Článek
Když ji požádám, aby v předsíni rožnula, rozumí mi. Nejde se ptát, kde máme vypínač. Nejdřív ovšem zopakuje moje slovo, protáhne ho a oznámí, že se přece říká rozsviť.
Zpočátku se směju s ní
Tereze je třináct a donedávna jí moje řeč nepřipadala nijak zvláštní. Vyrůstala jsem na malé moravské vesnici a některá slova mi zůstala, i když už dávno bydlím ve městě. Nikdy jsem kvůli nim neměla problém se domluvit. Teď je při návštěvách slyším podruhé, v podání vlastní vnučky, a najednou znějí úplně jinak.
Nejdřív se směju také. Tereza dokáže vystihnout můj hlas a já nechci být babička, před kterou si člověk nesmí udělat legraci. Jenže po třetím opakování už mi vtip nepřipadá tak povedený. Ona se pořád baví, já se snažím navázat na vyprávění a dcera mezitím začne mluvit o něčem jiném.
Nejvíc mě mrzí, že často nejde o samotné slovo. Tereza přidá výraz obličeje, trochu se nahrbí a zahraje starou paní, která všechno říká divně. Vím, že mě tak možná vůbec nevidí. Přesto se v tu chvíli cítím mnohem starší, než když jsem jim před chvílí otevírala dveře.
Dcera v opravování vidí zájem o češtinu
Moje dcera tvrdí, že si toho nemám tolik všímat. Tereza má ve škole ráda češtinu, všímá si slov a učitelka ji za to chválí. Prý mohu být ráda, že ji zajímá něco jiného než telefon. To ráda jsem. Jen mi připadá rozdíl mezi otázkou, proč něco říkám, a předváděním mého hlasu přes celý pokoj.
Když jí to vysvětluji, dcera připomene, že jsme si doma vždycky dělali legraci jeden z druhého. Má pravdu. I já dokážu něčí přeřeknutí připomínat déle, než je mu příjemné. Jenže tentokrát nejde o jedno povedené přeřeknutí, ke kterému se vracíme. Další záminka se najde skoro při každé návštěvě.
Nechci po dceři, aby Tereze udělala přednášku o úctě ke stáří. To by mě nejspíš mrzelo ještě víc. Potřebovala bych spíš, aby si všimla, kdy už se nesměju, a nepobízela ji otázkou, co dalšího babička řekla legračně.
Začínám mluvit opatrněji
Přistihuju se, že před Terezou hledám jiná slova. Než ji o něco požádám, větu si v duchu upravím. Někdy se raději zvednu a udělám to sama. Je zvláštní, že mě znejistí i doma v předsíni něco tak malého, jako je rozsvícení světla.
Také míň vyprávím o dětství. Když vzpomínám na svou maminku, naskakují mi její slova a způsob, jakým nás volávala zvenku. Dřív se Tereza ptala, co jsme dělali po škole. Teď čekám, které slovo ji zastaví. Nechci každou vzpomínku přerušovat vysvětlováním ani poslouchat její druhou, směšnější verzi.
Pak si zase vyčítám, že jsem příliš citlivá. Tereza ke mně jezdí ráda, ukazuje mi obrázky ze svého sešitu a občas mi sama zavolá. Není to dítě, které by mě chtělo při každé příležitosti zranit. O to hůř se mi hledá způsob, jak jí říct, že mě opakované napodobování mrzí.
Sama jí to začínám oplácet
Když Tereza použije výraz, který neznám, někdy po ní hned vyjedu, jestli by to nešlo říct česky. Nedávno vyprávěla o spolužačce a řekla, že něco bylo „cringe“. Zopakovala jsem to po ní tenkým hlasem, několikrát za sebou, a podívala se na dceru, jestli se zasměje. Tereza zmlkla uprostřed vyprávění o tom, co se jí přihodilo ve třídě.
V tu chvíli mi došlo, jak dobře ten pocit znám. Neptala jsem se, co slovem myslí. Chtěla jsem jí ukázat, že i ona mluví směšně. Řekla jsem jí, že to ode mě bylo protivné, a požádala ji, aby pokračovala. Odpověděla, že už je to jedno. Zbytek příběhu jsem ten den neslyšela.
Od té doby si dávám pozor, abych její nové výrazy nechytala jako příležitost k odvetě. Zároveň jsem jí řekla, že doma nechci skládat jazykovou zkoušku. Když něčemu nerozumí, ráda jí to vysvětlím. Ale nechci, aby mě pokaždé napodobovala. Byla zaskočená a namítla, že si přece jen dělá legraci. Tentokrát jsem jí nepřitakala.
Ještě mezi námi zůstává trochu rozpaků
Při poslední návštěvě se Tereza u mého „rožni“ znovu zarazila a usmála. Podívala jsem se na ni a ona šla rozsvítit bez dalšího předvádění. Nevím, jestli si vzpomněla na naši domluvu, nebo ji jen napadlo něco jiného. Nechci z jedné chvíle dělat důkaz, že už si rozumíme ve všem.
Další posměšek ještě někdy čekám, i když nepřijde. A sama musím občas spolknout poznámku, když vnučce nerozumím, a jednoduše se zeptat. Někdy mi odpoví ochotně, jindy protočí oči.
Pořád se na ni těším. Zajímá mě, s kým teď sedí a proč už nekreslí stejné obrázky jako minulý rok. Doufám, že mi zase dopoví i věci, které začala vyprávět. A že jí jednou dokážu povědět celou vzpomínku na svou maminku, aniž budu předem přemýšlet, jaká slova v ní smím použít.
