Článek
Naše dcera Eliška končila devátou třídu a tři týdny před vysvědčením se ve skupině objevila zpráva od Lucie.
Lucie byla maminka Adama a zároveň člověk, který dokázal zorganizovat cokoli.
Vánoční besídku.
Fotografa.
Společné mikiny.
Příspěvek na školní ples.
Když třídní učitelka jednou řekla, že by děti mohly přinést trochu ovoce na projektový den, Lucie vytvořila tabulku v Excelu.
V 18:43 napsala:
Holky, měli bychom vymyslet něco hezkého pro paní učitelku. Má děti devět let a myslím, že by si zasloužila něco pořádného ❤️
První odpověď přišla za jedenáct sekund.
Určitě!
Pak další.
Souhlas.
Něco osobního.
Hlavně ne kytku, to dostane každý.
Dívala jsem se na telefon a říkala si, že tentokrát zůstanu stranou.
Chyba.
V 18:51 navrhla jedna maminka poukaz do wellness.
V 18:54 někdo napsal, že obyčejný wellness je trochu málo.
V 18:57 přišel odkaz na víkendový pobyt pro dvě osoby v hotelu v Krkonoších.
Cena 11 900 korun.
„To snad ne,“ řekla jsem nahlas.
Manžel zvedl oči od televize.
„Co je?“
„Kupujeme učitelce dovolenou.“
„My?“
„Zřejmě.“
Za chvíli někdo navrhl, že by bylo hezké přidat ještě poukaz do restaurace.
Další maminka víno.
Pak masáž.
Během půl hodiny jsme se dostali někam k osmnácti tisícům.
Lucie napsala:
Když nás je 23, vychází to ani ne 800 Kč na dítě. Za mě úplně v pohodě.
Ani ne osm set.
Ta formulace mě zaujala.
Když vám někdo řekne „ani ne osm set“, skoro to zní, jako by vám těch osm set chtěl dát.
Otevřela jsem internetové bankovnictví.
Ten měsíc jsme zaplatili lyžařský kurz mladšího syna, servis auta a Elišce nové brýle.
O osm set korun bychom nezbankrotovali.
Ale zároveň jsem vůbec nechápala, proč by měl dárek pro učitelku stát skoro stejně jako menší dovolená.
Napsala jsem:
Já bych byla spíš pro něco symbolického. Třeba květinu, album od dětí a poukaz kolem 2–3 tisíc. Osmnáct tisíc mi přijde už hodně.
Chvíli se nic nedělo.
Pak se objevily tři tečky.
Zmizely.
Objevily se znovu.
Nakonec napsala Lucie.
Samozřejmě každý podle možností. Jen myslím, že po devíti letech bychom nemuseli šetřit zrovna na paní učitelce.
Aha.
Nešetřit na paní učitelce.
Jako kdybych navrhla, že jí místo dárku dáme použitý hrnek.
Další maminka přidala:
Přesně. Dělala pro naše děti strašně moc.
Pak:
800 Kč jednou za devět let snad nikoho nezabije.
A ještě:
My dáme klidně i víc.
Telefon jsem položila displejem dolů.
„Tak co?“ zeptal se manžel.
„Jsem lakomá.“
„Kolik chtějí?“
„Osm set.“
„A nechceš je dát?“
„O to nejde.“
„Tak o co jde?“
To byla nepříjemně dobrá otázka.
Mohla jsem těch osm set poslat.
Jen jsem nechtěla.
Vadilo mi, jak rychle se z hezkého gesta stala soutěž v tom, kdo navrhne něco dražšího.
A ještě víc mi vadilo, že člověk musel veřejně vysvětlovat, proč nechce dát částku, na které se předtím vůbec nikdo nedomluvil.
Telefon znovu zavibroval.
Tentokrát soukromá zpráva.
Psala mi Veronika, maminka holky, která seděla s Eliškou.
Díky, že jsi to napsala.
Chvíli jsem čekala, jestli přijde ještě něco.
Přišlo.
Já těch 800 teď fakt nemám, ale bylo mi trapné to napsat do skupiny.
Přečetla jsem si zprávu dvakrát.
Veroniku jsem znala jen od vidění. Nikdy by mě nenapadlo přemýšlet, jestli má nebo nemá osm set korun.
A proč by taky mělo?
Napsala jsem jí:
Nemáš se za co stydět. Mně to přijde moc, i kdybych měla na účtu milion.
Odpověděla smajlíkem.
Za chvíli se ozvala další maminka.
Taky díky. Máme teď dost výdajů a nechtěla jsem být první, kdo bude proti.
Pak třetí.
Najednou jsem zjistila, že ve skupině, kde všichni veřejně psali „určitě“ a „skvělý nápad“, existuje docela početná tajná opozice.
Jen nikdo nechtěl začít.
Druhý den ráno se debata rozjela znovu.
Lucie připravila anketu.
Varianta A – pobyt + restaurace, cca 800 Kč/dítě
Varianta B – poukaz + květina, cca 300 Kč/dítě
Varianta C – navrhněte
Hlasovala jsem pro B.
Během hodiny vedla.
Docela výrazně.
To mě pobavilo.
Včera bych podle zpráv tipovala, že polovinu rodičů urazí cokoli levnějšího než letenka do Karibiku.
Odpoledne napsala Lucie:
Tak většina rozhodla pro variantu B. Respektuju to.
Znělo to trochu, jako kdyby právě přijala výsledky referenda, se kterými osobně nesouhlasila.
Přispěli jsme po třech stovkách.
Děti samy udělaly velké album.
Každý napsal jednu vzpomínku na základku, přidal fotku nebo krátký vzkaz.
Eliška doma dvě hodiny vybírala fotografii ze šesté třídy, na které měli všichni papírové koruny.
„Tohle paní učitelka milovala,“ řekla.
„Jak to víš?“
„Protože se tomu vždycky směje.“
V den vysvědčení jsme čekali před školou.
Děti vyšly ven hlučněji než obvykle. Některé holky brečely, kluci dělali, že se jich to netýká.
Pak vyšla i třídní učitelka.
V ruce držela album.
Poukaz měla někde v tašce.
Album ale nepustila.
„Tohle je nejlepší dárek, co jste mi mohli dát,“ řekla dětem.
Nevím, jestli to myslela doslova.
Možná by jí víkend v hotelu udělal větší radost.
Já bych se také nezlobila.
Vedle mě stála Veronika.
Naklonila se ke mně.
„Tak jsme jí přece jen nezničily konec školního roku.“
„Těsně,“ řekla jsem.
Zasmála se.
Večer poslala Lucie do skupiny několik fotografií.
Pod nimi byla zpráva:
Myslím, že se dárek povedl ❤️
Dala jsem jí srdíčko.
Protože povedl.
