Článek
S Danou jsme vyrůstaly v malém domku po dědovi. Já starší, ona o čtyři roky mladší. Vždycky jsem se o ni starala — vozila k doktorům, půjčovala peníze, hlídala jí děti. Byla jsem ta „rozumná“. Ona ta „citlivá“, které se muselo pomáhat.
Když táta umřel a máma zůstala sama, přestěhovala jsem se k ní. Pět let jsem jí vařila, prala, vodila ji na kontroly. Dana žila na druhém konci republiky a jezdila „když to šlo“. Většinou to nešlo.
Když máma zemřela, čekala jsem, že dům, ve kterém jsem se o ni starala, zůstane podle domluvy mně. Tak jsme se přece bavily celé roky.
O dva týdny později mi Dana zavolala.
„Věruško, nezlob se, ale ten dům je psaný na mě. Máma mi ho darovala ještě za života.“
Myslela jsem, že špatně slyším.
„Cože? Kdy?“
„Loni. Byly jsme spolu u notáře. Nechtěla tě zatěžovat.“
Loni. To jsem mámu krmila lžičkou, protože už neudržela sama příbor. A ona prý byla „u notáře“.
Nedalo mi to. Zašla jsem k notáři sama, formálně kvůli jiné věci. A on mi mimochodem ukázal datum, kdy byla darovací smlouva podepsaná.
Byl to den, kdy máma ležela v nemocnici po mrtvici. Den, kdy nepoznala ani mě. Seděla jsem tam a ruce se mi třásly.
„Paní, je vám dobře?“ zeptal se notář.
Nebylo. Protože jsem v tu chvíli pochopila, že podpis, který dům převedl na mou sestru, nemohl být pravý. Nebo ho maminka udělala ve stavu, kdy netušila, co podepisuje.
Zavolala jsem Daně a řekla jí, co jsem zjistila.
Dlouho mlčela. Pak řekla něco, co mě dostalo víc než všechno ostatní:
„A co jako? Ty ses o ni starala dobrovolně. Já mám děti, já to potřebuju víc.“
Ani slovo díků. Ani stín studu. Jenom výpočet.
Podala jsem žalobu. Soudy trvají, právník stojí peníze, které nemám. Možná vyhraju, možná ne. Ale nejde jen o dům.
Jde o to, že jsem třiapadesát let měla sestru. A za jeden podpis jsem ji ztratila. Na Vánoce jsme sedávaly u jednoho stolu. Letos poprvé nevím, jestli se ještě někdy uvidíme.
