.“
Příště tam byly dva kužely. Potom tři. Posledních deset minut už býval led téměř prázdný. Mirek čekal s rolbou. Eva kličkovala mezi oranžovými kužely.
„Kolena,“ zavolal. „Mám.“ „To je dobrej základ.“ „Co s nima?“ „Pokrčit.“ Eva je pokrčila. „Míň.“
Narovnala se. „Víc.“ „Tak se rozhodni.“ „Já už umím bruslit.“ „Ty řídíš stroj rychlostí chůze.“ „A zatím jsem s ním nespadl.“ Eva objela další kužel.
V kabině rolby měl Mirek rukavice. Ne svoje. Šest jednotlivých rukavic. Jedna dětská růžová. Černá kožená. Šedá palčáková. Pletená s norským vzorem.
Maličká modrá s dinosaurem. A bílá lyžařská, kterou už nikdo bílou nenazýval. „Proč je vozíš?“ zeptala se Eva. „Někdo je tu nechal.“
„Na ztráty a nálezy máte krabici u pokladny.“ „Tam byly.“ „Tak proč jsou tady?“ Mirek pokrčil rameny. „Po sezoně ji vyhazujou.“
Eva se podívala na černou koženou. „A ty je zachraňuješ.“ „Nevyhazují se věci, když nevíš, jestli je někdo ještě nehledá.“ „Jak dlouho máš tuhle?“ „Tři roky.“
„Mirku.“ „Co?“ „Nikdo ji nehledá.“ Mirek ji položil zpátky na palubní desku. „To nevíš.“
V půlce února Eva poprvé objela celý stadion bez držení. Dojela k Mirkovi. Čekala. Mirek se díval na led. „No?“ „Co?“
„Nic.“ „Tak proč tady stojíš?“ „Objela jsem to.“ „Viděl jsem.“ Eva čekala. „Celý.“
„Jo.“ „Bez mantinelu.“ Mirek přikývl. „Pomalu.“ Eva sevřela rty. Mirek vydržel asi dvě sekundy.
Pak se usmál. „Dobrý.“ „Děkuju.“ „Fakt dobrý.“ Eva odjela dřív, než bylo potřeba.
Jednou přišla už v 19:12. Mirek se podíval na digitální hodiny nad tribunou. „Co se stalo?“ „Nic.“ „Jste tady brzo.“
„Měla jsem čas.“ „To bych neříkal nahlas.“ „Proč?“ „Začneš vypadat, že sem chodíš dobrovolně.“
Eva si utáhla tkaničku. „Tohle je pořád vykání, nebo už ne?“ Mirek se zarazil. „Nevím.“ „Tak si vyber.“
Mirek zvedl ramena. „Ty jsi začala.“ „Dobře.“ A tím bylo rozhodnuto.
Začali po bruslení pít kávu z automatu. Poprvé proto, že Evě ujel autobus. Podruhé proto, že autobus měl zpoždění. Potřetí přijela autem. Mirek nic neřekl.
Káva stála dvacet korun a chutnala jako vzpomínka na kávu. Eva do ní dávala tři cukry. Mirek žádný. „Tohle už není kafe,“ řekl jednou.
„Tohle nikdy nebylo kafe.“ Mirek ochutnal svoje. „To je pravda.“
Mirek pracoval na zimáku dvanáct let. Led. Údržba. Opravy. Cokoli bylo potřeba.
„Nebaví tě jezdit pořád dokola?“ zeptala se Eva. Seděli na lavičce u šaten. Mirek se zamyslel. „Ne.“
„Proč?“ „Když to uděláš dobře, nikdo si toho nevšimne.“ „Takže celý den pracuješ na tom, aby nikdo nevěděl, že jsi pracoval.“ „Jo.“
„To je strašný.“ „Mně ne.“ Eva se napila. „V pojišťovně je to vlastně stejný.“ „Taky jezdíte dokola?“ „Hlavně lidi.“
Na konci února ji naučil brzdit. Tedy pokusil se. „Natoč nohu.“ Eva ji natočila. „Ne tolik.“
„Říkáš věci pozdě.“ „Ty děláš věci rychle.“ „Bruslím rychlostí chodce.“ „Přesně. Máme čas.“
Poprvé se jen otočila. Podruhé sebou málem praštila. Potřetí skutečně zastavila. Stála asi metr od Mirka. Oba se chvíli dívali na její brusle.
„Tak,“ řekl Mirek. Eva se usmála. „Tak.“ „Teď už mě nepotřebuješ.“
Řekl to lehce. Eva se přestala usmívat. „Na bruslení.“ „Jasně.“ Mirek se podíval na hodiny. „Je osm.“ Otevřel vrata pro rolbu.
Začátkem března visela u pokladny cedule. POSLEDNÍ VEŘEJNÉ BRUSLENÍ 26. 3. Eva ji přečetla. Potom ještě jednou. Vešla dovnitř.
„Proč končíte?“ zeptala se Mirka. „Protože vždycky končíme.“ „To není důvod.“ „Sezona.“
„A co bude tady?“ „Chvíli nic.“ „Nic?“ „Sundáme led. Uděláme údržbu.“ „A kdy ho zase uděláte?“
„V srpnu.“ Eva si začala zavazovat brusle. „To je dlouho.“ Mirek nic neřekl.
Poslední čtvrtek přišla před sedmou. Stadion byl plný. Děti. Rodiče. Parta kluků, kteří měli pocit, že bezpečnostní pravidla jsou otázkou názoru.
Jedna žena bruslila pozadu tak lehce, že ji Eva několik kol nenáviděla. V 19:40 začal stadion řídnout. Mirek postavil na led tři oranžové kužely.
Eva zastavila před prvním. „Ne.“ „Poslední.“ „Tohle už umím.“ „Tak předveď.“
„Nemusím.“ „Bojíš se.“ Eva se rozjela. První. Druhý. Třetí.
Otočka. Zpátky. Pak ještě jednou. Když zastavila, Mirek kužely zvedl. „Dobrý.“
Tentokrát nic dalšího nepřidal. Eva by před měsícem čekala. Teď ne.
V 19:58 byli na ledě poslední dva lidé. Pak už jen Eva. Mirek otevřel vrata rolby. Eva dojela k mantinelu.
„Tak se uvidíme.“ Mirek se zarazil. „Jo.“ Eva čekala.
„V srpnu,“ dodal. Tentokrát počkala ještě chvíli. „V srpnu.“ „Jestli bude veřejný bruslení.“
„Jasně.“ Eva se podívala na něj. Mirek se podíval na rolbu. „Musím udělat led.“
„Samozřejmě.“ Eva odjela k šatnám.
Doma položila brusle do skříně. Následující čtvrtek ve 19:32 seděla na pohovce. V televizi běžel pořad o rekonstrukci domů.
Eva deset minut sledovala muže, který vysvětloval rozdíl mezi dvěma druhy izolace. V 19:45 televizi vypnula. Nic se nestalo.
Další čtvrtek zůstala v práci déle. Ještě další šla s kolegyní na víno. Jednou ve čtvrtek dokonce zapomněla, že je čtvrtek.
To bylo skoro horší.
V dubnu musela kvůli pracovní schůzce přes město. Autobus jel kolem zimního stadionu. Eva se podívala z okna.
Na parkovišti stála rolba. Ne na ledě. Na přívěsu. Vedle ní Mirek v montérkách něco přivazoval popruhem.
Autobus zastavil o dvě zastávky dál. Eva nevystoupila.
Večer otevřela skříň. Brusle tam stály vedle zimních bot. Zavřela ji.
O týden později šla kolem stadionu pěšky. Nebyla to nejkratší cesta. Byla asi o jedenáct minut delší. Eva to věděla, protože si ji předem změřila v telefonu.
Vrata do technického zázemí byla otevřená. Uvnitř někdo vrtal. Eva se zastavila. Pak pokračovala.
Po deseti metrech se vrátila. Mirek vyšel ven s krabicí v rukou. Uviděl ji. Zastavil se.
„Ahoj.“ „Ahoj.“ Krabice byla plná bruslí z půjčovny. „Co tady děláš?“
Eva měla několik možností. Mohla říct, že jde kolem. Mohla říct, že má schůzku. Mohla říct, že potřebuje zjistit, kdy začne příští sezona.
„Šla jsem se podívat, jestli ty rukavice ještě máš.“ Mirek se na ni chvíli díval. „Mám.“
„Všechny?“ „Jo.“ „Nikdo si žádnou nevyzvedl?“ „Ne.“
„Říkala jsem to.“ Mirek položil krabici na zem. „Chceš je vidět?“ Eva se usmála.
„To je nejhorší pozvání, jaký jsem kdy dostala.“ Mirek se podrbal na krku. „Já tě vlastně nezvu kvůli rukavicím.“
„Aha.“ „Jen jsem nevěděl, jestli…“ Nedořekl to. Poprvé od chvíle, kdy ho Eva znala, vypadal jako člověk, který neví, kam dát ruce.
To se jí líbilo víc, než čekala. „Jestli co?“ Mirek pokrčil rameny. „Nic.“
Eva se podívala dovnitř stadionu. Místo ledu byla betonová plocha. Bez čar. Bez mantinelů odrážejících světlo. Bez lidí.
Najednou to místo vypadalo mnohem menší. „Máš kafe?“ zeptala se. „Automat je vypnutej.“
„To je asi dobře.“ Mirek kývl k vratům. „Vedle je kavárna.“ Eva znala tu kavárnu.
Chodila kolem ní několik let. „Dobře.“
Mirek se vrátil pro bundu. Eva čekala u vrat. Na palubní desce odstavené rolby viděla šest rukavic.
Pořád tam byly. Když Mirek vyšel, měl v ruce ještě jednu. Červenou pletenou. „Nová?“ zeptala se.
„Našel jsem ji po posledním bruslení.“ Eva si ji vzala. Byla malá. Dětská.
„Takže sedm.“ „Jo.“ „Jednou se v tom utopíš.“ Mirek si ji vzal zpátky.
„Možná.“ Šli přes parkoviště. Eva se po několika krocích ohlédla na stadion. Mirek ne.
„Co?“ zeptal se. „Nic.“ „Tak pojď.“ Eva šla.
Tentokrát nebylo potřeba čekat na posledních deset minut.
