Článek
Chvíli jsem mlčela.
„Komu?“
„Paní Marii Růžičkové. Má vás v telefonu uloženou jako kontaktní osobu.“
To už jsem věděla, o koho jde.
Paní Růžičková bydlela ve čtvrtém patře našeho paneláku.
Já ve třetím.
Známe se patnáct let.
Tedy pokud se dá za známost považovat to, že jsme si říkaly dobrý den, občas společně nadávaly na výtah a jednou jsem jí pomohla odnést domů balení minerálek.
„Asi máte špatné číslo,“ řekla jsem.
„Je tam vaše jméno i telefon.“
„A co se jí stalo?“
„Udělalo se jí doma nevolno. Zavolala si záchranku. Je stabilizovaná, nemusíte se bát.“
Ulevilo se mi, přestože jsem ještě před minutou ani nevěděla, že bych se bát měla.
„A proč voláte mně?“
„Potřebovala by přinést pár osobních věcí. Brýle, hygienu, noční košili a nabíječku. Klíče má u sebe.“
Podívala jsem se na hodiny.
Bylo čtvrt na devět.
„Nemá rodinu?“
Na druhém konci nastala krátká pauza.
„Jako kontakt má uvedenou vás.“
To byla věta, které jsem v tu chvíli vůbec nerozuměla.
„Dobře,“ řekla jsem nakonec. „Přijedu.“
Když jsem položila telefon, můj syn Matěj se objevil ve dveřích kuchyně.
„Co se stalo?“
„Paní Růžičková je v nemocnici.“
„Která?“
„Ta ze čtvrtého.“
„Ta se psem?“
„Nemá psa.“
„Tak s tou holí?“
„Taky nemá hůl.“
Matěj chvíli přemýšlel.
„Tak nevím.“
To mě trochu uklidnilo.
Aspoň jsem nebyla jediná, kdo sousedku prakticky neznal.
Paní Růžičková bydlela nad námi od chvíle, kdy jsme se s tehdejším manželem nastěhovali.
Mně bylo třicet dva, Matějovi tři a naše dcera Klára se ještě nenarodila.
První týdny jsem Marii registrovala hlavně proto, že chodila velmi tiše.
V paneláku je to neobvyklá vlastnost.
Věděla jsem přesně, kdy soused vlevo vysává, kdy rodina pod námi přestavuje nábytek a kdy pán z pátého pravděpodobně shazuje bowlingové koule.
Paní Růžičkovou jsem téměř nikdy neslyšela.
„Je slušná,“ říkal můj bývalý muž Martin.
V paneláku byla tahle věta skoro nejvyšší možné hodnocení člověka.
Během let jsme spolu absolvovaly stovky krátkých rozhovorů.
„Dobrý den.“
„Dobrý.“
„Zase nejede výtah.“
„Já vím.“
„To je hrůza.“
„To je.“
Jednou za několik měsíců jsme se propracovaly i dál.
„Děti už máte velké.“
„Letí to.“
„To ano.“
A tím jsme obvykle vyčerpaly hlavní společenská témata.
Když se Martin před šesti lety odstěhoval, potkala mě paní Růžičková na chodbě právě ve chvíli, kdy odnášel poslední krabici.
Ani se nezeptala.
Jen mi druhý den zazvonila u dveří a podala malou krabičku.
„Pekla jsem buchtu. Mám toho moc.“
Uvnitř byly čtyři řezy s tvarohem.
„Děkuju.“
„Není zač.“
Odcházela, když se ještě otočila.
„Člověk si zvykne na ledacos.“
Nevěděla jsem, jestli tím myslí rozvod, samotu nebo tvarohovou buchtu.
Nikdy jsme se k tomu nevrátily.
Teď jsem stála před jejím bytem s klíči, které jsem si vyzvedla v nemocnici.
Poprvé za patnáct let jsem měla vstoupit dovnitř.
Připadala jsem si jako zloděj.
Odemkla jsem.
„Paní Růžičková?“ zavolala jsem, přestože jsem věděla, že je v nemocnici.
Nevím proč.
Možná jsem čekala, že se ozve z kuchyně a vysvětlí mi, že šlo celé o nedorozumění.
Byt byl malý, čistý a trochu staromódní.
V předsíni stála dřevěná skříň, na které byla krajková dečka.
Na stěně visela fotografie mladého páru.
Paní Růžičkovou jsem poznala podle očí.
Vedle ní stál muž v obleku s tak širokými klopami, že fotografie musela pocházet nejpozději z osmdesátých let.
Začala jsem hledat věci podle seznamu.
Brýle byly na stole.
Kartáček v koupelně.
Noční košile ve skříni.
Nabíječku jsem našla až v zásuvce pod televizí.
Na lednici byl magnetem přichycený papírek.
LÉKÁRNA – 224…
INSTALATÉR JARDA – 603…
EVA 3. PATRO – 777…
A vedle toho rukou:
KDYBY NĚCO.
Zůstala jsem stát s nabíječkou v ruce.
Eva, třetí patro.
Kdyby něco.
Doma jsem tu větu řekla Matějovi.
„To je trochu creepy,“ odpověděl.
„Děkuju.“
„Jako ne zle.“
„To hodně pomohlo.“
Matěj si nalil džus.
„Třeba jsi jediná sousedka, co jí někdy pomohla.“
„Jednou jsem jí nesla minerálky.“
„Tak vidíš.“
„Před osmi lety.“
„Asi jsi zanechala dojem.“
Druhý den jsem jí věci odvezla.
Ležela na interně u okna.
Když mě uviděla, zatvářila se překvapeně.
„Vy jste přijela.“
„Volali mi.“
„To nemuseli.“
Položila jsem tašku na stolek.
„Máte mě jako kontaktní osobu.“
Marie se podívala na přikrývku.
„Aha.“
„A doma na lednici máte moje číslo s poznámkou kdyby něco.“
„No.“
„Proč?“
Zvedla oči.
„Protože se jmenujete Eva.“
„Tu část jsem pochopila.“
Koutky úst jí trochu cukly.
„A protože bydlíte pode mnou.“
„Pode mnou?“
„Já nad vámi.“
„Ano. Tak nějak to patra fungují.“
Poprvé se trochu usmála.
„Nemáte někoho z rodiny?“ zeptala jsem se.
Úsměv zmizel.
„Ne nikoho poblíž.“
„A kdo je daleko?“
„Synovec v Plzni.“
„To není úplně druhý konec světa.“
„Má dvě děti, práci a svoje starosti.“
Řekla to tónem, který dával jasně najevo, že synovce v Plzni teď řešit nebudeme.
„A co když se vám něco stane?“
„Tak zavolají vám.“
„Toho jsem si všimla.“
Marie se zasmála.
Jen krátce.
Pak řekla:
„Kdybyste nechtěla, smažu vás.“
Ta věta mě překvapila.
„Ne. To nemusíte.“
„Nechci vás obtěžovat.“
„Neobtěžujete.“
„Včera jste kvůli mně jela přes půl města s kartáčkem.“
„To ano.“
„Tak vidíte.“
Sedla jsem si na židli vedle postele.
„Jak dlouho mě tak máte napsanou?“
Marie přemýšlela.
„Nevím.“
„Rok?“
„Déle.“
„Pět let?“
„Možná.“
„To je dost dlouho na to, abyste mi to řekla.“
Pokrčila rameny.
„Nebyla příležitost.“
To mě pobavilo.
Patnáct let jsme bydlely jednu pod druhou a nebyla příležitost říct:
Mimochodem, kdybych někdy zkolabovala, jste moje krizová osoba.
„Proč zrovna já?“
Marie se na mě chvíli dívala.
„Protože vy zvedáte telefon.“
„Jak to víte?“
„Když vám volají děti, většinou ho zvednete.“
Zamrkala jsem.
„Vy posloucháte moje hovory?“
„V paneláku člověk slyší všechno.“
To byla pravda.
„A chodíte domů pravidelně.“
„Vy víte, kdy chodím domů?“
„Přibližně.“
Začínala jsem trochu chápat Matějovo creepy.
Marie si toho všimla.
„Nehlídám vás.“
„To doufám.“
„Jen člověk ví, kdo bydlí kolem.“
Pak dodala:
„Vy taky víte, že pán z pátého chodí v neděli v sedm ráno s lahvemi do kontejneru.“
Musela jsem uznat, že to vím.
A také jsem věděla, že rodina z druhého patra objednává pizzu každý pátek.
Že soused vlevo kouří na balkoně kolem půlnoci.
A že mladý pár v přízemí se hádá tak hlasitě, že známe názory obou na používání myčky.
Možná jsme se všichni navzájem znali víc, než jsme si připouštěli.
Marie zůstala v nemocnici čtyři dny.
Navštívila jsem ji ještě dvakrát.
Zjistila jsem, že jí je osmdesát jedna.
Její muž František zemřel před dvanácti lety.
Děti neměli.
„Nešlo to,“ řekla jednoduše.
Nezeptala jsem se proč.
Pracovala přes třicet let jako účetní ve stavebním podniku.
Nesnášela koprovou omáčku.
Měla ráda detektivky.
A každý pátek sledovala seriál, který jsem považovala za tak špatný, že jsem se styděla přiznat, že ho sleduju taky.
„Vy se na to díváte?“ zeptala jsem se.
„Od začátku.“
„Já taky.“
„Ten doktor je hroznej.“
„Přesně.“
Během pěti minut jsme měly víc společných témat než za předchozích patnáct let.
Když se vrátila domů, nabídla jsem jí, že nakoupím.
„Nepotřebuju.“
„V nemocnici říkali, že máte pár dní odpočívat.“
„Já odpočívám celý den.“
„Tak budete odpočívat intenzivněji.“
Podívala se na mě.
„To říkáte dětem taky?“
„Děti mě neposlouchají.“
„Tak vidíte.“
Nakonec mi dovolila koupit chleba, mléko a mandarinky.
Když jsem jí nákup donesla, měla připravených přesně dvě stě třicet sedm korun.
„To necháme na příště.“
„Ne.“
„Paní Růžičková.“
„Evo.“
Bylo to poprvé, co mi řekla křestním jménem.
„Tak dobře, Marie.“
Podala mi peníze.
„A teď jsme si kvit.“
„To určitě nejsme.“
„Proč?“
„Protože já jsem pořád ta Eva, kdyby něco.“
„To je pravda.“
Začaly jsme se vídat.
Ne každý den.
Ani každý týden.
Spíš tak nějak přirozeně.
Když jsem pekla, donesla jsem jí pár kousků.
Když šla do obchodu ona, zazvonila a zeptala se, jestli něco nepotřebuju.
Zjistila jsem také, že o mé rodině ví překvapivě hodně.
„Klára pořád studuje v Brně?“
„Jak víte, že studuje v Brně?“
„Říkala jste mi to.“
„Kdy?“
„Ve výtahu.“
Neměla jsem tušení.
„A Matěj už nehraje ten hokej v tělocvičně?“
„Florbal.“
„To je ono.“
„Skončil před dvěma lety.“
„To je škoda. Vždycky tahal ty hokejky po schodech.“
„Florbalové.“
„Vypadaly stejně.“
„To mu radši neříkejte.“
Jednou večer jsme seděly u ní v kuchyni a Marie řekla něco, co mě zaskočilo.
„Já jsem měla radost, když jste se s Martinem rozvedla.“
Málem jsem se zakuckala.
„Prosím?“
„Ne z toho, že jste se rozvedla.“
„To je dobře.“
„Ale že jste zůstala.“
„V bytě?“
Přikývla.
„Myslela jsem, že ho prodáte.“
„Proč by vám to vadilo?“
Marie pokrčila rameny.
„Člověk si zvykne na lidi.“
Podívala se do hrnku.
„Na kroky. Na dveře. Na to, že někdo přijde večer domů.“
Nevěděla jsem, co říct.
„Vy jste opravdu věděla, kdy chodím domů.“
„To už jsme probraly.“
„Ano.“
Usmála se.
„Když jste byli pryč na dovolené, bylo tu vždycky nějak ticho.“
„Mám dvě děti. U nás bývalo ticho málokdy.“
„Právě.“
Teprve tehdy jsem pochopila, že zatímco já ji celé roky vnímala jako nenápadnou paní ze čtvrtého, ona vnímala nás.
Matěje běhajícího po bytě.
Kláru s flétnou.
Moje věčné ranní „už opravdu nestihneme školu“.
Vánoční návštěvy.
Smích.
Občas hádku.
Pro mě obyčejný hluk.
Pro někoho o patro výš známka, že kolem něj pořád někdo je.
„Proč jste někdy nepřišla?“ zeptala jsem se.
„Kam?“
„K nám.“
Marie se zatvářila zděšeně.
„Jen tak?“
„Ano.“
„To se přece nedělá.“
Musela jsem se smát.
Člověk mohl někoho pět let vést jako nouzový kontakt, ale zazvonit na kávu by bylo příliš osobní.
Pak se jednoho pátečního večera pokazil výtah.
To samo o sobě nebyla žádná událost.
Náš výtah se porouchával s takovou pravidelností, že jsme podle zvuku dokázali poznat, jestli se rozjede do hodiny, nebo se máme psychicky připravit na schody.
Když jsem přišla domů, Marie stála v přízemí s nákupní taškou.
„Zase nejede.“
„Vidím.“
Podívala se nahoru.
Čtvrté patro.
„Dejte mi tašku.“
„To zvládnu.“
„Marie.“
„Je tam jen pár věcí.“
Vzala jsem jí ji.
Byla těžká skoro deset kilo.
„Co tam máte? Cihly?“
„Brambory.“
„Kolik?“
„Byly v akci.“
„To všechno vysvětluje.“
Šly jsme pomalu.
Ve druhém patře si odpočinula.
Ve třetím se zastavila před mými dveřmi.
„Už půjdu.“
„Ne. Dáme si čaj.“
„Nechci vás zdržovat.“
„Marie, patnáct let jsme se nezdržovaly vůbec. Máme rezervu.“
Začala se smát.
A tak poprvé vešla k nám.
Matěj seděl v obýváku.
Podíval se na ni.
Pak na mě.
„To je paní Růžičková,“ řekla jsem.
„Ta z nemocnice?“
„Ano.“
Marie mu podala ruku.
„A vy jste ten florbalista.“
Matěj se na mě podíval.
„Jak to ví?“
„Dlouhá historie.“
Dali jsme si čaj.
Pak zavolala Klára z Brna.
„Mami, kdo je tam s tebou?“
„Paní Růžičková.“
Klára se rozzářila.
„Jé, dobrý den! Vy jste nám vždycky dávala na Mikuláše čokoládu.“
Podívala jsem se na Marii.
„Vy jste jim dávala čokoládu?“
„Párkrát.“
„Každý rok,“ opravila ji Klára.
Marie trochu zčervenala.
„No tak.“
Najednou bylo úplně absurdní, jak dlouho jsme se obě tvářily, že se skoro neznáme.
Když výtah konečně opravili, Marie se zvedla.
U dveří se zastavila.
„Děkuju za čaj.“
„Není zač.“
„A příště přijďte vy.“
„Jen tak?“
Podívala se na mě.
„Výjimečně.“
O týden později mi zazvonil telefon.
Na displeji stálo:
MARIE RŮŽIČKOVÁ.
„Prosím?“
„Evo?“
„Ano.“
„Nechci vás rušit.“
„Co se stalo?“
Na okamžik jsem se lekla.
„Nic.“
„Tak proč voláte?“
„Upekla jsem bábovku.“
Čekala jsem.
„A?“
„Mám toho moc.“
Usmála jsem se.
Tu větu už jsem jednou slyšela.
„Tak já přijdu.“
Když jsem zazvonila, měla na stole dva talířky a dva hrnky.
Ne krabičku nachystanou ke dveřím.
Sedly jsme si.
„Mimochodem,“ řekla jsem, „pořád mě máte v telefonu jako Eva – kdyby něco?“
Marie se zatvářila provinile.
„Už ne.“
„Smazala jste mě?“
„Ne.“
Vzala telefon ze stolu a podala mi ho.
V kontaktech bylo napsáno:
EVA ZE TŘETÍHO.
„To je pokrok.“
„Myslela jsem, že ano.“
„Mohla jste napsat kamarádka.“
Marie se na mě podívala.
„To už by bylo moc dlouhé.“
„Máte tlačítkový telefon, ne telegram.“
Chvíli se snažila tvářit vážně.
Pak se rozesmála.
A já taky.
Po patnácti letech jsem konečně věděla, jak se moje sousedka směje.
Od té doby už si na chodbě neříkáme jen dobrý den.
Marie se rovnou zeptá, kdy přijede Klára, já jí připomenu kontrolu u doktora a pak obě společně nadáváme na výtah.
Některé věci se zkrátka nemění.
Jen už když zazvoní u dveří, nepřemýšlím, co se stalo.
Někdy má jen bábovku.
A má jí moc.
