Článek
Tom chvíli koukal na telefon.
„Grandpa doesn’t like talking to me?“
„Ale ne. Děda tě má rád.“
„Then why does he always leave?“
Na to už jsem tak rychlou odpověď neměla.
V Anglii žiju devět let. Původně jsem odjela na rok, abych se zlepšila v angličtině a něco si vydělala. Pak jsem potkala Daniela, z jednoho roku byly tři a nakonec jsme si koupili malý řadový domek kousek od Bristolu.
Máma se s tím smířila poměrně rychle.
„Aspoň máme kam jezdit,“ řekla.
Táta jen poznamenal, že Angličani neumějí dělat pořádný chleba.
To byl jeho způsob, jak dát najevo, že se mu moje stěhování nelíbí.
Když se narodil Tom, oba přiletěli hned první měsíc. Táta seděl skoro celé odpoledne vedle postýlky a pozoroval spící miminko.
„Je celej po tobě,“ řekl.
Tom byl čtyřkilový uzlíček skoro bez vlasů.
„A co má po mně?“
Táta se zamyslel.
„Nos.“
„Tati, vždyť skoro žádný nemá.“
„Tak vidíš.“
Nikdy neuměl říct, že někoho miluje. Zato mi v osmnácti vyměnil u staré felicie alternátor v deset večer, protože jsem ráno potřebovala jet na zkoušku.
Když jsme přijeli na Vánoce, zatopil v našem pokoji dvě hodiny dopředu, protože věděl, že mi bývá zima.
Tomovi od jeho tří let posílal pohlednice.
Většinou traktor, lokomotivu nebo nějaký český hrad.
Na zadní straně bývalo pár slov.
Ahoj Tome. Tady dnes prší. Děda.
Nebo:
Ahoj Tome. Byl jsem na rybách. Nic jsem nechytil. Děda.
Tom je všechny schovával v krabici pod postelí.
Jenže čím byl starší, tím méně česky mluvil.
Když byl malý, snažila jsem se na něj mluvit česky pořád. Ve školce ale začal odpovídat anglicky a já postupně přešla do stejného jazyka.
Bylo to pohodlnější.
Tom česky rozuměl skoro všemu, jen slova z něj lezla pomalu.
„Babi, I made… já jsem… udělal…“
„Cos udělal?“
„A castle!“
„Hrad.“
„Hrad!“
Máma byla trpělivá. Táta při hovorech většinou seděl někde za ní.
Občas se objevil v záběru.
„Nazdar, chlape.“
Tom zamával.
„Hi, Grandpa!“
A tím jejich společenský program obvykle skončil.
Dlouho mi to nepřišlo zvláštní. Táta nebyl žádný řečník ani v češtině. Kdyby existovala olympiáda v odpovědích „jo“, „hm“ a „uvidíme“, měl by doma tři medaile.
Jenže poslední rok se to zhoršovalo.
Když se před kamerou objevil Tom, táta byl během chvíle pryč.
Jednou mu chtěl Tom ukázat, že mu vypadl přední zub.
„Dědo! Look!“
Otevřel pusu tak blízko ke kameře, že jsme všichni několik vteřin sledovali hlavně jeho patro.
„Vidíš?“ křičela máma.
Táta nakoukl přes její rameno.
„Jo.“
„Tak mu něco řekni.“
„Co mu mám říkat? Vždyť mu nerozumím.“
Řekl to česky a zřejmě předpokládal, že Tom neposlouchá.
Tom ale poslouchal.
„Grandpa can't understand me?“
„Trochu.“
„Because my Czech is bad?“
„Ne. Jen musíte oba mluvit pomaleji.“
Od té doby se Tom snažil.
Před některými hovory si dokonce připravoval věty.
„Dědo, já byl… school.“
„Ve škole,“ poradila jsem.
„Já byl ve škole.“
Táta přikývl.
„No.“
Tom pokračoval.
„A mám nový football shoes.“
„Kopačky.“
„Kopačky.“
„Tak to je dobrý,“ řekl táta.
Pak bylo ticho.
Tom se podíval na mě.
Táta se podíval někam mimo obrazovku.
„Tak se mějte.“
A byl pryč.
Po několika podobných hovorech jsem začala rodičům volat častěji ve chvíli, kdy byl Tom na tréninku nebo už spal.
Daniel si toho všiml.
„Ty voláš domů schválně bez Toma?“
„Táta s ním stejně nechce mluvit.“
Daniel se na mě podíval.
„Tvůj táta?“
„Jo.“
„Ten, který mu vlastnoručně postavil dřevěnou železnici přes půl obýváku?“
„To bylo, když mu byly tři.“
„A loni mu poslal balík českých sušenek za poštovné dražší než ty sušenky.“
„To klidně mohla poslat máma.“
„Na krabici bylo fixou napsáno DĚDA.“
To byla pravda.
„Tak proč pokaždé zmizí?“
Daniel pokrčil rameny.
„Možná neví, co mu má říkat.“
„Je mu pětašedesát, ne pět.“
„Podle mě je Tom v angličtině o něco dál.“
Na to jsem neměla co říct.
Pak přišly Tomovy narozeniny.
Máma zavolala hned ráno.
„Kde je oslavenec?“
Tom přiběhl v pyžamu.
„Babi!“
Máma mu zazpívala Hodně štěstí, zdraví a pak přistrčila telefon tátovi.
„Tak děda ti chce popřát.“
Táta vypadal, jako kdyby ho bez varování vytáhli na pódium před plnou halu.
„Ahoj Tome.“
„Hi Grandpa!“
„Happy birthday.“
Tom se rozzářil.
„Thank you! I got a new football and Dad said we're going to the match on Saturday and…“
Táta ztuhl.
„Pomalu,“ řekla jsem.
Tom začal znovu.
„I got…“
„Já nevím,“ přerušil ho táta.
Máma mu něco pošeptala.
„Tak všechno nejlepší.“
Pak kývl.
„Mějte se.“
Hovor skončil.
Tom chvíli mlčel.
„He left again.“
„Asi něco potřeboval.“
Podíval se na mě tím dětským pohledem, ze kterého bylo jasné, že té výmluvě nevěří ani on.
Večer jsem zavolala mámě.
„Co je s tátou?“
„Nic.“
„Mami.“
„Co by s ním mělo být?“
„Tom začíná mít pocit, že s ním děda nechce mluvit.“
Máma si povzdechla.
„To není pravda.“
„Tak proč pokaždé odejde?“
Chvíli mlčela.
„Je mu to nepříjemné.“
„Vlastní vnuk?“
„Ne Tom. To, že mu nerozumí.“
„Tak mu to vysvětlete.“
„Víš, jakej je.“
Tu větu jsme u nás doma používali jako univerzální omluvenku.
Táta nezavolal k narozeninám, jen poslal peníze.
Víš, jakej je.
Když jsem mu oznámila, že čekám dítě, řekl: „Tak hlavně ať jste zdraví.“
Víš, jakej je.
Jenže Tom nevěděl, jakej je.
Viděl jen dědu, který po dvou minutách zavěsí.
Chtěla jsem mu zavolat a říct mu to.
Nakonec jsem to neudělala.
A asi o týden později začal táta Tomovi posílat hlasové zprávy.
První trvala jedenáct vteřin.
„Ahoj Tome. Jak se máš? Tak ahoj.“
Tom mu odpověděl anglicky.
Další zpráva od táty přišla až druhý den.
„Good.“
To bylo všechno.
Tom si ji pustil třikrát.
„Grandpa said English!“
„Jedno slovo.“
„Still English.“
Pak přišlo občas „hello“, „football?“ nebo „school good?“.
Nic, co by ve mně vzbudilo podezření. Předpokládala jsem, že mu ty výrazy radí máma nebo že si je najde v překladači.
Tomovi to stačilo.
Někdy mu poslal fotku kopaček. Jindy snímek ze školy nebo hlasovku, kde mluvil pomaleji než obvykle.
Táta odpovídal stručně.
„Very good.“
„Nice.“
Jednou dokonce:
„Good goal.“
„How does Grandpa know goal?“ zeptal se Tom.
„Fotbal je mezinárodní jazyk.“
Na začátku července jsme jeli na dva týdny do Česka.
Tom se těšil hlavně na babiččin bazén, který táta každý rok stavěl na zahradě, přestože při tom pokaždé hlasitě tvrdil, že je to naposledy.
„Kvůli jednomu dítěti mám půl zahrady pod vodou.“
Pak každé ráno kontroloval teplotu.
Když jsme přijeli, máma nás objímala už ve dveřích.
Táta stál za ní.
Tom odhodil batoh.
„Hi Grandpa!“
Táta se na okamžik zarazil.
„Hello.“
Tom se na mě vítězoslavně podíval.
Táta ukázal na zahradu.
„Pool.“
Tom okamžitě vyrazil.
První dva dny spolu překvapivě dobře fungovali.
Když nemuseli sedět proti sobě na obrazovce, šlo všechno snadněji.
Spravovali staré kolo.
Stříleli na branku.
Šli pro rohlíky.
Slova si doplňovali rukama.
„Jak se řekne pumpička?“ zavolal na mě táta z garáže.
„Pump.“
„To je všechno?“
„Jo.“
„To si teda moc práce nedali.“
Třetí den jsem hledala nabíječku.
Máma mě poslala do tátovy pracovny, což byl bývalý dětský pokoj zaplněný počítačem, účty, rybářskými věcmi a takovým množstvím šroubováků, že by s nimi šlo otevřít menší servis.
Nabíječku jsem našla pod stolem.
Když jsem se zvedala, všimla jsem si modrého sešitu.
Na deskách bylo napsáno velkými písmeny:
ENGLISH.
Otevřela jsem ho.
Na první stránce stálo:
My name is Jaroslav.
I am sixty-five years old.
I live in Czech Republic.
Vedle byla červenou propiskou oprava:
I live in THE Czech Republic.
Otočila jsem stránku.
grandson – vnuk
football – fotbal
school – škola
hungry – hladový
tired – unavený
proud – hrdý
Pod tím byly věty.
How was school?
Did you win?
Are you hungry?
Do you want ice cream?
A úplně dole:
I am proud of you.
Vedle sešitu ležela učebnice pro začátečníky a z ní vykukoval papír.
ANGLIČTINA 60+
ÚTERÝ 17:30–19:00
„Co tam děláš?“
Lekla jsem se.
Táta stál ve dveřích.
Podíval se na otevřený sešit.
„Hledala jsem nabíječku.“
„Našlas?“
„Jo.“
Vzal sešit do ruky.
„Ty chodíš na angličtinu?“
Pokrčil rameny.
„Občas.“
„Od kdy?“
„Od února.“
„Kvůli Tomovi?“
Táta se zatvářil, jako bych se ho zeptala na stav jeho bankovního účtu.
„Taky.“
„Kvůli čemu ještě?“
„Kdybych si v Anglii potřeboval koupit chleba.“
„Ten, co neumějí dělat?“
Koutek úst mu cukl.
„Právě.“
Sedla jsem si na židli.
„Já myslela, že s Tomem nechceš mluvit.“
Táta se zamračil.
„Proč bych s ním nechtěl mluvit?“
„Protože pokaždé zavěsíš.“
„Nezavěsím pokaždé.“
„Dobře. Skoro pokaždé.“
Chvíli otáčel propisku mezi prsty.
„Já mu nerozumím.“
„To vím.“
„Nevíš.“
Podíval se na sešit.
„On něco povídá, vy se tomu smějete a já nevím, čemu. Pak se mě na něco zeptá a já nevím, co řekl. Sedím tam jak trouba.“
„Nemusíš rozumět všemu.“
„To se ti řekne.“
„Mohls mi říct, že se učíš. Pomohla bych ti.“
„To právě nechci.“
„Proč?“
Podíval se na mě.
„Protože byste se smáli.“
„Nesmáli.“
„Tome, děda říká řízek jako rýsek,“ připomněl.
„Dobře. Trochu.“
„No.“
Chvíli bylo ticho.
Pak se zadíval ven z okna.
„On už česky skoro nemluví.“
„Rozumí.“
„Teď jo.“
Nic dalšího neřekl.
Nemusel.
Najednou jsem pochopila, čeho se bojí.
Že za pár let přijede jeho jediný vnuk na návštěvu a oni budou sedět vedle sebe u jednoho stolu jako dva lidé, kteří se mají rádi, ale nemají společná slova.
Táta poklepal na sešit.
„Tak jsem si říkal, že se něco naučím.“
„A co už umíš?“
„Dost.“
„Například?“
„Proud.“
„Proud?“
„Hrdý.“
„Aha. Proud.“
„Jo.“
„A elektrický proud je co?“
Zamračil se.
„Právě proto v tom mám bordel.“
Rozesmála jsem se.
„Vidíš,“ řekl. „Proto jsem ti to nechtěl říkat.“
Večer jsme seděli na zahradě.
Máma nakrájela meloun a Tom vyprávěl něco o fotbalovém zápase.
Automaticky jsem začala překládat.
„Říká, že jejich brankář…“
Táta zvedl ruku.
„Počkej.“
Podíval se na Toma.
„Your goalkeeper… bad?“
Tom vykulil oči.
„Yes! Very bad! He let three goals in.“
Táta soustředěně poslouchal.
„Three goals?“
„Yes.“
„Very bad.“
Tom se rozesmál.
Táta taky.
Bylo to možná deset anglických slov.
Ale poprvé jsem mezi nimi nebyla potřeba.
Poslední večer před odjezdem seděli spolu na schodech před domem.
Měla jsem otevřené okno v kuchyni a slyšela je.
„Grandpa?“
„Yes?“
„Do you like England?“
Dlouhé ticho.
„Rain.“
Tom se rozesmál.
„Yes. Lots of rain.“
„And bread… not good.“
Tom se smál ještě víc.
Pak se na chvíli odmlčeli.
„Grandpa?“
„Yes?“
„When we go home, will you call me?“
Tentokrát táta odpověděl bez váhání.
„Yes.“
Chvíli hledal další slova.
„I want speak with you.“
Tom ho okamžitě opravil.
„I want TO speak with you.“
Táta si povzdechl.
„To je furt něco.“
„What?“
„Nothing.“
Když jsme druhý den odjížděli na letiště, táta strčil Tomovi do batohu pohlednici.
„Nečti to teď.“
Tom samozřejmě vydržel asi dvě minuty.
V autě ji vytáhl.
Na přední straně byl Karlštejn.
Na zadní už nebylo obvyklé:
Ahoj Tome. Tady dnes prší. Děda.
Byla tam jedna anglická věta.
See you soon, Tom. I am proud of you.
A pod ní menším písmem:
Snad je to dobře.
Tom mi pohlednici podal.
„What does proud mean?“
Podívala jsem se z okna.
Táta stál před domem a mával nám.
„Hrdý.“
Tom se znovu podíval na pohlednici.
„He is proud of me?“
„Jo.“
Chvíli přemýšlel.
„I'm proud of him too.“
Tentokrát jsem mu to nepřekládala.
Řekla jsem si, že až si budou příště volat, může mu to říct sám.
